ECLI:CZ:US:2014:1.US.1448.13.1
sp. zn. I. ÚS 1448/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky AERO Vodochody AEROSPACE, a. s., sídlem U Letiště 374, Odolena Voda, zastoupené JUDr. Marinou Machytkovou, advokátkou, se sídlem Dlouhá 16, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 70/2012-91 ze dne 28. 2. 2013 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 7 Ca 351/2008-51-56 ze dne 20. 6. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a argumentace stěžovatelky
Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhla jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na spravedlivý proces a ochranu majetku. Přitom odkázala na čl. 11 odst. 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod.
Rozhodnutím Celního úřadu Mělník ze dne 30. 3. 2005 byl stěžovatelce dodatečně vyměřen celní dluh za dovoz zboží v roce 2002. Rozhodnutím Celního ředitelství Praha ze dne 7. 11. 2007 bylo nařízeno přezkoumání tohoto rozhodnutí.
Přezkumné řízení skončilo rozhodnutím Celního ředitelství Praha, které svým rozhodnutím č. j. 14640-2/08-1701-21 ze dne 3. 11. 2008 uložilo stěžovatelce doplatit celní dluh ve výši 976 940 Kč. Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka správní žalobou, kde namítala, že rozhodnutí je nesprávné, neplatné a že došlo již k prekluzi celního dluhu.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem správní žalobu zamítl. K prekluzi dle jeho názoru nedošlo, neboť dne 3. 3. 2005 byla zahájena následná kontrola stěžovatelky za účelem ověření správnosti a úplnosti údajů v celních prohlášeních souvisejících s dovozem zboží v roce 2002. Zahájením kontroly tak byl učiněn úkon směřující k dodatečnému vyměření cla, kterým se přerušuje běh prekluzivní lhůty. Dále s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu uvedl, že tříletá prekluzivní lhůta se neuplatní v řízení o mimořádných opravných prostředcích, kde se uplatní pouze konečná, desetiletá lhůta pro vyměření cla. Na základě rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 7. 11. 2007 o přezkoumání dodatečného platebního výměru z 30. 3. 2005 byl celní úřad oprávněn vyměřit částku cla ve lhůtě 10 let od vzniku celního dluhu, tedy do 31. 12. 2013.
K druhé námitce městský soud uvedl, že stěžovatelka zaměňuje neplatnost rozhodnutí podle §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků a rozhodnutí nesprávné. I když rozhodnutí správních orgánů mají chyby, nejde o rozhodnutí neplatná ve smyslu uvedeného ustanovení.
Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky. Dle jeho názoru nedošlo k prekluzi celního dluhu, neboť tříletá lhůta, která končila dne 31. 12. 2005, byla přerušena celní kontrolou u stěžovatelky, která započala dne 3. 3. 2005 doručením stěžovatelce "Sdělení o provedení následné kontroly". Tímto započala běžet nová lhůta, která skončila dne 31. 12. 2008, tedy až po právní moci napadeného rozhodnutí o doměření celního dluhu. I když městský soud vycházel částečně z jiných úvah, tak dospěl ke správnému závěru o tom, že k prekluzi práva nedošlo.
Nejvyšší správní soud ani nepřisvědčil námitce o neplatnosti správních rozhodnutí. Upozornil, že zákon o správě daní a poplatků v §32 odst. 7 hovoří pouze o rozhodnutí neplatném, nikoli nicotném; přitom důvody, tam uvedené, které způsobují neplatnost rozhodnutí, nelze považovat za důvody, které by byly schopné způsobit rovněž nicotnost rozhodnutí. Městský soud se s otázkou neplatnosti a tvrzené nicotnosti rozhodnutí celního úřadu podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal v intencích konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu a správně konstatoval, že pokud celní orgán nesprávně vyložil uplynutí prekluzivní lhůty dle celního kodexu namísto celního zákona, může být rozhodnutí nezákonné, nikoli však neplatné, neboť uvedení právního předpisu, dle kterého, jakkoli nesprávně, bylo postupováno, neabsentuje. Se závěry městského soudu se Nejvyšší správní soud zcela ztotožnil. S odkazem na svou judikaturu uvedl, že za nicotné lze považovat pouze takové rozhodnutí, které trpí tak závažnými vadami, že jej nelze za rozhodnutí, jakožto autoritativní správní akt, považovat a nelze ani spravedlivě po účastnících řízení požadovat, aby se jím řídili.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nesouhlasí s výkladem příslušných právních předpisů v napadených rozhodnutích a domnívá se, že obecné soudy rozhodovaly v rozporu s právem. Její výhrady se týkají zejména otázky prekluze celního dluhu a neplatnosti, respektive nicotnosti, správních rozhodnutí ve smyslu §32 odst. 2 a 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Dle jejího názoru výrokové části správních rozhodnutí jsou nesrozumitelné a neobsahují správná ustanovení právních předpisů, podle kterých bylo rozhodováno. Rozhodnutí založila nejasnost v postupu správce daně a po stěžovatelce nelze spravedlivě žádat, aby je respektovala; jsou neplatná podle §32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, respektive nicotná ve smyslu soudního řádu správního.
II. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelky ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti právním závěrům obecných soudů, které vykládaly podústavní právo. V ústavní stížnosti Ústavní soud však neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Napadená rozhodnutí jsou pečlivě odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byly projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že neshledává nic protiústavního na skutečnosti, že Nejvyšší správní soud činí rozdíl mezi neplatností správního aktu a jeho nicotností. Toto rozlišování již Ústavní soud v minulosti akceptoval (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2665/07 ze dne 30. 9. 2009).
Pokud jde o poukazování stěžovatelky na rozhodnutí Ústavního soudu z období před rokem 2003, tak lze uvést, že Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl sám nucen ve věcech projednávaných ve správním soudnictví provádět v nezbytných případech korekci právních názorů obecných soudů. Započetím činnosti Nejvyššího správního soudu však výjimečné suplování této jeho kompetence pominulo a Ústavní soud není již primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, ale toliko k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod účastníků řízení (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2395/10 ze dne 26. 10. 2010).
Rovněž odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. Pl. ÚS 9/06 ze dne 2. 6. 2009 (N 126/53 SbNU 577) považuje Ústavní soud za nepřiléhavý. Tento nález se týkal závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu a nikoliv snad toho, že by správní rozhodnutí, která obsahují jakoukoliv vadu uvedenou v §32 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, byla nicotná. Ústavní soud se v tomto nálezu výslovně odmítl vyjádřit k meritu věci (bod 46).
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu