ECLI:CZ:US:2013:4.US.4836.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4836/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Michaela Gregora, zastoupeného JUDr. Olgou Krejsovou, advokátkou se sídlem na adrese Praha 2, Lublaňská 267/12, adresa pro doručování Praha 4, Meteorologická 792/29, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2011 č. j. 31 C 107/2010-222 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2012 č. j. 1 Co 62/2012-337, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 21. prosince 2012 a doplněné podáním ze dne 3. ledna 2013, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že postupem orgánů veřejné moci a napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva na spravedlivý proces a na ochranu osobnosti podle čl. 1 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 10 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 17 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stěžovatel současně požádal o přednostní projednání svého podání podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 31 C 107/2010 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou na ochranu osobnosti podanou dne 19. dubna 2010 domáhal po žalované České televizi omluvy a zaplacení částky 250 000,- Kč. Městský soud v Praze rozsudkem napadeným ústavní stížností zamítl žalobu na omluvu (odstavec I. výroku), uložil žalované zaplatit stěžovateli částku 40 000,- Kč (odstavec II. výroku), zamítl žalobu v rozsahu, v němž stěžovatel žádal po žalované zaplacení částky 210 000,- Kč (odstavec III. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odstavec IV. výroku). Na základě odvolání, které podali oba účastníci, Vrchní soud v Praze rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. výroku změnil tak, že uložil žalované povinnost zveřejnit omluvu ve znění uvedeném ve výroku rozsudku (odstavec I. výroku), v odstavcích II. a III. výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (odstavec II. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (odstavec III. výroku).
Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy a namítal, že obecné soudy nerespektovaly jím předkládanou judikaturu, nesprávně určily výši přisouzené náhrady a ve věci práva stěžovatele na náhradu nákladů řízení rozhodly nesprávně a nahodile, neboť měly stěžovateli přiznat právo na náhradu nákladů v plné výši. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. I. ÚS 3370/12 a sp. zn. III. ÚS 170/1999.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11 a IV. ÚS 271/2000 in http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Ústavní soud přitom žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, neshledal. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí i obsahu soudního spisu vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a napadená rozhodnutí logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a proto lze bez dalšího na toto odůvodnění odkázat. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je pak zcela zřejmé, že stěžovatel pouze polemizuje se závěry, které vyvodily ve věci rozhodující soudy a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tato na posuzovanou věc nedopadají pro odlišnost jejich právního základu.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 25. února 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu