ECLI:CZ:US:2014:1.US.1819.13.1
sp. zn. I. ÚS 1819/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Nováka, zastoupeného Mgr. Bc. Arnoštem Špačkem, advokátem se sídlem Československé armády 1050/22, Děčín I, směřující proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 2 T 56/2010, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. 6 To 71/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 7. 6. 2013, směřuje proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 2 T 56/2010, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. 6 To 71/2013.
Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. listopadu 2012, č.j. 2 T 56/2010-343, bylo rozhodnuto tak, že se podle §66 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), stěžovateli ukládá pořádková pokuta ve výši 5.000,- Kč. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. února 2013, č. j . 6 To 71/2013-365, podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.
Stěžovatel v těchto rozhodnutích soudů spatřuje porušení svého ústavně zaručeného práva dle čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. Pořádkovou pokutu stěžovatel považuje za nepřiměřený způsob nátlaku ze strany soudu na jeho osobu, když její účel (vynucení výpovědi stěžovatele v rámci trestního řízení) je dle názoru stěžovatele v rozporu s trestním řádem a s Listinou základních práv a svobod. Stěžovatel se přitom obává, že na základě jeho úplného a pravdivého svědectví se mohou pokusit orgány činné v trestním řízení přenést trestněprávní odpovědnost mimo osoby doposud stíhané i na jiné osoby.
II.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o Ústavním soudu), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní stížnost stěžovatele je stížností zjevně neopodstatněnou.
III.
Dle ustanovení §97 trestního řádu je každý povinen se na předvolání dostavit a vypovídat jako svědek o tom, co je mu známo o trestném činu a o pachateli nebo o okolnostech důležitých pro trestní řízení. Z ustanovení §100 odst. 2 trestního řádu vyplývá, že svědek je oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní. Kdo přes předchozí napomenutí ruší řízení nebo kdo se k soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu chová urážlivě nebo kdo bez dostatečné omluvy neuposlechne příkazu nebo nevyhoví výzvě, které mu byly dány podle tohoto zákona, může být předsedou senátu a v přípravném řízení státním zástupcem nebo policejním orgánem potrestán pořádkovou pokutou do 50 000,- Kč (§66 odst. 1 trestního řádu).
I když, jak podle ustálené praxe obecných soudů, tak i podle nauky, je v řízení před soudy dokazování výpovědí svědka založeno na obecné svědecké povinnosti, jejíž splnění lze postupem v zákoně upraveným i vynucovat, nelze opomenout, že právo svědka odepřít výpověď (za podmínek stanovených zákonem) je důsledkem ústavní ochrany proti sebeobviňování (čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), která má hluboký historický základ.
Trestním řízením je přitom naplňována ústavně chráněná hodnota zajištění bezpečnosti a ochrany práv druhých, především pak osob poškozených trestným činem. V neposlední řadě má pak trestní řízení i preventivní a výchovný význam ve vztahu k eventuálním pachatelům další trestné činnosti. K zajištění hladkého a efektivního průběhu trestního řízení, potrestání pachatele, jakož i k odstranění újmy utrpěné poškozeným, je nezbytné, aby orgány činné v trestním řízení disponovaly účinnými prostředky, které umožní, aby trestní řízení naplnilo své poslání (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 31/05 ze dne 1. 8. 2005, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).
IV.
S ohledem na výše uvedené je pak na pořádkovou pokutu třeba nahlížet jako na nástroj, který umožňuje zajistit nerušený a důstojný průběh procesních úkonů trestního řízení. Při jeho aplikaci je ovšem vždy nutné, aby se tak dělo jen v situacích a mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 31/05 ze dne 1. 8. 2005). Vždy musí být nepochybně a jednoznačně prokázáno, že nastaly okolnosti vyjmenované v §66 odst. 1 trestního řádu, aby uložení pořádkové pokuty orgánem činným v trestním řízení neodporovalo principu ústavní ochrany lidských práv a svobod (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 766/2000 ze dne 21. 6. 2001, nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 3101/11 ze dne 9. 10. 2012).
Ústavní soud se problematice udělení pořádkové pokuty v souvislosti s odepřením svědecké výpovědi věnoval již v několika svých rozhodnutích. V nálezu sp. zn. III. ÚS 149/97 ze dne 4. 12. 1997 Ústavní soud konstatoval, že ústavně chráněné právo svědka na odepření výpovědi pro nebezpečí trestního stíhání jeho nebo osob v zákoně vyjmenovaných není absolutní v tom smyslu, že právo odepřít výpověď by se mělo vztahovat k výpovědi jako celku. Jestliže zákon vyžaduje (§101 odst. 2 trestního řádu), aby na počátku výslechu byla dána svědkovi možnost spontánně a souvisle vylíčit, co o věci ví, je mu tím současně umožněno, aby ve své výpovědi pominul to, co (ze zákonem stanoveného důvodu) pokládá pro sebe za nebezpečné; teprve tehdy, jsou-li mu kladeny upřesňující či doplňující otázky, přísluší mu oprávnění odpověď na ně odmítnout. Při úvaze nad důvodností odepření výpovědi přitom nelze od odpírajícího svědka vyžadovat takové údaje, které by ve své konkrétnosti mohly pro něj vytvořit takovou situaci, v níž by byl na svém ústavně zaručeném základním právu (čl. 37 odst. 1 Listiny) zkrácen nebo jen ohrožen.
Ústavní soud přitom stěžovatelům v případech uložení pořádkové pokuty za odepření svědecké výpovědi vyhověl především tehdy, pokud orgán ukládající pokutu před jejím uložením stěžovatele přiměřeně a srozumitelně nepoučil o tom, že nemohou odepřít svědeckou výpověď jako celek, ale toliko v části, v níž by sobě nebo osobám vyjmenovaným v §100 odst. 2 trestního řádu mohli přivodit trestní stíhání (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 89/04 ze dne 2. 2. 2006 nebo nález sp. zn. I. ÚS 4642/12 ze dne 30. 4. 2013). K obdobnému pochybení však v nyní projednávaném případě nedošlo.
V.
Ve vztahu ke konkrétnímu projednávanému případu je dle názoru Ústavního soudu zapotřebí uvést, že stěžovatel odmítl ve věci vypovídat již u hlavního líčení konaného dne 25. 9. 2012, kdy uvedl, že vypovídat nechce, protože by svou výpovědí mohl způsobit trestní stíhání sobě nebo osobám blízkým - předsedovi představenstva a dalšímu členovi představenstva společnosti. Stěžovatel byl přitom řádně poučen o podmínkách odepření výpovědi. K uložení pořádkové pokuty došlo až v průběhu hlavního líčení konaného dne 15. 11. 2012, kdy svědek opětovně odmítl vypovídat i poté, co byl opakovaně podrobně poučen o podmínkách odepření výpovědi, kdy soud mimo jiné uvedl, že obecné fungování společnosti a postoj společnosti po spáchání předmětného jednání nejsou okruhy, ze kterých by bylo možné dovozovat trestněprávní odpovědnost stěžovatele a pokud se stěžovatel nevyjádří alespoň k těmto otázkám, případně z jeho odpovědí nevyplynou přesvědčivé okolnosti, ze kterých by bylo možné dovozovat možnost, že do konkrétní projednávané zakázky stěžovatel aktivně zasahoval, pak v tom případě bude soud muset trvat na tom, aby stěžovatel alespoň v obecné části vypovídal.
Ze shora uvedeného vyplývá, že potřeba vyslechnout stěžovatele jako svědka vyplynula z provedeného dokazování, kdy svědek mohl soudu objasnit obecné zásady fungování společnosti tak, aby si soud mohl učinit představu o tom, za jakých konkrétních podmínek, okolností, opatření a vztahů společnost vykonávala svoji činnost, jaká byla pracovní náplň stěžovatele a jeho společníků, atd. (viz č.l. 334 trestního spisu). Teprve v případě, že by výpověď o těchto obecných skutečnostech byla následně konkretizována a tak případně způsobilá přivodit nebezpečí trestního stíhání svědkovi nebo osobám blízkým, mohl využít svědek svého práva nevypovídat.
S ohledem na právě uvedené lze konstatovat, že stěžovateli nic nebránilo v tom, aby po předestření problematiky, k níž se měl vyjádřit, k věci vypověděl obecně. Teprve poté, co by mu byly kladeny upřesňující či doplňující otázky, v nichž by spatřoval ohrožení své osoby nebo dalších osob uvedených v §100 odst. 2 trestního řádu, by mu příslušelo odpověď na ně odmítnout. V posuzované věci však stěžovatel ani po opakovaném poučení o povinnosti podat svědeckou výpověď výzvy neuposlechl a soud proto přistoupil k uložení pořádkové pokuty (obdobně viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3102/11 ze dne 18. 1. 2012, usnesení sp. zn. II. ÚS 3101/11 ze dne 9. 10. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 469/13 ze dne 27. 6. 2013).
Pokud pak stěžovatel v ústavní stížnosti namítá selektivní postup soudu, když na rozdíl od něj, v případě předsedy představenstva společnosti soud bez výhrad akceptoval jeho využité právo odepřít odpověď, je třeba upozornit (bez toho aniž by Ústavní soud chtěl jakkoliv hodnotit míru odpovědnosti jednotlivých svědků), že ten vypověděl, že se aktivně při stavbě lešení podílel na předmětné zakázce, zatímco jak ve svém usnesení uvedl Okresní soud v Ústí nad Labem, z doposud provedených výsledků dokazování je zřejmé, že nikdo ze slyšených svědků neuvedl, že by ve vztahu ke stavbě lešení hovořil se stěžovatelem, že by se stěžovatel k věci nějakým způsobem vyjadřoval, dával někomu pokyny, případně něco v této souvislosti zajišťoval, včetně toho, že by se v průběhu stavby lešení nebo před úmrtím poškozeného na místě činu vůbec nacházel. Okresní soud v Ústí nad Labem tedy svůj rozdílný přístup k povinnosti podat svědeckou výpověď adekvátně zdůvodnil.
VI.
Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy dodržely zákonný postup rozhodování, při výkladu zmíněných ustanovení se nedopustily svévole a jimi provedený výklad není dle názoru Ústavního soudu v rozporu s Listinou a Úmluvou. Obecné soudy svá rozhodnutí podrobně, logicky a srozumitelně zdůvodnily a vypořádaly se s námitkami stěžovatele. V předmětné věci tak napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení jeho práva odepřít výpověď.
Ústavní soud na základě výše uvedené argumentace ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2014
Kateřina Šimáčková v, r,
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu