ECLI:CZ:US:2014:1.US.182.14.1
sp. zn. I. ÚS 182/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Romana Crkoně, zastoupeného Mgr. Petrem Kovaříkem, advokátem, se sídlem Italská 1583/24, Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2013 sp. zn. 20 Cdo 3497/2013, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2012 sp. zn. 22 Co 406/2012, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. dubna 2012 sp. zn. 67 EXE 1918/2012, spolu s návrhem na zrušení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů (exekuční řád), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností (doplněno po výzvě k odstranění vad dne 20. 2. 2014), splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí vydaných v rámci exekučního řízení nařízeného Obvodním soudem pro Prahu 4 a vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 67 EXE 1918/2012, Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2012 sp. zn. 22 Co 406/2012 a Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3497/2013.
Stěžovatel tvrdil, že v řízení došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen " Úmluva"), jakož i k porušení jeho práva vlastnického dle čl. 11 Listiny. Obecné soudy pochybily, když z úřední povinnosti nepřihlédly k absolutní neplatnosti závazku stěžovatele pro rozpor s hmotněprávní úpravou, dobrými mravy a k neúměrně vysokému úroku z prodlení (0,1 % denně ode dne 8. 6. 2007). K porušení práva na spravedlivý proces mělo dojít i na základě nesprávného poučení soudem I. stupně o opravném prostředku proti schválení soudního smíru. Stěžovatel dále namítal porušení procesních předpisů ze strany soudu při vedení řízení atd.
Stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dne 2. 8. 2013 dovolání k Nejvyššímu soudu, a jelikož rozhodnutí neobsahovalo poučení o lhůtě k podání dovolání, měl za to, že dovolání v souladu s §240 odst. 3 o. s. ř. bylo podáno včas. Stěžovatel polemizoval s rozhodnutím Nejvyššího soudu a tvrdil, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí o nařízení exekuce, bylo posouzeno dle nesprávné právní úpravy a nemělo být odmítnuto pro opožděnost.
Stěžovatel k ústavní stížnosti připojil i návrh na zrušení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů (exekuční řád). Stěžovatel považuje celý exekuční řád a exekuční řízení dle něj probíhající za protiústavní, a to zejména s ohledem na rozpor s právem vlastnickým chráněným čl. 11 Listiny a s právem na práci a odměnu na práci. Probíhající exekuční řízení totiž stěžovateli zcela znemožňuje jeho pracovní uplatnění.
Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu (I. ÚS 2912/10), a s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí i exekuční řád.
Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem podústavního práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud nucen zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud z níže uvedených důvodů nemohl dospět k závěru o nutnosti přistoupit ke kasaci stěžovaných soudních rozhodnutí.
Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti (resp. její části) jde tedy o to, zda napadeným rozhodnutím dovolacího soudu takové následky nenastaly užitým výkladem a aplikací ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012.
Ústavní soud je toho názoru, že dovolací soud se s námitkami stěžovatele náležitým způsobem vypořádal. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel opakoval svoje námitky ohledně nesprávného odmítnutí dovolání pro opožděnost.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dne 2. 8. 2013 dovolání k Nejvyššímu soudu, přestože obsahovalo poučení, že dovolání není přípustné. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele shledal opožděným a dne 13. listopadu 2013 vydal usnesení (20 Cdo 3497/2013-108), jímž dovolání odmítl. Nejvyšší soud ve svém usnesení pro úplnost dodal, že v případě, že by dovolání nebylo podáno opožděně, muselo by být odmítnuto pro nepřípustnost podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. a §218 písm. c) o. s. ř., neboť dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí o nařízení exekuce, není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 přípustné. Postupoval dle čl. II. Přechodných ustanovení, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II., bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.
Vzhledem k tomu, že dovolání bylo stěžovatelem podáno dne 2. 8. 2013, po marném uplynutí dvouměsíční lhůty, nemohl Nejvyšší soud v žádném případě postupovat jinak, než věc rozhodnout podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012. Ústavní soud konstatuje, že pokud dovolací soud odmítl dovolání dle ustanovení §243b odst. 5 a §218a o. s. ř. a řádně vyložil důvody rozhodnutí ve shodě s ustanovením §169 o. s. ř., nelze mu ničeho vytknout a lze na něj dále odkázat.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost směřuje také proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2012 č. j. 22 Co 406/2012-55, které, jak se podává z ústavní stížnosti stěžovatele vedené pod sp. zn. II. ÚS 2379/13, bylo stěžovateli doručeno prostřednictvím pověřeného soudního exekutora dne 6. května 2013. Dvouměsíční lhůta pro podání ústavní stížnosti tedy uplynula dne 6. července 2013. Vzhledem k tomu, že datum 6. července 2013 připadlo na sobotu, bylo posledním dnem lhůty pro podání ústavní stížnosti pondělí 8. července 2013. S ohledem na výše uvedené, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, je tedy třeba považovat ústavní stížnost podanou proti rozhodnutím I. a II. stupně za opožděně podanou.
Na základě řečeného a jeho shrnutím tedy nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost dílem jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a dílem dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako opožděný usnesením (bez jednání) odmítl.
S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nebylo třeba zabývat se návrhem na zrušení exekučního řádu, neboť tento návrh má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti [k tomu srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95 ze dne 3. 10. 1995 (U 22/4 SbNU 351)].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 29. dubna 2014
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu