ECLI:CZ:US:2014:1.US.1338.14.1
sp. zn. I. ÚS 1338/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky LAGOON, veřejná obchodní společnost, se sídlem Dolní Jasénka 209, Vsetín, zastoupeného JUDr. Josefem Červinkou, advokátem, se sídlem Nový Hrozenkov 843, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, č. j. 30 Cdo 2032/2013-125, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2013, č. j. 17 Co 546/2012-117, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 6. 2012, č. j. 18 C 146/2009-94, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížnosti, která splňuje náležitosti stanovené zákonem
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení jejich základních práv, zejména práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti popisuje průběh řízení před obecnými soudy, jehož se účastnila jako žalobce.
Žalobou ze dne 8. 5. 2009 podanou proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, se stěžovatelka domáhala náhrady škody ve výši 1 287 578,- Kč. Tato škoda jí měla být způsobena tím, že Krajský soud v Ostravě ji, jako žalobci, nedoručil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 1998, sp. zn. 6 Cmo 315/95, kterým byla žalované společnosti TRAS Vsetín, s. r. o., IČ: 155 03 038, se sídlem Rokytnice 344, Vsetín, uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částky 1 118 088,- Kč a 113 486,- Kč a nahradit náklady řízení ve výši 56 004,- Kč. Uvedený rozsudek měl, podle jejího názoru, nabýt právní moci až dne 26. 10. 2006. Dalším významným pochybením Krajského soudu v Ostravě (jako rejstříkového soudu) mělo být rovněž nedoplňování pravidelných výročních zpráv o společnosti TRAS Vsetín, s. r. o. Tím došlo k situaci, že společnost TRAS Vsetín, s. r. o., byla ještě před řádným doručením rozsudku Vrchního soudu v Praze zrušena a vymazána z obchodního rejstříku. V důsledku těchto pochybení se rozhodnutí Vrchního soudu v Praze stalo fakticky nevynutitelným a stěžovatelce vznikla škoda v podobě nezaplacení očekávaných příjmů vyplývajících z rozhodnutí.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále také "soud prvního stupně") ze dne 27. 6. 2012, č. j. 18 C 146/2009-94, byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. Soud prvního stupně v odůvodnění mimo jiné uvedl, že uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze nabyl právní moci dne 17. 9. 1999, přičemž společnost TRAS Vsetín, s. r. o., zanikla ke dni 21. 12. 2004. Současně dospěl k závěru, že Krajský soud v Ostravě se při zrušení společnosti TRAS Vsetín, s. r. o., ani v řízení o žalobě stěžovatelky nedopustil nesprávného úředního postupu, a proto nelze uvažovat o vzniku odpovědnosti státu za škodu. Pokud stěžovatelka spatřovala v postupu Krajského soudu v Ostravě nedostatky, chybí mezi nimi a vznikem škody příčinná souvislost, resp. stěžovatelce nic nebránilo vymáhat uvedenou pohledávku i na základě jiných informací, než z přehledu uvedeného v účetní závěrce. K nesprávnosti doručení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze soud prvního stupně uvedl, že jak z žalobcem poskytnuté kopie rozsudku, tak i z fotokopie elektronické podoby rejstříku (originál spisu nebylo možné dohledat) vyplývá, že rozhodnutí nabylo právní moci dne 17. 9. 1999. Pokud stěžovatelka namítala, že jí rozsudek byl fakticky doručen až na její žádost v roce 2006, pak je dle soudu prvního stupně nutno poukázat na skutečnost, že z dopisu stěžovatelky ze dne 19. 9. 2006 vyplývá, že žádala o zaslání rozsudku nikoliv z důvodu jeho dřívějšího nedoručení, nýbrž z důvodu změny právního zastoupení.
Proti rozsudku soudu prvního stupně stěžovatelka podala odvolání. V něm zejména uvedla, že v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že rozsudek Vrchního soudu v Praze jí byl doručen až dne 26. 10. 2006. Ze všech dokladů je pak zřejmé, že doložka právní moci se dnem 21. 9. 1999 byla vyznačena nesprávně. K postupu při zrušení společnosti TRAS Vsetín, s. r. o., uvedl, že právní úprava fungování obchodního rejstříku vychází z principu materiální publicity. Stěžovatelce však nebylo umožněno zjistit jakékoliv informace.
Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále také "odvolací soud") ze dne 7. 2. 2013, č. j. 17 Co 546/2012-117, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně. Ač tedy nebylo možné provést dokazování obsahem spisu Krajského soudu v Ostravě, již ze samotné žádosti právního zástupce stěžovatelky ze dne 19. 9. 2006 bylo zřejmé, že uvedený rozsudek musel být zástupci stěžovatelky již dříve řádně doručen, neboť v listině je žádáno o zaslání stejnopisu rozsudku včetně doložky o právní moci. K doložce právní moci dodal, že jí svědčí presumpce správnosti. Argumentace stěžovatelky, že uvedený rozsudek nemohl nabýt právní moci dne 17. 9. 1999, tak podle odvolacího soudu zůstala jen v rovině tvrzení, které je však jak žádostí zástupce stěžovatele, tak i konstatovaným detailem spisového přehledu věci vyvráceno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. Namítala zejména nesprávnost rozhodnutí, neboť věc měla být posouzena podle §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013, neboť na jeho aplikaci odkazuje ustanovení §26 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou spatřovala v tom, že uvedenou částku nebylo možné vymáhat proto, že rozhodnutí jí bylo doručeno až po zrušení žalovaného.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, č. j. 30 Cdo 2032/2013-125, bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto. Nejvyšší soud jednak uvedl, že stěžovatelka opakovanou argumentací uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod, jednak její právní názor o aplikaci §420 občanského zákoníku nepovažuje za správný. K §26 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem dodal, že aplikace zvláštního zákona má přednost před aplikací občanského zákoníku. Není tedy možné, aby v souzené věci došlo k aplikaci §420 občanského zákoníku, neboť odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným postupem je speciálně upravena v samostatném právním předpise.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že nesouhlasí s napadenými rozhodnutími obecných soudů. Má za to, že těmito rozhodnutími bylo dosaženo stavu porušení jejich základních práv, zejména práva na spravedlivý proces.
Podstatná část ústavní stížnosti se věnuje argumentaci zaměřené na okamžik, kdy se stěžovatelka dozvěděla o vydání předmětného rozsudku Vrchního soudu v Praze. Uvádí, že pokud obecné soudy opřely svá rozhodnutí o tvrzení, že jí musel být obsah rozsudku znám již dříve a její žádost z roku 2006 je pouze účelová, pak soudy staví svá rozhodnutí pouze na úvaze a nikoliv výsledku skutečného doručení rozsudku. K odůvodněním napadených rozhodnutí uvádí, že zejména soud prvního stupně měl značnou snahu žalobu zamítnout, a to i za cenu překotného závěru, který v žádném případě nevyplývá ze skutkového stavu, neboť odmítl zjišťovat, komu a kdy byl rozsudek doručen, a pouze vyšel z předpokladu, že stěžovatelka rozsudek převzala již v roce 1999. Úvahy o účelové žádosti o stejnopis rozhodnutí z roku 2006 označuje za nepoužitelné a odvolací soud se jimi snaží pouze obhájit rozhodnutí "za každou cenu". Rozsudku odvolacího soudu stěžovatelka vytýká, že závěr o neshledání vad, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyl nijak odůvodněn, přičemž odvolací soud ani nereagoval na jiné uplatněné důvody. Postupu Nejvyššího soudu vytýká, že odůvodnění omezil pouze na aplikaci občanského zákoníku.
S ohledem na uvedené stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, s napadenými rozhodnutími obecných soudů a s předloženým spisem, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996,
sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá zejména porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy provedly jednoznačné hodnocení souzené věci a aplikovaly na ni relevantní judikaturu.
Podstata ústavní stížnosti se v převážné míře zaměřuje na polemiku s provedeným dokazováním a závěry, k nimž obecné soudy v řízení o žalobě stěžovatelky došly. Tento argument však nedosahuje ústavního rozměru. Z vyžádaného spisu i předložených rozhodnutí obecných soudů je zcela zřejmé, že soudy se všemi návrhy i tvrzeními stěžovatelky podrobně zabývaly a řádně se s nimi vypořádaly. Uvedený závěr lze vztáhnout jak na dokazování provedené soudem prvního stupně, tak i na vypořádání se odvolacího soudu s odvoláním stěžovatelky a argumentaci Nejvyššího soudu ke stěžovatelkou uplatněným odvolacím důvodům.
K řízení před soudem prvního stupně Ústavní soud uvádí, že závěru prezentovaném v odůvodnění napadeného rozsudku, že z žádosti právního zástupce o doručení stejnopisu rozhodnutí nelze dovodit námitku nesprávného doručení. Namítanému pochybení rejstříkového soudu odpovídá tvrzení soudu prvního stupně o nedostatku prokázání příčinné souvislosti mezi stěžovatelkou namítaným nesprávným postupem a vzniklou škodou. Postupu odvolacího soudu stěžovatelka vytýkala zejména nedostatek vypořádání se s odvolacími důvody, resp. nezdůvodněním závěru o neexistenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ani tomuto argumentu nelze přisvědčit. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud se vypořádal se všemi odvolacími důvody uplatněnými stěžovatelkou, kterým věnuje několik odstavců a nikoliv pouze jedinou větu. Konečně k rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud uvádí, že ani v tomto případě nelze shledat zásah do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud v odůvodnění jednoznačně uvádí, že stěžovatelka uplatnila nezpůsobilý dovolací důvod, kterému se i přesto řádně věnoval.
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky nebyl prokázán zásah do jejich základních práv garantovaných ústavním pořádkem.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta.
IV.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu