ECLI:CZ:US:2014:1.US.1831.13.1
sp. zn. I. ÚS 1831/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jitky Mancini, zastoupené Mgr. Martinem Keřtem, advokátem se sídlem Pardubice, Sladkovského 2059, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, ze dne 22. 2. 2013, č.j. 23 Co 92/2013-799, usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 10. 12. 2012, č.j. 9 C 542/2003-700, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, ze dne 23. 7. 2009, č.j. 22 Co 342/2009-462, a usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 12. 3. 2009, č.j. 9 C 542/2003-450, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností ze dne 1. 6. 2013, která byla doplněna podáními ze dne 7. 7. 2013 a 12. 7. 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně garantovaná práva, a to konkrétně práva zaručená čl. 5, čl. 7, čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 12 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, jakož i postulátů zakotvených v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a 3 a čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny a dále čl. 4, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
II.
2. Okresní soud ve Svitavách svým usnesením ze dne 12. 3. 2009, č.j. 9 C 542/2003-450, nařídil v rámci probíhajícího soudního řízení, v němž byly ke společnému projednání spojeny žaloby stěžovatelky a vedlejšího účastníka, Petra Švandy, a to žaloba stěžovatelky o zaplacení 300.000,- Kč s příslušenstvím z titulu uplatněného nároku stěžovatelky za vady díla provedeného vedlejším účastníkem, a dále žaloba vedlejšího účastníka o zaplacení 211.305,60 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty z titulu doplatku ceny díla dle uzavřené smlouvy o dílo, k návrhu vedlejšího účastníka předběžné opatření. Toto předběžné opatření spočívalo v tom, že stěžovatelce bylo zakázáno nakládat s v usnesení blíže specifikovanými nemovitostmi. Soud prvního stupně v odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že ve věci shledal splnění podmínek pro nařízení předběžného opatření ve smyslu §76 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v tehdy účinném znění (dále jen "občanský soudní řád"), ve spojení s ustanovením §102 odst. 1 téhož zákona. V této souvislosti pak poukázal především na skutečnost, že je zde opodstatněná obava, že případný výkon rozhodnutí vydaného v řízení by mohl být ohrožen. Uvedl, že se stěžovatelka dlouhodobě zdržuje v zahraničí, je nekontaktní a neznámého pobytu, přičemž je zde obava, že stěžovatelka, nemajíc jiný majetek větší hodnoty, z důvodu nedostatku finančních prostředků pro pobyt v zahraničí zcizí předmětné nemovitosti.
3. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, ze dne 23. 7. 2009, č.j. 22 Co 342/2009-462.
4. Návrhem podaným dne 20. 1. 2012 se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedeného předběžného opatření s tím, že pominuly důvody pro jeho nařízení, když již delší dobu pobývá v České republice, je v řízení zastoupena ustanoveným právním zástupcem a poskytuje soudu potřebnou součinnost. Stěžovatelka ve svém návrhu dále uvedla, že obava, že by zcizila předmětné nemovitosti, není důvodná, neboť tyto užívá k uspokojování své bytové potřeby, a poukázala na nedůvodnost pohledávky vedlejšího účastníka.
5. Návrh stěžovatelky na zrušení nařízeného předběžného opatření byl usnesením Okresního soudu ve Svitavách ze dne 10. 12. 2012, č.j. 9 C 542/2003-700, zamítnut. Soud prvního stupně uvedl, že jedinou změnou v poměrech stěžovatelky je skutečnost, že se stěžovatelka opět zdržuje na adrese svého trvalého pobytu a účastní se soudního řízení. Tato skutečnost však dle názoru soudu prvního stupně nemůže vést k závěru o odpadnutí obavy z ohrožení výkonu soudního rozhodnutí. Soud prvního stupně naopak vyjádřil názor, že tato obava trvá, a to s ohledem na majetkovou situaci stěžovatelky, která je dlouhodobě odkázána výlučně na dávky pomoci v hmotné nouzi, je dlouhodobě nezaměstnaná a žádný majetek větší hodnoty, který by případně mohl být předmětem výkonu rozhodnutí, nevlastní.
6. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, však svým usnesením ze dne 22. 2. 2013, č.j. 23 Co 92/2013-799, rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
7. Vzhledem ke skutečnosti, že proti posledně uvedenému rozhodnutí není přípustný žádný opravný prostředek a toto rozhodnutí je tak rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejích práv poskytuje, podala stěžovatelka ústavní stížnost, v jejímž rámci napadla všechna výše uvedená rozhodnutí soudů prvého a druhého stupně.
III.
8. Dříve než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholným orgánem jejich soustavy a není pravidelnou přezkumnou instancí. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek.
10. Jednou z důležitých zákonem předepsaných podmínek je i dodržení zákonem stanovené lhůty k podání ústavní stížnosti. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, bylo třeba ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení).
11. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti brojí mj. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, ze dne 23. 7. 2009, č.j. 22 Co 342/2009-462, a usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 12. 3. 2009, č.j. 9 C 542/2003-450. Tato rozhodnutí však byla stěžovatelce, resp. jí ustanovenému opatrovníku, doručena již v roce 2009, jak stěžovatelka ve své ústavní stížnosti sama uvedla. S ohledem na právě uvedené je tedy zřejmé, že ústavní stížnost v této části, tj. v části, v níž směřuje proti právě specifikovaným rozhodnutím, představuje opožděný návrh, který byl podán až po uplynutí zákonem stanovené lhůty a který je tak třeba s poukazem na ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením §72 odst. 3 téhož zákona odmítnout. Skutečnosti, že ústavní stížnost představuje v nyní specifikované části opožděný návrh, si však stěžovatelka musí být sama vědoma, neboť v minulosti již byla její ústavní stížnost směřující proti týmž rozhodnutím obecných soudů právě z důvodu opožděnosti odmítnuta (viz usnesení ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 1030/10).
IV.
12. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není v části, v níž směřuje proti usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 10. 12. 2012, č.j. 9 C 542/2003-700, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky na zrušení nařízeného předběžného opatření, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, ze dne 22. 2. 2013, č.j. 23 Co 92/2013-799, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, opodstatněná.
13. Předně je třeba zdůraznit, že v dané věci jde o předběžné opatření, resp. návrh stěžovatelky na jeho zrušení. Od této skutečnosti se pak odvíjí i další posuzování věci Ústavním soudem. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře [srov. nález ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), nebo nález ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), resp. usnesení ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 394/01, či usnesení ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 221/04] totiž vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecných soudů. Tyto závěry pak lze plně vztáhnout i na případy, kdy je třeba posoudit, zda důvody, pro které bylo předběžné opatření nařízeno, nepominuly. Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí obecných soudů o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. I když Ústavní soud v judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na zrušení nařízeného předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole.
14. Ústavní soud má za to, že v projednávané věci soud prvního stupně i soud odvolací odpovídajícím způsobem a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudily potřebu dalšího trvání nařízeného předběžného opatření, přičemž přiměřeným způsobem odůvodnily své právní závěry a uvedly, jaké okolnosti je k rozhodnutí vedly. Soudy zde především poukázaly na tíživou sociální situaci stěžovatelky, která je dlouhodobě nezaměstnaná, odkázaná na dávky v hmotné nouzi a nevlastní žádný majetek větší hodnoty, než předběžným opatřením postižené nemovitosti. Skutečnost, že se stěžovatelka nachází v tíživé sociální situaci (na což stěžovatelka ve své ústavní stížnosti sama upozorňuje), je pak legitimním důvodem pro nařízení předběžného opatření, jakož i jeho další trvání, neboť smyslem předběžného opatření je zajistit, aby nebyla ohrožena úhrada dlužné částky, jež je předmětem daného sporu, neboť v opačném případě by konečné rozhodnutí ve věci mohlo ztratit jakýkoli reálný význam. Zde je však třeba upozornit na to, že se jedná toliko o opatření dočasné, neprejudikující konečný výsledek sporu (a tudíž není vyloučeno, že stěžovatelka bude ve sporu úspěšná). S ohledem na pouze předběžný charakter závěru obecných soudů stran toho, že vedlejší účastník osvědčil (nikoli prokázal) svůj nárok vůči stěžovatelce, obsažený ve stěžovatelkou napadených rozhodnutích, se tak Ústavní soud nemohl blíže zabývat námitkami stěžovatelky, jimiž tato zpochybňovala žalobní nárok vedlejšího účastníka, neboť těmito námitkami se bude zabývat soud prvního stupně předtím, než přistoupí k rozhodnutí ve věci samé (což se dosud nestalo). Pokud by tak Ústavní soud učinil, závazně by prejudikoval rozhodnutí obecných soudů ve věci samé, což mu však v žádném případě nepřísluší.
15. S ohledem na výše uvedené tak ústavní stížností napadená rozhodnutí nelze považovat za projev svévole, neboť byla vydána příslušným soudem na základě zákona, přičemž přezkoumávání reálné existence zákonných podmínek pro nařízení předběžného opatření konstatovaných v napadených rozhodnutích, jak bylo shora ozřejměno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud neshledal ve věci ani narušení spravedlivé rovnováhy mezi zájmy stěžovatelky a zájmy vedlejšího účastníka, neboť ochrana poskytnutá vedlejšímu účastníku z titulu rozhodnutí o nařízení a dalším trvání předběžného opatření nedosahuje takové intenzity, aby mohla prakticky a konečným způsobem znemožnit ochranu práv stěžovatelky, když tato může i nadále předmětné nemovitosti užívat k uspokojování své bytové potřeby. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
V.
16. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků tak, že návrh zčásti dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako opožděný a zčásti dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu