ECLI:CZ:US:2013:4.US.4468.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4468/12
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka - ze dne 23. září 2013 sp. zn. IV. ÚS 4468/12 ve věci ústavní stížnosti České štěrkopísky, spol. s r. o., se sídlem v Praze 9, Cukrovarská 34, zastoupené Mgr. Tomášem Uherkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 9, Jandova 8, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 9 A 145/2012-61-62 ze dne 18. září 2012 o přiznání odkladného účinku správní žaloby, kterou podali vedlejší účastníci v souvislosti s řízením o umístění stavby, za účasti 1. Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, 2. Ing. Jana Dvořáka, zastoupeného Mgr. Martinem Buchtou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Panská 6, a 3. Pavla Váni, zastoupeného Mgr. Martinem Buchtou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Panská 6, jako vedlejších účastníků řízení.
I. Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 9 A 145/2012-61-62 ze dne 18. září 2012 bylo zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
II. Usnesení Městského soudu v Praze č. j. 9 A 145/2012-61-62 ze dne 18. září 2012 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka s odkazem na porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
2. Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 9 A 145/2012 (dále jen "spis") Ústavní soud zjistil, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím (dále jen "napadené rozhodnutí") městský soud rozhodl o přiznání odkladného účinku žalobě vedlejších účastníků Dvořáka a Váni, a to v rozsahu, v němž žaloba směřuje proti rozhodnutí vedlejšího účastníka Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního, sp. zn. S-MHMP 839154/2012/OST/Ka ze dne 22. července 2012 (dále jen "rozhodnutí magistrátu"), jímž bylo v odvolacím řízení potvrzeno opravné rozhodnutí odboru výstavby a územního rozhodování Úřadu městské části Praha 18 č. j. MC18/276-2/2012/OVÚR/KI ze dne 13. dubna 2012 (dále jen "opravné rozhodnutí"), kterým uvedený stavební úřad opravil pochybení v územním rozhodnutí č. j. MC18/124-9/2011/OVÚR/KI ze dne 27. května 2011 (dále jen "územní rozhodnutí"), jímž bylo rozhodnuto k žádosti stěžovatelky o umístění stavby "Míchací centrum Letňany" (dále jen "stavba").
II.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že podle §73 odst. 2 soudního řádu správního soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Uvedené zákonné ustanovení je podle stěžovatelky i v praxi soudu vykládáno tak, že stanoví čtyři podmínky pro přiznání odkladného účinku žaloby - musí existovat návrh žalobce na přiznání odkladného účinku žaloby, protistrana žalobce musí dostat možnost se k návrhu vyjádřit, újma způsobená žalobci výkonem nebo jinými právními následky rozhodnutí by byla větší než újma, jež může vzniknout jiným osobám, a přiznání odkladného účinku není v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Pátou podmínku pak měl dovodit v nálezu sp. zn. II. ÚS 310/04 ze dne 26. dubna 2005 (N 93/37 SbNU 269) Ústavní soud a tato podmínka spočívá v tom, že též osoba zúčastněná na řízení musí dostat možnost se k návrhu na přiznání odkladného účinku žaloby vyjádřit.
4. Stěžovatelka namítá, že městský soud vydal napadené rozhodnutí, aniž by byly splněny všechny výše uvedené podmínky, přičemž podle stěžovatelky nebyly splněny především výše uvedené podmínky uvedené jako třetí a pátá. Rozhodnutím magistrátu nemohlo být podle stěžovatelky jakkoliv zasaženo do práv vedlejších účastníků Dvořáka a Váni, kterým tedy nebyla a nebude způsobena žádná újma, na rozdíl od stěžovatelky, které může napadené rozhodnutí způsobit nemožnost pokračování ve stavebním řízení. Především však podle stěžovatelky soud rozhodl o vydání napadeného rozhodnutí, aniž by ji o probíhajícím řízení jakkoliv vyrozuměl a aniž by jí dal možnost se vyjádřit k návrhu na jeho vydání, přičemž i v podané žalobě byla stěžovatelka jako osoba zúčastněná na řízení výslovně označena.
5. Podle stěžovatelky se tak při vydání napadeného rozhodnutí městský soud neřídil ústavně konformním výkladem §34 a 73 soudního řádu správního vycházejícím z nálezu sp. zn. II. ÚS 310/04, který mu je přitom znám. Stěžovatelka v této souvislosti dále cituje z usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2147/08 ze dne 6. října 2008 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), v němž se Ústavní soud vyjadřuje k nosným důvodům uvedeným v nálezu sp. zn. II. ÚS 310/04, a uvádí, že zcela totožných pochybení se dopustil městský soud při vydání napadeného rozhodnutí.
III.
6. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření městského soudu a vedlejších účastníků řízení.
7. Za městský soud se k ústavní stížnosti vyjádřila předsedkyně senátu 9 Ca JUDr. Naděžda Řeháková. Uvedla, že důvody přiznání odkladného účinku žalobě proti opravnému rozhodnutí spočívaly v tom, že z podkladů správního řízení nebylo možné jednoznačně vyloučit, že předmětná oprava nesprávností neznamenala materiální změnu v umístění stavby na jiném pozemku. Pokud nebylo zřejmé, zda jde skutečně o pouhou opravu zřejmých nesprávností, a nikoliv o částečnou změnu umístění stavby na jiném pozemku, a tato oprava vyvolala u vedlejších účastníků Dvořáka a Váni nejistotu a domněnku změny umístění stavby s dopadem do jejich práv jako účastníků řízení, městský soud shledal, že v důsledku opravy zůstávají dosavadní stav umístění pozemku a dosavadní vypořádání práv vedlejších účastníků Dvořáka a Váni nejisté. Protože umístění stavby je pro další vedení stavebního řízení zásadní a určující, městský soud podle vyjádření shledal, že by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro tyto vedlejší účastníky větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a že toto není v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
8. Městský soud dále uvádí, že pokud by opravné rozhodnutí skutečně nebylo jen rozhodnutím o opravě zřejmých nesprávností, ale zakládalo by nové materiální rozhodnutí o jiných právních vztazích k pozemkům, došlo by ve vztahu k vedlejším účastníkům Dvořákovi a Váňovi k nepoměrně větší újmě než ostatním osobám včetně stěžovatelky, neboť jí bylo územním rozhodnutím i přes provedenou opravu založeno právo umístění stavby a toto právo se odkladem účinnosti rozhodnutí o opravě textu územního rozhodnutí nemění. Přiznání odkladného účinku se váže podle městského soudu toliko k opravnému rozhodnutí správního orgánu a znamená pouze to, že k účinkům této opravy prozatím nedošlo, a proto stěžovatelka není tímto odkladem jakkoliv zasažena na svých právech.
9. S ohledem na smysl institutu odkladného účinku žaloby i jeho včasného použití podle vyjádření zákon nestanovil, že by soud měl pro účely svého rozhodnutí o odkladném účinku rozhodnout až po vyjádření osoby zúčastněné na řízení, jejíž účast vedle žalobce a žalovaného jedině přichází v úvahu v řízení o soudním přezkumu správních rozhodnutí. Podle městského soudu soudní řád správní v §73 odst. 2 zahrnuje pouze žalobce a žalovaného a postavení a práva osoby zúčastněné na řízení jsou upraveny v §34. Soud tedy v dané věci podle §73 soudního řádu správního postupoval a rozhodl v zákonné lhůtě 30 dnů po opatření vyjádření žalovaného, přičemž z dosavadního soudního spisu bylo možné učinit úvahu o nejednoznačnosti povahy provedené opravy a o tom, že by tento stav mohl vést k nepoměrně větší újmě u vedlejších účastníků Dvořáka a Váni.
10. Městský soud podle svého vyjádření neporušil zákon ani právo stěžovatelky na spravedlivý proces, protože soudu zákon neukládá, že by v počátečním stadiu přezkumného řízení, v němž má nejpozději do 30 dnů rozhodnout o návrhu na odkladný účinek žaloby, měl rozhodovat až po vyjádření osoby zúčastněné na řízení. Městský soud sice uznává, že v některých případech je opatření vyjádření osoby zúčastněné na řízení namístě, avšak v projednávané věci k rozhodnutí o odkladném účinku mohl přistoupit na podkladě dosavadního stavu soudního spisu, přičemž nepovažoval za nezbytné opatřovat stanovisko stěžovatelky jako osoby zúčastněné na řízení, neboť do jejího práva založeného územním rozhodnutím nebylo přiznáním odkladného účinku písemné opravy územního rozhodnutí nikterak zasaženo a ani její právo nebylo nijak změněno.
11. Stěžovatelce podle městského soudu přísluší práva osoby zúčastněné na řízení. Skutečnost, že soudce neučinil úkony k vyrozumění o probíhajícím řízení ve vztahu ke stěžovatelce již v úvodu řízení, je podle jeho vyjádření dáno úvahou soudce o tom, jaký úkon v řízení nejprve upřednostní, přičemž v tomto případě upřednostnil nejprve rychlé rozhodnutí o odkladném účinku, což je v souladu se zákonem a soudní praxí v mnoha jiných věcech, a poté by přistoupil i k vyrozumění stěžovatelky o probíhajícím řízení. Městský soud je toho názoru, že stěžovatelka nemůže námitky porušení svých práv a neústavnosti postupu soudce zakládat na revizi úvah soudce na počátku řízení, jak toto řízení bude vedeno a jak si uspořádá provedení potřebných úkonů v řízení, a předjímat, co ještě soudce neučinil a učinit měl.
12. Městský soud uzavírá, že nepovažuje námitky o porušení práv stěžovatelky za oprávněné, neboť námitka neústavnosti rozhodnutí soudu bez vyžádání vyjádření osoby zúčastněné na řízení nemá oporu v zákoně a stěžovatelkou akcentované tvrzení, že jí soud nepřiznal postavení osoby zúčastněné na řízení, bylo na počátku řízení předčasné a v současné době není pravdivé.
13. Magistrát hlavního města Prahy, odbor stavební, se k ústavní stížnosti na výzvu Ústavního soudu nevyjádřil.
14. Vedlejší účastníci Dvořák a Váňa podali vyjádření k ústavní stížnosti společně prostřednictvím Mgr. Martina Buchty. Podle tohoto vyjádření mají za to, že není nezbytně nutné, aby zúčastněné osobě bylo vyrozumění o probíhajícím řízení doručováno přímo podle §34 odst. 2 soudního řádu správního, když za splnění podmínek stanovených v jeho §42 odst. 4 postačí doručení formou vyvěšení na úřední desce. V této souvislosti odkazují na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 17/2010-294 ze dne 26. srpna 2010, který došel ke shodnému závěru, a též na komentované znění soudního řádu správního, dle kterého se tento postup uplatní zejména v územním a stavebním řízení.
15. Pokud jde o nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 310/04, mají vedlejší účastníci Dvořák a Váňa za to, že z jeho závěru nelze v projednávané věci vycházet, neboť zásah do práv stěžovatelky neměl takovou intenzitu, aby se mohlo jednat o porušení práv zaručených Listinou, a to zejména s ohledem na skutečnost, že vedlejší účastníci Dvořák a Váňa se svojí žalobou s návrhem na odkladný účinek domáhají svých práv v rámci územního řízení, na základě kterého stěžovatelce ještě nevzniklo žádné právo stavět, na rozdíl od stěžovatelky v citovaném nálezu, který se týká odkladného účinku ve stavebním řízení.
16. Pokud stěžovatelka namítá, že na její straně může dojít ke vzniku újmy v důsledku nemožnosti pokračovat ve stavebním řízení, je to podle vedlejších účastníků Dvořáka a Váni chyba Úřadu městské části Praha 18, která vydala stavební povolení na stavbu stěžovatelky, ač byla opakovaně vedlejšími účastníky Dvořákem a Váňou upozorňována, že tito podali žalobu směřující proti rozhodnutí v územním řízení s návrhem na přiznání odkladného účinku, a zároveň i chyba stěžovatelky, která byla o podané žalobě rovněž informována. Podle vyjádření jsou to naopak vedlejší účastníci Dvořák a Váňa, kteří jsou v důsledku pochybení Úřadu městské části Praha 18 poškozování na svých právech, ač se svým jednáním aktivně snaží předcházet vzniku dalších škod na straně všech zúčastněných.
17. Výklad stěžovatelky, že nález sp. zn. II. ÚS 310/04 stanoví další (pátou) podmínku pro vydání usnesení o odkladném účinku, považují vedlejší účastníci Dvořák a Váňa za příliš extenzivní a neaplikovatelný obecně na všechny případy. Pokud by k podmínkám stanoveným soudním řádem správním navíc byla připuštěna možnost každého účastníka se k návrhu na vydání odkladného účinku vyjádřit, ztratil by podle vedlejších účastníků Dvořáka a Váni tento institut smysl, neboť v mezidobí by mohlo dojít k výkonu práva, o jehož odložení navrhovatel odkladného účinku usiluje.
18. Závěrem vedlejší účastníci Dvořák a Váňa navrhli, aby Ústavní soud ústavní stížnost v celém rozsahu zamítl.
19. Vyjádření městského soudu a vedlejších účastníků Dvořáka a Váni bylo zasláno na vědomí a k případné replice stěžovatelce.
20. Stěžovatelka v zaslané replice k vyjádření městského soudu uvádí, že je absurdní tvrzení, dle kterého napadené rozhodnutí znamená pouze to, že k účinkům opravy územního rozhodnutí prozatím nedošlo, a proto stěžovatelka není tímto odkladem jakkoliv zasažena na svých právech, neboť stěžovatelka již městský soud informovala v návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí ze dne 3. prosince 2012 (č. l. 72 spisu), že v dané věci jí již bylo dne 27. září 2012 nepravomocně vydáno stavební povolení, proti kterému se však vedlejší účastníci Dvořák a Váňa odvolali, přičemž argumentovali téměř výhradně existencí napadeného rozhodnutí a tomuto odvolání bylo vyhověno proto, že byla pozastavena právní moc a vykonatelnost opravného rozhodnutí, a územní rozhodnutí tak není opraveno a formálně existuje nesoulad mezi označením jednoho z dotčených pozemků v územním rozhodnutí a zrušeném stavebním povolení. Stěžovatelka uvádí, že dle názoru odvolacího správního orgánu rozhodujícího ve stavebním řízení je jediným řešením situace změna územního rozhodnutí. Byť se podle repliky stěžovatelka nedomnívá, že se jedná o procesní institut vhodný k řešení současné situace, o takovou změnu územního rozhodnutí stavební úřad požádala. Stavební úřad však následně stavební řízení přerušil. V důsledku vydání napadeného rozhodnutí je tedy podle stěžovatelky nyní pozastaveno projednávání povolení stavby.
21. Podle stěžovatelky pak nemůže obstát ani úvaha městského soudu, že jí nemusel dát možnost se k návrhu na přiznání odkladného účinku vyjádřit, neboť mu údajně pro takové rozhodnutí dostačoval tehdejší obsah spisu, přičemž do práva stěžovatelky nemohlo být přiznáním odkladného účinku zasaženo. Že vydáním napadeného rozhodnutí do práv stěžovatelky zasaženo bylo, je podle stěžovatelky zcela zjevné. Městský soud měl podle repliky vyčkat na vyjádření stěžovatelky, neboť bylo možné očekávat, že předloží důkazy vyvracející tvrzení vedlejších účastníků Dvořáka a Váni o jejich náhlém překvapení z údajného přemístění záměru až k jejich pozemku.
22. Podle stěžovatelky nemůže obstát ani argumentace o údajné snaze městského soudu rozhodnout v zákonné lhůtě a ani teoreticky nemůže ospravedlnit zásah do jejích práv.
23. K tomu lze podle stěžovatelky odkázat jednak na již v ústavní stížnosti citovaný nález sp. zn. II. ÚS 310/04, ale i na judikaturu správních soudů - např. usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 115/2011-171 ze dne 21. prosince 2011, dle kterého: "Hlavním účastníkům správního řízení správní rozhodnutí zakládá, mění nebo ruší práva a povinnosti anebo závazně určuje, že určitá práva mají či nemají. Proto u těchto hlavních účastníků zájem na tom, aby se jim s určitostí dostaly do dispoziční sféry písemnosti významné pro uplatňování jejich práv v řízení, musí nutně převážit nad zájmem na rychlosti a hospodárnosti soudního řízení správního. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že zásada procesní rovnosti chrání subjektivní práva účastníků řízení. Jejím smyslem není usnadňovat činnost soudů, a to třebas právě i na úkor ochrany subjektivních práv účastníků."
24. Stran vyjádření vedlejších účastníků Dvořáka a Váni vyjadřuje stěžovatelka nesouhlas s jejich tvrzením, že informace o zahájeném soudním řízení může být uveřejněna toliko vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž s takovým postupem nelze podle stěžovatelky souhlasit zejména v situaci, kdy by takto byla informována jediná v úvahu přicházející osoba zúčastněná na řízení - samotný stavebník, žadatel o vydání územního rozhodnutí, a tedy nikoli např. desítky možných vlastníků nemovitostí sousedících s projednávanou liniovou stavbou, což není tento případ. Tuto skutečnost podle stěžovatelky logicky zohledňuje též znění §42 odst. 4 soudního řádu správního, a ustanovení tedy na doručování jediné osobě zajisté vztáhnout nelze. Dále v této souvislosti stěžovatelka cituje z výše uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 115/2011-171, dle kterého "... žadateli o vydání územního rozhodnutí (tzv. hlavnímu účastníkovi správního řízení) je třeba doručit vyrozumění dle §34 odst. 2 soudního řádu správního adresně, nikoliv jeho vyvěšením na úřední desku soudu dle §42 odst. 4 soudního řádu správního. Doručení vyrozumění jeho vyvěšením na úřední desku tedy bylo ve vztahu ke stěžovatelce procesně neúčinné." Obdobný závěr podle stěžovatelky pak Nejvyšší správní soud vyjádřil též např. v rozsudku č. j. 1 As 1/2007-104 ze dne 25. července 2007, jakož i v rozhodnutích dalších.
25. Ústavní soud rozhodoval v souladu s §44 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť od tohoto jednání nebylo lze očekávat další objasnění věci a Ústavní soud neprováděl dokazování.
IV.
26. Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a řízení jejich vydání předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
27. Ustanovení §34 odst. 3 s. ř. s. zaručuje osobě zúčastněné na řízení právo vyjadřovat se písemně i ústně k projednávané věci. Stěžovatelkou uváděným nálezem sp. zn. II. ÚS 310/04 bylo usnesení soudu o přiznání odkladného účinku žalobě ve správním soudnictví zrušeno zejména z důvodu, že stěžovatelce jako osobě zúčastněné na řízení nebyla dána možnost vyjádřit se k návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě, ke kterému měla stěžovatelka ze zákona právo se vyjádřit. V projednávané věci taktéž stěžovatelce nebyla před vydáním napadeného rozhodnutí dána možnost se k projednávané věci vyjádřit a toto počínání městského soudu považuje Ústavní soud za rozporné s uvedeným ustanovením soudního řádu správního a nálezem Ústavního soudu.
28. Městský soud navíc o postavení stěžovatelky jako osoby zúčastněné na řízení věděl již z podané žaloby a návrhu na přiznání odkladného účinku. Pokud tedy městský soud přiznal žalobě odkladný účinek, musel si být vědom, že zasahuje do práv stěžovatelky. To, že bylo nutno o přiznání odkladného účinku rozhodnout rychle, neznamená, že městský soud nemusel dát stěžovatelce možnost se k návrhu vyjádřit a že nemusel stěžovatelce návrh adresně doručit dle §34 odst. 2 soudního řádu správního. Přitom zákonná lhůta pro rozhodnutí o odkladném účinku žaloby podle názoru Ústavního soudu skýtá pro získání vyjádření osoby zúčastněné na řízení dostatečný prostor.
29. V situacích, kdy je žadateli uděleno povolení k nějaké činnosti a další osoby touto činností mohou být dotčeny, je přiznání odkladného účinku žalobě proti rozhodnutí správního orgánu obecně způsobilé zasáhnout do práv obou "stran" - účastníků původního správního řízení. Právní postavení osoby zúčastněné na řízení před správním soudem může tedy být (v obecné rovině) dotčeno daleko více než např. žalovaného správního orgánu. A je to také právě tato osoba, která může soudu uvést konkrétní skutečnosti rozhodné pro posouzení míry zásahu rozhodnutí o odkladném účinku žaloby do jejích práv v dané věci (ve stavebnictví např. průběh navazujících správních řízení, smluvních závazků ohledně projekčních či stavebních prací, úvěrů apod.). Správní soud sice může mít v obecné rovině o takových skutečnostech povědomí dle typu rozhodnutí, proti němuž žaloba směřuje, případně může mít i určité informace ze spisu správního orgánu, nicméně (zpravidla) to nebudou všechny pro konkrétní případ relevantní skutečnosti a osobu zúčastněnou na řízení není možno z uplatnění všech v jejím konkrétním případě relevantních skutečností vyloučit.
30. K námitce vedlejších účastníků Dvořáka a Váni stran toho, že z nálezu sp. zn. II. ÚS 310/04 nelze v projednávané věci vycházet, neboť zásah do práv stěžovatelky neměl intenzitu dosahující porušení práv zaručených Listinou zejména s ohledem na skutečnost, že v projednávané věci šlo o návrh na odkladný účinek žaloby proti rozhodnutí v rámci územního řízení, na rozdíl od stěžovatelky v citovaném nálezu, který se týká odkladného účinku ve stavebním řízení, konstatuje Ústavní soud, že v případě posuzovaném nálezem sp. zn. II. ÚS 310/04 nebylo zásadní to, že se jednalo o stavební povolení a "druh" rozhodnutí, proti němuž směřovala žaloba, jíž byl přiznán odkladný účinek, není v nálezu nijak akcentován. Jinými slovy, závěry Ústavního soudu o zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatelky jsou v odkazovaném nálezu formulovány obecně bez jakékoli vazby na to, že se jedná o přiznání odkladného účinku žalobě (zrovna) proti stavebnímu povolení. Podstatou věci bylo právo osoby zúčastněné na soudním řízení správním vyjádřit se k návrhu na přiznání odkladného účinku správní žalobě, resp. upření tohoto práva této osobě. Ve věci projednávané jde o totéž.
31. Ústavní soud uzavírá, že v postupu městského soudu shledal zásah do práva stěžovatelky na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 a v čl. 38 odst. 2 Listiny, a proto napadené rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.