ECLI:CZ:US:2013:4.US.428.13.1
sp. zn. IV. ÚS 428/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Oblastní nemocnice Rychnov nad Kněžnou a. s., se sídlem Rychnov nad Kněžnou, Jiráskova 506, zastoupené JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem se sídlem na adrese Ústí nad Orlicí, Barcalova 2, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. června 2012 č. j. 39 Cm 195/2011-47, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. července 2012 č. j. 39 Cm 195/2011-57 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2012 č. j. 12 Cmo 424/2012-70, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 30. ledna 2013, stěžovatelka podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatelka se domáhala u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") zaplacení částky 2 580,- Kč s příslušenstvím z titulu listiny označené jako směnka a současně navrhla vydání směnečného platebního rozkazu. Návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu nebylo možno vyhovět a krajský soud proto ve věci nařídil jednání. Poté rozsudkem napadeným ústavní stížností žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Stěžovatelka podáním ze dne 4. července 2012 navrhla ve věci vydání doplňujícího rozsudku, neboť dle jejího názoru soud nerozhodl o pohledávce z jiného právního důvodu než ze směnky, a to o pohledávce z příčinného závazkového vztahu na zaplacení regulačních poplatků ve zdravotnictví. Krajský soud usnesením napadeným ústavní stížností návrh stěžovatelky na vydání doplňujícího rozsudku zamítl jako nedůvodný. K odvolání podanému stěžovatelkou Vrchní soud v Praze usnesením rovněž napadeným ústavní stížností napadené usnesení krajského soudu potvrdil. Vrchní soud dovodil, že stěžovatelka se nedomáhá doplnění rozsudku o chybějící výrok, ale fakticky se domáhá posouzení dalších skutkových tvrzení, jimiž žalobou uplatněný nárok odůvodnila a rozhodnutí na základě těchto skutkových tvrzení, přičemž předpoklady pro vydání doplňujícího rozsudku dány nejsou.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že obecné soudy jí svým postupem odepřely možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu, a to možnost ústavně zaručenou čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále se stěžovatelka vyjádřila k obsahu usnesení Ústavního soudu ze dne 2. ledna 2013 sp. zn. IV. ÚS 4511/12, kterým Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost obdobnou ústavní stížnost podanou stěžovatelkou.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [článek 83, článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze polemizuje se závěry, které vyvodily obecné soudy a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly a svá rozhodnutí s přihlédnutím k charakteru sporu náležitě odůvodnily. V rozhodování obecných soudů nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení, ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Posouzení věci obecnými soudy tak nevybočuje dle názoru Ústavního soudu z ústavněprávních limitů a právní závěry, učiněné těmito soudy, jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (článek 81 a článek 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
K celé věci se sluší připomenout, že základní důvody, pro které nebylo možno obdobnému návrhu stěžovatelky vyhovět, podrobně rozvedl Ústavní soud již ve stěžovatelkou citovaném usnesení ze dne 2. ledna 2013 sp. zn. IV. ÚS 4511/12, přičemž od závěrů uvedených v odůvodnění tohoto usnesení se nemá důvodu odchýlit ani v této posuzované věci.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 18. března 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu