ECLI:CZ:US:2013:Pl.US.21.13.1
sp. zn. Pl. ÚS 21/13
Usnesení
Plénum Ústavního soudu rozhodlo ve složení Stanislav Balík, Ludvík David, Jaroslav Fenyk, Jan Filip, Vlasta Formánková, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Vladimír Sládeček (soudce zpravodaj), Radovan Suchánek, Kateřina Šimáčková a Milada Tomková o ústavní stížnosti P. K., zastoupené Mgr. Zuzanou Červenou, advokátkou, se sídlem Újezd 46, 118 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2013 č. j. Vol 27/2013-83, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §35 odst. 2, 3, 4, 6 a 7 a §66 odst. 2 zákona č. 275/2012 Sb., o volbě prezidenta republiky a o změně některých zákonů, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka ústavní stížností napadla usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým byl zamítnut její návrh na vyslovení neplatnosti volby prezidenta republiky. V návrhu k Nejvyššímu správnímu soudu stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že v průběhu volební kampaně předcházející volbě prezidenta republiky byla porušena četná ustanovení zákona č. 275/2012 Sb., o volbě prezidenta republiky a o změně některých zákonů (dále i jen "zákon o volbě prezidenta republiky)", podle nichž volební kampaň zejména musí probíhat čestně a poctivě a o kandidátech nesmějí být zveřejňovány nepravdivé údaje, v důsledku čehož došlo k porušení osobnostních práv Karla Schwarzenberga, k poškození práv voličů a k ohrožení demokratických hodnot, na nichž je náš stát založen.
Vzdor stěžovatelčinu shora nastíněnému přesvědčení však byl její návrh zamítnut. Stěžovatelka podrobila kritice odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, podle něhož by mohl být návrh úspěšný toliko tehdy, pokud by došlo k nezákonnosti, existoval by vztah mezi touto nezákonností a výsledkem volby prezidenta a zároveň by byla prokázána taková intenzita této nezákonnosti, která by mohla reálně ovlivnit výsledek volby.
Podle stěžovatelky však takovýto restriktivní přístup k přezkumu voleb vyjadřuje rezignaci Nejvyššího správního soudu na ochranu volné, rovné a svobodné soutěže politických sil ve smyslu ustanovení čl. 22 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 5 Ústavy, příčí se základním demokratickým principům a neposkytuje účinnou soudní ochranu dotčeným právům (čl. 36 Listiny).
S ústavní stížností spojila stěžovatelka podle ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrh na zrušení ustanovení §35 odst. 2, 3, 4, 6 a 7 a §66 odst. 2 zákona o volbě prezidenta republiky, která považuje za nedemokratická.
Ve vztahu k ustanovením §35 odst. 2, 3, 4, 6 a 7 zákona o volbě prezidenta republiky stěžovatelka především namítala, že tato ustanovení, která zakotvují pravidla pro vedení volební kampaně, jsou de facto nevymahatelná (resp. jejich ochrana je toliko iluzorní), z čehož podle stěžovatelky plyne - s ohledem na ustanovení čl. 36 Listiny - jejich protiústavnost.
Stran ustanovení §66 odst. 2 zákona o volbě prezidenta republiky pak stěžovatelka uvedla, že právě toto ustanovení brání účinnější kontrole volební kampaně ze strany soudů. Poskytuje totiž pouze ochranu následnou a pro vyslovení neplatnosti voleb vyžaduje, aby bylo prokázáno, že výsledek volby mohl být ovlivněn, aniž by byla stanovena podrobnější pravidla tohoto dokazování.
Dne 6. června 2013 obdržel Ústavní soud doplnění ústavní stížnosti. Toto podání však nepřináší žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci. Jeho obsah lze spíše charakterizovat jako politologicko-filozofickou úvahu na téma voleb a volebních zákonů. Stejný charakter má i "doplnění č. 2", které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 18. listopadu 2013. Proto se Ústavní soud těmito podáními dále nezabýval.
II.
Obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před Nejvyšším správním soudem, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadené rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
III.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud připomíná, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností ostatních soudů. Do rozhodovací činnosti těchto soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocnými rozhodnutími porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Takovou situaci však Ústavní soud v dané věci neshledal.
Důvodem podání ústavní stížnosti bylo stěžovatelčino přesvědčení, že volební kampaň předcházející volbě prezidenta republiky neprobíhala v souladu s ústavními ani zákonnými principy, přičemž Nejvyšší správní soud neposkytl podle stěžovatelky integritě volebního procesu dostatečnou ochranu. Tuto skutečnost dává stěžovatelka za vinu dílem Nejvyššímu správnímu soudu a dílem relevantní zákonné úpravě.
První část ústavní stížnosti tak obsahuje především polemiku s názory a výklady Nejvyššího správního soudu (zejm. s. 3-9). V úvodu druhé části stěžovatelka nejprve podává vysvětlení, proč podala ústavní stížnost: "Jedním z hlavních důvodů, pro které jsem se však rozhodla tuto ústavní stížnost podat, jsou mé výhrady proti zákonu č. 275/2012 Sb., o volbě prezidenta" (s. 9). Posléze pak předkládá argumentaci, která by měla odůvodnit zrušení některých ustanovení zákona o volbě prezidenta republiky.
Ústavní soud především musí konstatovat, že Nejvyšší správní soud důvody přijetí zamítavého usnesení řádně, přesvědčivě vyložil, přičemž tyto důvody lze označit za ústavně souladné.
Ústavní soud dále připomíná, že účelem soudního přezkumu voleb není a nemůže být snaha o nápravu všech pochybení či porušení právních předpisů, k nimž v průběhu volební kampaně mohlo dojít. Ústavní soud (a ostatně ani Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení) netvrdí, že v průběhu volební kampaně nedošlo či nemohlo dojít k určitému porušení pravidel zakotvených v ustanovení §35 zákona o volbě prezidenta republiky. Již Nejvyšší správní soud přesvědčivě vyložil, že intenzita porušení zákona nedosáhla v daném případě takové míry, aby odůvodňovala vyslovení neplatnosti volby prezidenta republiky.
Stěžovatelkou kritizovaná premisa, podle níž neplatnost voleb nemůže být vyslovena v důsledku každého porušení pravidel volební kampaně, nýbrž toliko v důsledku porušení kvalifikovaného, ostatně plyne i z dřívější judikatury Ústavního soudu [nález sp. zn. Pl. ÚS 73/04 ze dne 26. 1. 2005 (N 17/36 SbNU 185; 140/2005 Sb.)].
Nelze přitom přitakat stěžovatelčině tvrzení, že takovýto přístup zcela rezignuje na vymahatelnost pravidel volební kampaně. Kromě specializovaného volebního soudnictví (vykonávaného především soudy ve správním soudnictví), se lze ochrany subjektivních práv, jež mohou být dotčena v průběhu volební kampaně domáhat i jinými prostředky (např. zkrácené řízení o tiskových opravách a omluvách, žaloba na ochranu osobnosti či v krajním případě i prostředky trestního práva); tyto prostředky jsou přitom konstruovány tak, aby za porušení pravidel mohl být případně sankcionován ten, kdo je způsobil.
Pokud stěžovatelka namítá porušení čl. 22 Listiny a čl. 5 Ústavy, je si třeba uvědomit, že v obou případech jde v zásadě o pokyny ústavodárce zákonodárci, a tak není možné uvažovat o jejich porušení, resp. o zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky ve vztahu k individuálnímu rozhodnutí, které napadá. Porušení citovaných ustanovení lze posuzovat jen v souvislosti s akcesorickým návrhem na zrušení některých ustanovení zákona o volbě prezidenta republiky (k tomu srov. dále). Ani nijak argumentačně podloženou námitku o porušení "práva na účinnou soudní ochranu" podle čl. 36 Listiny nelze akceptovat, neboť soudní ochrana byla stěžovatelce (v rámci platné právní úpravy) řádně poskytnuta. Samotný nesouhlas stěžovatelky se způsobem rozhodnutí věci, příp. s (odlišným) právním názorem soudu nemůže zakládat zásah do ústavně zaručených práv.
Rozhodnutím ze dne 30. října 2012 č. j. Org. 49/12, o atrahování působnosti (publikované pod č. 364/2012 Sb.), si plénum Ústavního soudu podle §11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu mimo jiné vyhradilo rozhodovat o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutí správního soudu o neplatnosti voleb ve smyslu §90 s. ř. s. [čl. 1 odst. 1 písm. i)], resp. rozhodovat o ústavních stížnostech, kde je účastníkem řízení nebo vedlejším účastníkem řízení prezident republiky [čl. 1 odst. 1 písm. e)]. Z tohoto důvodu projednalo ústavní stížnost plénum Ústavního soudu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelčin návrh na zrušení některých ustanovení zákona o volbě prezidenta republiky jako návrh akcesorický podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti, a proto byl také odmítnut. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že proto ani neposuzoval, zda je dán relevantní vztah mezi předmětem ústavní stížnosti a návrhem na zrušení některých ustanovení zákona o volbě prezidenta republiky, jak vyplývá z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2013
JUDr. Pavel Rychetský
předseda Ústavního soudu