ECLI:CZ:US:2013:Pl.US.24.12.1
sp. zn. Pl. ÚS 24/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v plénu ve složení Stanislav Balík, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Jiří Mucha (soudce zpravodaj), Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný a Michaela Židlická o návrhu stěžovatele Lukáše Kohouta, zastoupeného JUDr. Ludvíkem Hynkem, advokátem v Praze 1, Václavské nám. 37, na zrušení zákona č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů a o změně některých zákonů, a o návrhu na odklad vykonatelnosti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. října 2012 č. j. 40 A 6/2012-44, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 31. 10. 2012, stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil zákon č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o volbách do zastupitelstev krajů"). Z jeho podání současně vyplývá, že s tímto návrhem souvisí usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. října 2012 č. j. 40 A 6/2012-44, kterým byl zamítnut jeho návrh na vyslovení neplatnosti voleb do zastupitelstva Ústeckého kraje. V petitu svého procesně nespecifikovaného podání stěžovatel výslovně navrhuje odložit vykonatelnost výše citovaného usnesení krajského soudu. Ze záhlaví návrhu dále vyplývá, že se stěžovatel domáhá zrušení zákona o krajských volbách. Současně je Ústavnímu soudu známo, že stěžovatel podal obdobný návrh již dne 21. 10. 2012, ve kterém požadoval (poznámka zpravodaje - věcně a pravopisně upraveno), aby Ústavní soud: a) vydal předběžné opatření, kterým se nařizuje, aby byla pozastavena platnost zákona o volbách do zastupitelstva krajů; b) konstatoval, že volbou do zastupitelstva krajů, která se konala dne 12. a 13. října, byla porušena stěžovatelova základní lidská práva; c) zrušil tento zákon pro rozpor s čl. 21 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Vzhledem k tomu, že první návrh, směřující přímo proti zákonu o volbách do zastupitelstev krajů, byl Ústavnímu soudu doručen dne 21. 10. 2012 (veden pod sp. zn. II. ÚS 4038/12), byl následující návrh z 31. 10. 2012, který se již opírá o usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, posouzen jako jiné odlišné podání, takže nebylo uplatněno ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Návrh byl proto posouzen podle svého obsahu jako ústavní stížnost proti citovanému usnesení krajského soudu spojená podle §74 zákona o Ústavním soudu s návrhem na zrušení uvedeného zákona.
3. Z podání stěžovatele a jím připojeného soudního rozhodnutí vyplývá, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 10. 2012 č. j. 40 A 6/2012-44 byl zamítnut návrh stěžovatele na vyslovení neplatnosti voleb do Zastupitelstva Ústeckého kraje, konaných ve dnech 12. a 13. října 2012. Stěžovatel byl poučen o tom, že proti usnesení krajského soudu nejsou opravné prostředky přípustné. Proto je podle něj na místě návrh na odklad vykonatelnosti tohoto soudního rozhodnutí. Další argumentace stěžovatele již směřuje výhradně proti zákonu o volbách do zastupitelstev krajů, přičemž se v meritu věci shoduje s argumentací stěžovatele v řízení v rámci volebního soudnictví. Proto Ústavní soud tuto argumentaci posoudil současně jako námitky proti samotnému soudnímu rozhodnutí. Konkrétně stěžovatel namítá, že při volbách do zastupitelstev krajů mohl hlasovat pouze pro jednu politickou stranu a na její kandidátní listině si mohl vybrat formou preferenčního hlasu nejvýše čtyři kandidáty. Byl tak jako volič a svéprávný občan zákonodárcem postaven před rozhodnutí, které v demokratické volbě činit nechtěl, protože kandidáti, pro které chtěl hlasovat, kandidovali každý za jiné politické uskupení. Musel tedy volit politické uskupení, které se sice do zastupitelstva Ústeckého kraje dostalo, ale kandidát tohoto uskupení právě díky chybějícím preferenčním hlasům se zastupitelem nestal. Současně stěžovatel byl nucen, aby dal svůj preferenční hlas lidem na kandidátce, které nezná.
4. V tom stěžovatel spatřuje porušení svého volebního práva zaručeného v čl. 21 odst. 1 a 3 Listiny a blíže neuvedeným ustanovením Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Evropská úmluva"). Zákonodárce podle stěžovatele nemá právo voliči říkat, jak má se svým volebním právem naložit, neboť toto přísluší pouze voliči. Dále se domnívá, že zákon je protiústavní již proto, že je zákonem ad hoc, a sice kvůli kritériu výběru volby a možnosti udělování preferenčních hlasů. Stěžovatel nepovažuje vyhlášení výsledků voleb v Ústeckém kraji za akt aplikace práva ve formě zákona. Musel by totiž existovat jiný zákon, který teprve bude dalším zákonem aplikován. Volby do zastupitelstva kraje jsou navíc výrazem a pravomocí moci výkonné, takže do toho nepříslušně zasahuje moc zákonodárná, což značí porušení základního demokratického principu, a sice dělby moci. Navíc ještě stěžovatel namítá nesmyslnost zákona (nedostatek legitimizačního důvodu dle Evropské úmluvy). Dále poukazuje na závěry L. Fullera o smysluplnosti zákona, která se projevuje tím, že zákony musí být používány při správě společnosti a při tom nesmí požadovat objektivně nemožné. Stěžovatel současně připomenul, že stát může zasahovat do volebního práva jen v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných, aniž specifikoval, odkud výčet takových kautel volebního práva čerpá.
5. Ústavní soud nejdříve posoudil splnění podmínek řízení před Ústavním soudem. Z obsahu návrhu lze dovodit, že jeho základem je nesouhlas s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem. Proto bez ohledu na chybějící procesní označení návrhu a výslovné napadení citovaného usnesení krajského soudu vyšel z toho, že jej lze považovat za ústavní stížnost spojenou s návrhem na zrušení zákona o volbách do zastupitelstev krajů. Návrh takto kvalifikovaný byl podán včas, stěžovatel byl účastníkem řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem a byl zastoupen v souladu se zákonem o Ústavním soudu. Návrh byl dále (viz sub 2) posouzen jako přípustný a Ústavní soud je k rozhodnutí v této věci příslušný.
6. Ústavní soud proto posoudil návrh jako ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem. Ústavní soud konstatuje, že ve svém rozhodnutí se Krajský soud v Ústí nad Labem vypořádal se všemi námitkami stěžovatele a samotné řízení před tímto soudem splňuje všechny ústavní požadavky spojené s právem na spravedlivý proces. To, že se krajský soud neztotožnil s názorem stěžovatele na způsob hlasování při volbách, není samo o sobě porušením takového práva. Krajský soud posoudil možnost postupu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR a správně dospěl k závěru, že v tomto případě pro to není důvod. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvedl, že je plně v pravomoci zákonodárce upravit, zda do jednotlivých zastupitelstev budou volby probíhat na základě poměrného či většinového systému, kolik zastupitelů se volí, jakým způsobem se mají upravovat volební lístky, kolik preferenčních hlasů a jakým způsobem můžou voliči v rámci své volby udělit a podobně. Zákon o volbách do zastupitelstev krajů prošel řádným legislativním procesem a odráží tak zcela věrně vůli zákonodárce, která byla projevena zcela v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud k tomu jen poznamenává, že podle čl. 5 Ústavy ČR je politický systém státu založen na svobodné soutěži politických stran, což je v daném případě zajištěno též tím, že volič může upřednostnit stanovený počet kandidátů, který stanovil zákonodárce, a to v rámci personalizované programové nabídky, kterou voličům předkládá kandidující registrovaná politická strana. Současně jsou však svobodné volby soutěží těchto stran. Je proto na uvážení zákonodárce, zda zdůrazní formou vázaných kandidátních listin takovou soutěž již na úrovni krajských zastupitelstev nebo zda formou volných kandidátních listin umožní, aby voliči vybírali i mezi kandidáty na kandidátkách s odlišným volebním programem.
7. Pro volby do zastupitelstev krajů žádné omezení v tomto směru ústavní pořádek České republiky ani Evropská úmluva nestanoví, nelze jej dovodit ani na základě principu proporcionality zásahu. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh takto posouzený je ve vztahu k usnesení krajského soudu zjevně neopodstatněný. Návrh s tím spojený na zrušení zákona o volbách do zastupitelstev krajů v takovém případě sdílí osud samotné ústavní stížnosti, což je v projednávané věci zdůrazněno totožností argumentace v rámci soudního řízení o návrhu na neplatnost voleb ve věci sp. zn. 40 A 6/2012 vedené před Krajským soudem v Ústí nad Labem a v rámci podání k Ústavnímu soudu.
8. Plénum Ústavního soudu tak postupem podle čl. 1 odst. 1 písm. i) ve spojení s čl. 1 odst. 2 písm. a) sdělení Ústavního soudu č. 364/2012 Sb. dospělo k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný a rozhodlo podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o jeho odmítnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2013
Pavel Rychetský v. r.
předseda Ústavního soudu