ECLI:CZ:US:2013:4.US.654.13.1
sp. zn. IV. ÚS 654/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Petra Hrtáně, právně zastoupeného advokátkou Mgr. Ing. Svatavou Horákovou, Porážková 1424/20, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 71 Co 448/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 18. 2. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaného usnesení krajského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Dne 25. 7. 2012 vydal Okresní soud v Novém Jičíně rozsudek pro zmeškání, kterým rozhodl tak, že je stěžovatel povinen platit žalobkyni výživné manželky ve výši 5.000,- Kč měsíčně. Ohledně nákladů řízení rozhodl okresní soud výrokem II. tak, že je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 50.880,- Kč, přičemž tato částka byla vypočtena jako pětinásobek ročního plnění dle ustanovení §3 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (dále jen "advokátní tarif"). Výrokem III. rozhodl soud tak, že je stěžovatel povinen zaplatit na soudním poplatku 3.000,- Kč.
S takovými závěry stěžovatel nesouhlasí, neboť s vedlejší účastnicí byl v době rozhodování soudu v rozvodovém řízení, rozsudek ohledně práv a povinností k nezletilému dítěti již nabyl právní moci a s žalobkyní v té době jednal toliko o vypořádání společného jmění manželů. Bylo tedy zřejmé, že trvání manželství se počítá na měsíce, nikoliv na dobu neurčitou či na dobu delší než pět let. Vzhledem k tomu, že od doby, kdy soud rozhodoval o výživném manželky do doby rozvodu manželství, uplynuly tři měsíce, považuje stěžovatel rozhodnutí o odměně advokáta za nespravedlivé a rozporné s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že je zásadně doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
S námitkami stěžovatele se ve svém odůvodnění argumentačně vypořádal již odvolací soud, který mimo jiné poukázal na skutečnost, že v době rozhodování o návrhu vedlejší účastnice bylo rozhodnutí o rozvodu manželství pouze hypotetické.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení stěžovatel namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273).
Podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci nastal takový případ a Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu