ECLI:CZ:US:2014:1.US.125.14.1
sp. zn. I. ÚS 125/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky EL NIŇO BEVERAGES, a. s., se sídlem Ovocný trh 572/11, Praha 1, zastoupené Vladimírem Trnavským, Ph.D., advokátem, se sídlem Masarykovo náměstí 6/5, Karviná - Fryštát, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013 č. j. 23 Cdo 2662/2012-640, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo v rámci dovolacího řízení odmítnuto stěžovatelčino dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2012 č. j. 3 Cmo 203/2011-549.
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka předně zdůrazňuje, že podle ní její věc souvisela s interpretací unijního práva, konkrétně se směrnicí Rady 89/104/EHS ze dne 21. prosince 1988, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách. Nejvyšší soud jako soud, proti jehož rozhodnutí již není přípustný žádný další opravný prostředek, proto nemohl svévolně odmítnout položit předběžnou otázku k Soudnímu dvoru EU, neboť by to bylo porušením stěžovatelčina práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jak dovodil Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 2504/10 ze dne 11. 9. 2012.
3. Stěžovatelka připomíná, že žalobce v původním řízení, společnost Duracell Batteries BVBA (dále jen "žalobce"), coby vlastník slovní ochranné známky s označením "Duracell" získal dobré jméno této známky pouze pro výrobky v podobě galvanických článků čili baterií. Nezískal je naopak pro výrobky či výkony uvedené ve třídách 5, 32 a 33, tedy ve třídách, pro které měla ochranné známky zapsány stěžovatelka. Vyvstává zde tak otázka, zda existence známky s dobrým jménem zapsané pro určité výrobky a služby znamená i zvýšenou míru ochrany v případě použití pro zcela odlišné výrobky a služby, než pro které byla starší ochranná známka zapsána. Nejvyšší soud shledal, že ochranné známce požívající dobrého jména svědčí ochrana i vůči jejímu použití na nepodobné výrobky, neboť ochrana poskytovaná ochranné známce s dobrým jménem je širší než v případě běžné ochranné známky. Může se tedy vztahovat i na výrobky a služby, pro které ochranná známka s dobrým jménem není zapsána, v daném případě na energetické nápoje.
4. Takový právní názor je však podle stěžovatelky rozporný s právním názorem Evropského soudního dvora (dále jen "ESD", a to i pro Soudní dvůr EU), jak byl vyjádřen v rozsudku ESD ze dne 27. 11. 2008 ve věci C-252/07 Intel Corporation Inc. proti Cpm United Kingdom Limited (dále jen "rozsudek ve věci Intel"). V něm ESD konstatoval následující:
"3) Skutečnost, že:
- starší ochranná známka získala velmi dobré jméno pro určité specifické kategorie zboží nebo služeb,
- toto zboží nebo tyto služby nejsou podobné nebo nejsou značně podobné zboží nebo službám, pro něž je pozdější ochranná známka zapsána, a
- starší ochranná známka je jedinečná ve vztahu k jakémukoli zboží nebo službám,
neznamená nezbytně existenci spojení mezi kolidujícími ochrannými známkami, ve smyslu výše uvedeného rozsudku Adidas-Salomon a Adidas Benelux."
Dále ESD dodal:
"5) Skutečnost, že:
- starší ochranná známka získala velmi dobré jméno pro určité specifické kategorie zboží nebo služeb,
- toto zboží nebo tyto služby nejsou podobné nebo nejsou značně podobné zboží nebo službám, pro něž je pozdější ochranná známka zapsána,
- starší ochranná známka je jedinečná ve vztahu k jakémukoli zboží nebo službám a
- pozdější ochranná známka u běžně informovaného a přiměřeně pozorného a obezřetného průměrného spotřebitele evokuje starší ochrannou známku,
nepostačuje k prokázání, že užívání pozdější ochranné známky protiprávně těží či by těžilo z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména starší ochranné známky nebo jim působí či by působilo újmu ve smyslu čl. 4 odst. 4 písm. a) směrnice 89/104."
5. Jak Městský soud v Praze jako soud nalézací, tak poté Vrchní soud v Praze jako soud odvolací a Nejvyšší soud jako soud dovolací dovodily, že žalobce zasluhoval ochrany jak z hlediska právní úpravy ochranných známek, tak z hlediska práva proti nekalé soutěži. Stěžovatelka se ovšem neztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu, že i užití zapsané ochranné známky může zakládat protiprávní jednání jejího vlastníka, například nekalosoutěžní jednání. Podle stěžovatelky nelze presumovat nekalosoutěžní jednání u soutěžitele, který užívá ochrannou známku pro ty výrobky, pro něž byla zapsána. K nekalosoutěžnímu jednání by došlo až v situaci, kdy by ji soutěžitel používal pro výrobky, pro něž zapsána nebyla. Žalobce přitom v řízení před obecnými soudy nijak neprokázal změnu v hospodářském jednání spotřebitelů či hrozbu újmy z hlediska zaměnitelnosti či rozmělnění své ochranné známky DURACELL. Negativní důsledky zásahu by podle citovaného judikátu ESD musely být prokázány, to se však v řízení před obecnými soudy nestalo. Žalobce se zaměřoval výhradně na prokazování dobrého jména své ochranné známky, ovšem skutečnosti rozhodné podle rozhodnutí ESD neprokázal, ba ani netvrdil. Přitom podle citovaného rozsudku ESD platí, že pokud není prokázáno protiprávní těžení z rozlišovací způsobilosti nebo způsobení újmy, nelze dovozovat nekalosoutěžní povahu užívání pozdější známky. Tím, že Nejvyšší soud nijak nezdůvodnil, proč se neobrátil na ESD, a namísto toho nerespektoval právní stanoviska vytčená ESD v rozsudku ve věci Intel, porušil stěžovatelčino právo na zákonného soudce, jak vyplývá z dosavadní judikatury Ústavního soudu.
6. Stěžovatelka také poukazuje na nekonzistentnost rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, který se v usnesení ze dne 27. 1. 2011 sp. zn. 23 Cdo 4321/2009 zabýval obdobnou konkurencí známek a shledal následující: "Registrace ochranné známky sama o sobě totiž neznamená, že by se vlastník ochranné známky (při nesprávném způsobu označování výrobků či služeb uvedenou ochrannou známkou) nemohl dopustit i jednání nekalé soutěže." Stěžovatelka ovšem v nyní posuzované věci používala ochrannou známku v souladu s hmotným právem. Stěžovatelka podala přihlášku ochranné známky, ta byla publikována, námitková lhůta marně uplynula a ochranná známka byla zapsána. Dále již stěžovatelka jednala s důvěrou ve správnost rozhodnutí orgánu veřejné moci, tedy Úřadu průmyslového vlastnictví.
7. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhuje, aby bylo napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu projednání.
8. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, z přiloženého napadeného rozhodnutí a vyžádaného dovolání, žalobce se domáhal jednak ochrany práv z ochranných známek, jednak ochrany proti jednání nekalé soutěže. Stěžovatelka totiž zasahovala jak do práv žalobce podle §8 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, tak se dopouštěla nekalosoutěžního jednání podle §44 odst. 1 tehdy účinného zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a to tím, že pro své energetické nápoje nebo v souvislosti s nimi používala slovo Duracell a vyráběla energetické nápoje v plechovkách vizuálně připomínajících baterie Duracell.
9. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 10. 2009 č. j. 19 Cm 153/2008-434 uložil stěžovatelce zdržet se při svých obchodních aktivitách užívání slova Duracell pro energetické nápoje nebo v souvislosti s energetickými nápoji, zdržet se uvádění na trh energetických nápojů v plechovkách přesně specifikovaného tvaru a vzhledu, a to na území všech členských států Evropského společenství, a přiznal žalobci právo uveřejnit rozsudek v rozsahu jeho záhlaví a výroku na náklady stěžovatelky. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 1. 2012 č. j. 3 Cmo 203/2011-549 potvrdil rozsudek prvostupňového soudu.
10. Stěžovatelka napadla rozsudek Vrchního soudu v Praze dovoláním, v němž mimo jiné zmínila, že pokud se týče dobrého jména ochranné známky patřící žalobci, nejde o jev trvalý, přičemž odkázala na rozsudek ESD ve věci Intel. Stěžovatelka také připomněla, že unijní legislativa i judikatura pracují s pojmem "průměrný spotřebitel", přičemž stěžovatelka se ve své podnikatelské činnosti zaměřuje na jinou skupinu spotřebitelů než žalobce, neboť stěžovatelčiny výrobky (nealkoholické nápoje) nejsou výrobky stejného druhu, ba ani ne výrobky komplementárními s výrobky žalobce (baterie, galvanické články). Stěžovatelka proto v dovolání konstatovala, že nalézací i odvolací soud interpretovaly zákon o ochranných známkách způsobem nekonformním se směrnicí Rady 89/104/EHS.
11. Nejvyšší soud dovolání odmítl výše označeným usnesením ze dne 29. 10. 2013. V něm k unijnímu aspektu případu poukázal ve vztahu k postavení soudů rozhodujících danou věc na nařízení Rady 207/2009 o ochranné známce Společenství; ve vztahu ke vnímání vizuální podobnosti výrobků odlišné povahy, konkrétně ke vnímání podobnosti mezi známkou s dobrým jménem a označením, na rozsudek ESD ze dne 23. 10. 2003 ve věci C-408/01 Adidas-Salomon AG a Adidas Benelux BV proti Fitnessworld Trading Ltd.; ve vztahu k újmě způsobené rozlišovací způsobilostí ochranné známky pak na rozsudek ESD ze dne 18. 6. 2009 ve věci C-487/07 L'Oréal SA, Lancôme parfums et beauté & Cie SNC a Laboratoire Garnier & Cie proti Bellure NV, Malaika Investments Ltd a Starion International Ltd.
12. Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní stížnost se zaměřuje toliko na jeden aspekt napadeného usnesení Nejvyššího soudu, a to na způsob, jakým se Nejvyšší soud vypořádal s unijním aspektem posuzovaného dovolání.
14. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelce je nutno dát za pravdu v tom, že nesprávným zohledněním, či přímo nezohledněním unijního aspektu případu se soudy (Ústavní soud nevyjímaje) mohou dopustit porušení práva na spravedlivý proces, zejména v jeho aspektu práva na zákonného soudce. To Ústavní soud potvrdil nejen v nálezu sp. zn. II. ÚS 2504/10 ze dne 11. 9. 2012 (N 154/66 SbNU 311), zmiňovaném stěžovatelkou, ale zejména v nálezu sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. 1. 2009 (N 6/52 SbNU 57): "Přestože položení předběžné otázky je věcí komunitárního práva, za určitých okolností její nepoložení v rozporu s tímto právem může přivodit i porušení ústavně garantovaného práva na zákonného soudce. Je totiž třeba mít na zřeteli fakt, že předpokladem oprávnění podat ústavní stížnost je vyčerpání všech prostředků, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje ... O porušení práva na zákonného soudce půjde v případě aplikace komunitárního práva tehdy, kdy český soud (jehož rozhodnutí již nelze napadnout dalšími opravnými prostředky, které poskytuje podústavní právo) nepoloží předběžnou otázku ESD svévolně, tedy v rozporu s principem právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky). ... Ústavní soud uvádí, že za výkon svévole považuje i takové jednání soudu poslední instance aplikujícího normy komunitárního práva, které zcela opomene položit si otázku, zda by měl soud vznést předběžnou otázku k ESD a její nepoložení řádně neodůvodní včetně posouzení výjimek, které vypracoval ve své judikatuře ESD. Jinými slovy jde o případ, kdy soud nebere vůbec v potaz pro něj závaznou existenci kogentní úpravy obsažené v článku 234 Smlouvy o založení Evropských společenství." (body 21-22). O takovou situaci však v nyní posuzované věci zjevně nešlo.
15. Není pochyb o tom, že případ řešený obecnými soudy, včetně Nejvyššího soudu, se týkal i práva EU. Nelze však tvrdit, že by Nejvyšší soud tento unijní aspekt přehlédl či opomněl. I z výše provedené rekapitulace "unijních" pasáží jeho usnesení napadeného nyní posuzovanou ústavní stížností je zjevné, že Nejvyšší soud pracoval jak se sekundárním právem EU, tak s judikaturou ESD.
16. Na druhou stranu je třeba přiznat, že unijní argumentace uplatněná stěžovatelkou v dovolání a ta provedená Nejvyšším soudem v usnesení odmítajícím toto dovolání, se poněkud míjejí. V tom však nelze spatřovat pochybení Nejvyššího soudu dosahující ústavní intenzity.
17. Stěžovatelka v dovolání poukázala na rozsudek ESD ve věci Intel a hlavní námitka, o niž opírá svou ústavní stížnost, spočívá v tom, že se Nejvyšší soud s tímto rozsudkem dostatečně nevypořádal. Nelze ovšem přehlédnout - leda snad při čtení omezeném pouze na právní větu tohoto rozsudku - že v daném rozhodnutí se ESD zaměřil na jiný aspekt povinností a nároků vyplývajících z ochranných známek, než je aspekt řešený v nyní posuzovaném případě stěžovatelky a též v napadeném usnesení Nejvyššího soudu.
18. V rozsudku ESD ve věci Intel šlo totiž o spor majitele národní slovní ochranné známky INTEL zapsané pro počítače a výrobky a služby výpočetní techniky se společností, která byla majitelkou národní slovní ochranné známky INTELMARK pro marketingové a telemarketingové služby. Samotné soudní řízení se pak týkalo návrhu společnosti Intel Corporation na zrušení zápisu ochranné známky INTELMARK a právní otázkou byl výklad ustanovení článku 4 odst. 4 písm. a) směrnice 89/104, tedy důvodů, pro které ochranná známka nebude zapsána, a je-li zapsána, může být prohlášena za neplatnou. ESD se zde tedy sice vyjádřil i k ochraně ochranných známek s dobrým jménem a k jejich rozlišovací způsobilosti ve vztahu k výrobkům zcela jiného typu, celkově nicméně šlo o spor ohledně zápisu, respektive neplatnosti novější ochranné známky.
19. Oproti tomu v nyní posuzovaném případě nešlo primárně o to, zda měla být stěžovatelčina ochranná známka zapsána, respektive zda byla právem prohlášena za neplatnou, to bylo řešeno v jiné větvi sporů mezi stěžovatelkou a žalobcem, vedené před Úřadem průmyslového vlastnictví a následně před správními soudy (viz konkrétně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2013 č. j. 9 As 122/2012-135, dostupný z www.nssoud.cz). V této větvi sporů se jednalo o to, zda stěžovatelčina ochranná známka je hodna zápisu a ochrany podle §7 zákona o ochranných známkách, který do určité míry odráží článek 4 směrnice 89/104. V nyní posuzovaném případě šlo naopak o to, zda stěžovatelka používáním této ochranné známky nezasahuje do práv žalobce podle §8 zákona o ochranných známkách, respektive zda se tím nedopouští nekalé soutěže ve smyslu §44 tehdy platného obchodního zákoníku, respektive parazitování podle jeho §48. Jakkoli tak není rozsudek ESD ve věci Intel úplně bez relevance pro stěžovatelčin případ a její dovolání řešené Nejvyšším soudem, je třeba uzavřít, že byl vydán v rámci sporu o zápis ochranné známky, kterýžto je v českém právu sporem veřejnoprávním, jehož řešení je svěřeno Úřadu průmyslového vlastnictví a soudní přezkum pak správním soudům. Oproti tomu spor, z něhož vzešla tato ústavní stížnost, je sporem soukromoprávním, podobně jako spory, z nichž vzešly výše zmíněné rozsudky ve věci C-408/01 a ve věci C-487/07, na které ve svém usnesení odkázal Nejvyšší soud.
20. Lze proto uznat, že by jistě bylo vhodné, pokud by se Nejvyšší soud alespoň jednou větou vyjádřil i k tomu, že judikatura ESD zmiňovaná stěžovatelkou v jejím dovolání není na její případ příliš přiléhavá, neboť vzešla z jiného typu sporu; pokud tak však Nejvyšší soud neučinil, nelze v tom spatřovat postup, který by zasahoval do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces. Nešlo totiž ze strany Nejvyššího soudu ani o opomenutí unijního aspektu případu, ani o svévolné odmítnutí položit předběžnou otázku k ESD.
21. Předběžnou otázku je namístě položit tehdy, pokud nastane některá ze situací, které byly popsány již v rozsudku ESD ze dne 6. 10. 1982 ve věci 283/81 Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanita, v němž ESD uvedl k výkladu tehdejšího článku 177 Smlouvy o EHS, jemuž dnes odpovídá článek 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, následující: "Článek 177 třetí pododstavec Smlouvy musí být vykládán v tom smyslu, že soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je povinen, vyvstane-li před ním otázka týkající se výkladu práva Společenství, splnit svou povinnost předložit věc Soudnímu dvoru, ledaže by shledal, že otázka, která vyvstala, není relevantní nebo že dotčené ustanovení práva Společenství bylo již předmětem výkladu Soudního dvora anebo že jediné správné použití práva Společenství je tak zřejmé, že nezůstává prostor pro jakoukoliv rozumnou pochybnost; existence takové možnosti musí být posouzena v závislosti na zvláštních rysech práva Společenství, zvláštních obtížích vznikajících při jeho výkladu a nebezpečí rozdílné judikatury v rámci Společenství."
22. O žádnou z těchto situací však v nyní posuzovaném případě zjevně nešlo, neboť dopad unijního práva na posuzovaný případ, tak jak byl vymezen stěžovatelčiným dovoláním, nevyvolával pochybnosti, které by bylo třeba odstraňovat cestou položení předběžné otázky. Šlo tedy ve smyslu výkladu unijního práva o tzv. acte clair. Stěžovatelčin poukaz na to, že ve známkoprávním sporu jiného typu, byť týkajícím se dvou zcela odlišných typů výrobků jako v jejím případě, vydal ESD rozsudek ve věci Intel, na uvedené skutečnosti nemohl nic změnit; naopak tím stěžovatelka spíše naznačovala, že tato právní otázka byla již ESD vyjasněna, že tedy mohlo jít o tzv. acte éclairé. Za klíčové tak Ústavní soud považuje, že stěžovatelka nevznesla ani v dovolání, ani v ústavní stížnosti žádnou konkrétní pochybnost ohledně výkladu konkrétního ustanovení unijního práva či jeho implementace do práva českého, a takovou pochybnost nespatřuje ani Ústavní soud.
23. Za této situace musí Ústavní soud uzavřít, že Nejvyšší soud svým postupem ve stěžovatelčině věci neporušil své povinnosti, jež mu vyplývají z článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, a v důsledku toho ani stěžovatelčino právo na zákonného soudce, jakož ani jiné aspekty práva na spravedlivý proces namítané ústavní stížností. Jakkoli je závažnou povinností obecných soudů i Ústavního soudu nepřehlížet povinnosti, které jim z hlediska výkladu a aplikace práva vyplývají z jejich role coby soudů unijních, neznamená to, že pouhá okrajová zmínka o rozhodnutí ESD, omezující se zde navíc jen na citaci právní věty rozsudku, vyvolává sama o sobě povinnost soudu položit předběžnou otázku, pokud soud sám nemá důvodné pochybnosti o tom, jak vykládat unijní právo, které na jím řešenou situaci dopadá. Stěžovatelčino právo na zákonného soudce a na spravedlivý proces obecně tedy namítaným postupem Nejvyššího soudu vůbec nemohlo být dotčeno.
24. S ohledem na právě uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 7. května 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu