ECLI:CZ:US:2014:1.US.1228.13.2
sp. zn. I. ÚS 1228/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Vondráčka, zastoupeného Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, se sídlem Pařížská 28, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Brně č. j. 95 Nc 5882/2004-M 82 ze dne 19. 12. 2012 a příkazu k úhradě nákladů exekuce Mgr. Jaroslava Homoly, soudního exekutora, se sídlem Exekutorského úřadu Hlinky 41/104, Brno, č. j. 030 Ex 228/05-42 ze dne 23. 10. 2012, za účasti Městského soudu v Brně a soudního exekutora Mgr. Jaroslava Homoly, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a argumentace stěžovatele
Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces. Přitom odkázal na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Usnesením Městského soudu v Brně č. j. 96 Nc 5882/2004-5 ze dne 25. 1. 2005 byla nařízena exekuce vůči stěžovateli. Jejím vykonáním byl pověřen soudní exekutor Mgr. Jaroslav Homola. Toto rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno v květnu 2012.
Dne 16. 7. 2012 stěžovatel poukázal na účet exekutora platbu ve výši 255 848 Kč.
Napadeným příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 23. 10. 2012 exekutor uložil stěžovateli zaplatit náklady exekuce ve výši 42 612 Kč, sestávající z odměny exekutora, náhrady hotových výdajů ve výši 3 500 Kč a DPH. Odměna exekutora byla vypočtena podle §6 vyhlášky č. 330/2001 Sb. (exekuční tarif) jako 15 % z částky 213 357,42 Kč. Tento základ byl tvořen jistinou ve výši 38 356 Kč, náklady oprávněného v exekučním řízení ve výši 8 920 Kč, úroky z jistiny od 26. 9. 1997 celkem ve výši 141 685,42 Kč a smluvní pokutou ve výši 16 572 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel námitky, kde mimo jiné tvrdil, že do základu pro výpočet odměny exekutora lze započíst pouze jistinu, a nikoliv příslušenství. Dále uvedl, že usnesení Městského soudu v Brně o nařízení exekuce mu exekutor doručil až v květnu 2012, tedy se sedmiletým zpožděním, což zapříčinilo značný nárůst příslušenství pohledávky. Namítal, že exekutor by neměl těžit ze svých průtahů.
Napadeným usnesením Městský soud v Brně námitkám částečně vyhověl a snížil odměnu exekutora na 41 208 Kč. Do základu pro výpočet městský soud nezapočetl náklady oprávněného v exekučním řízení. Ve zbytku námitky stěžovatele zamítl.
Dne 18. 2. 2013 Krajský soud v Brně usnesením č. j. 20 Co 655/2012-20 k odvolání stěžovatele zrušil usnesení Městského soudu v Brně č. j. 96 Nc 5882/2004-5 ze dne 25. 1. 2005 o nařízení exekuce z důvodu místní nepříslušnosti městského soudu.
Dne 16. 7. 2013 Okresní soud v Kutné hoře usnesením č. j. 83 EXE 921/213-89 opětovně nařídil exekuci vůči stěžovateli na vymožení částky 38 356 Kč s příslušenstvím a pověřil Mgr. Jaroslava Homolu provedením exekuce.
Dne 23. 1. 2014 Mgr. Jaroslav Homola vyzval stěžovatele k úhradě pohledávky včetně příslušenství a zálohy na náklady exekuce, celkem ve výši 232 991,42 Kč.
II. Argumentace stran
Stěžovatel nesouhlasí s výší nákladů exekuce. Setrvává na názoru, že do tarifní hodnoty pro výpočet odměny soudního exekutora se nezapočítává plnění přijaté exekutorem na příslušenství vymáhané jistiny. Takový výklad dle něj naznačují některá rozhodnutí Ústavního soudu jako nález sp. zn. I. ÚS 2134/09 ze dne 24. 11. 2010 (N 236/59 SbNU 399). Zároveň namítá, že soudní exekutor ve věci postupoval až neskutečně laxně a usnesení Městského soudu v Brně č. j. 96 Nc 5882/2004-5 ze dne 25.1.2005, kterým byla nařízena exekuce, doručil až v květnu roku 2012. Vzhledem k 26% úrokové sazbě ročně, vzniklo laxností soudního exekutora příslušenství k jistině 38 356 Kč ve výši 182 %. Příslušenství ve výši 69 807,92 Kč tak "zajistil" oprávněné exekutorský úřad svou laxností a nyní i z této částky počítá svou odměnu, což poměrně na tuto část příslušenství činí částku 10 471 Kč bez DPH.
Dále stěžovatel namítá, že k vymožení pohledávky nedošlo přímou exekuční činností soudního exekutora (např. prodejem nemovitosti či srážkou ze mzdy) ale činností pouze nepřímou, neboť částka 255 848 Kč byla na účet exekutora složena "dobrovolně". Pro úplnost dodává, že až po uplynutí lhůty určené k dobrovolnému splnění, neboť v řádech týdnů není pro "běžného smrtelníka" možné takové finanční prostředky získat. Dle něj je vyčíslená odměna exekutora nespravedlivá.
Městský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Soudní exekutor Mgr. Jaroslav Homola ve svém vyjádření navrhl ústavní stížnost odmítnout. Předně uvádí, že stěžovatel se domáhá vydání rozhodnutí, které jeho ústavně zaručená práva nemůže žádným způsobem ochránit, neboť napadená rozhodnutí pozbyla účinků poté, co Krajský soud v Brně zrušil rozhodnutí Městského soudu v Brně o nařízení exekuce. Úspěch stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti může vést pouze k tomu, že budou zrušena rozhodnutí, která nepůsobí žádné právní účinky a nemohou v tuto chvíli žádným způsobem zasahovat do jeho práv.
Dále uvádí, že pokud bylo usnesení o nařízení exekuce doručeno s časovým odstupem, nestalo se tak ve snaze obohatit se na úkor povinného, jak tento nesprávně konstruuje, neboť přehlíží, že po celou dobu od vydání exekučního titulu, o jehož existenci nepochybně věděl, mohl uloženou povinnost dobrovolně splnit. Jestliže tak neučinil, není možné, aby takový postup přičítal soudnímu exekutorovi. Navíc důvodem prodlevy byla nemožnost přesné identifikace povinného z příkazu k exekuci.
K námitce, že příkaz k úhradě nákladů exekuce byl vydán předčasně, uvádí, že je zásadně nežádoucí, aby soudní exekutor vždy vyčkal rozhodnutí soudu o odvolání proti usnesení o nařízení exekuce. Ve smyslu §46 odst. 6 exekučního řádu je soudní exekutor naopak povinen příkaz k úhradě nákladů exekuce vydat neprodleně po uhrazení částky vyčíslené ve výzvě ke splnění povinnosti.
Dále s odkazy na komentářovou literaturu uvádí, že závěr stěžovatele, že základ pro výpočet odměny soudního exekutora je tvořen pouze vymáhanou jistinou bez příslušenství, je nesprávný. Vymožení jistiny není žádným způsobem náročnější, než vymožení jejího příslušenství. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) bylo zdůrazněno, že odměna exekutora by měla odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů provedení exekuce. Vymáhání nákladů právního zastoupení v exekuci je z vymezených hledisek v konkrétním případě zcela srovnatelné s vymáháním jistiny a ostatního příslušenství pohledávky. Naopak vymáhání pohledávky tvořené jistinou a příslušenstvím vyžaduje podstatně větší administrativní úsilí, neboť dochází k průběžným změnám ve výši vymáhané povinnosti a tím i ke změnám ve výši odměny soudního exekutora. Vedle toho v době realizace exekučních příkazů bývá zpravidla vymáhaná povinnost vyšší, než v době vydání příkazu právě z důvodu úročení pohledávky. I z tohoto pohledu je nákladnější vymožení pohledávky s příslušenstvím, než pohledávky tvořené výhradně jistinou.
II. Hodnocení Ústavního soudu
Námitky stěžovatele lze rozdělit do dvou okruhů. Zaprvé namítá, že rozhodnutí o nákladech exekuce bylo předčasné a za druhé, že výpočet výše nákladů je chybný. Ústavní soud se bude těmto námitkám věnovat postupně.
Co se týče námitky předčasnosti, tak stěžovatel namítá, že příkaz k úhradě nákladů exekuce byl vydán bez ohledu na skutečnost, že usnesení městského soudu o nařízení exekuce nenabylo právní moci.
Ústavní soud v prvé řadě poznamenává, že za současného právního stavu již taková situace možná není. Po novele exekučního řádu provedené zákonem č. 396/2012 Sb. s účinností od 1. 1. 2013 již soudy o nařízení exekuce nevydávají rozhodnutí, proti kterému by byl možný opravný prostředek, ale pouze pověřují konkrétního exekutora provedením exekuce (viz §43a odst. 5 exekučního řádu).
Ústavní soud se však nedomnívá, že by předchozí úprava, aplikovaná v případě stěžovatele, která umožňovala vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce bez ohledu na právní moc usnesení o nařízení exekuce, porušovala ústavně garantovaná práva stěžovatele. Za prvé usnesení jsou zpravidla vykonatelná bez ohledu na právní moc (srovnej §171 občanského soudního řádu). Úprava, dle které exekuce byla prováděna bez ohledu na právní moc, není tedy v kontextu právního řádu nijak neobvyklá. Za druhé stěžovateli nebyla zcela upřena jakákoliv obrana proti chybně nařízené exekuci. Měl možnost požádat o odklad exekuce, případně její zastavení (§54 a 55 exekučního řádu), což je nutno považovat za vhodný prostředek nápravy v situaci stěžovatele [viz také usnesení sp. zn. I. ÚS 181/98 ze dne 11. 11. 1998 (U 66/12 SbNU 509)].
Pokud jde o samotný výpočet nákladů exekuce, tak námitky stěžovatele považuje Ústavní soud v současné situaci za bezpředmětné. Ústavní soud nemohl přehlédnout, že samotný napadený příkaz a usnesení v současné době nestanoví stěžovateli žádnou povinnost, ani žádnou jeho povinnost neurčují. Povinnost zaplatit náklady exekuce, jakož i náklady exekučního řízení, jež mu byla uložena, zanikla společně se zrušením exekučního řízení usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 655/2012-20 ze dne 18. 2. 2013. Napadený příkaz a usnesení tedy nyní nijak nezasahují do základních práv stěžovatele, a tudíž ani nemohou působit jejich porušení (obdobně viz nález sp. zn. I. ÚS 1787/11 ze dne 28. 11. 2013, bod 22).
Ústavní soud si rovněž všímá judikatury Nejvyššího soudu, dle které případně již zaplacené náklady exekuce, která byla následně zrušena, představují na straně exekutora bezdůvodné obohacení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O náhradě nákladů exekučního řízení, které bylo nově nařízeno dne 16. 7. 2013 Okresním soudem v Kutné hoře zatím pravomocně rozhodnuto nebylo. Až se tak stane, stěžovatel bude moci takové rozhodnutí napadnout ústavní stížností. Nebylo by v souladu s principem subsidiarity, zdrženlivosti a minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, nyní určovat, jaká výše nákladů exekuce je ústavně konformní, pokud o jejich výši v současné době ještě vůbec nebylo rozhodnuto.
Lze však uvést, že je samozřejmě povinností exekutora v novém rozhodnutí své náklady vyčíslit s ohledem na obsáhlou judikaturu Ústavního soudu týkající se stanovení výše odměny exekutora. Podle této ustálené judikatury není možno způsobovat povinnému nepřiměřenou újmu, a proto je třeba zohlednit jistý stupeň "dobrovolnosti" ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. Aniž by bylo zpochybněno právo exekutorů na spravedlivou odměnu za provádění exekuční činnosti, odměna exekutora by neměla vycházet pouze z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet i složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce [viz nálezy sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479), sp. zn. I. ÚS 998/09 ze dne 30. 6. 2009 (N 152/53 SbNU 849), sp. zn. III. ÚS 3168/08 ze dne 18. 3. 2010 (N 58/56 SbNU 623), sp. zn. II. ÚS 3335/11 ze dne 23. 8. 2012 nebo sp. zn. II. ÚS 2348/12 ze dne 8. 8. 2013].
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu