ECLI:CZ:US:2014:1.US.2014.13.1
sp. zn. I. ÚS 2014/13
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Milady Tomkové (soudce zpravodaj) - ze dne 12. května 2014 sp. zn. I. ÚS 2014/13 ve věci ústavní stížnosti Aleny Svobodové, zastoupené JUDr. Stanislavem Červencem, advokátem, se sídlem Římská 10, 120 00 Praha 2, proti výrokům I a III usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2013 č. j. 26 Co 113/2013-185 o náhradě nákladů řízení, spojené s návrhem na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a Iva Pavlačíka, zastoupeného JUDr. Ing. Jaroslavem Hostinským, advokátem, se sídlem Vinohradská 126, 130 00 Praha 3, jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Výrokem I usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2013 č. j. 26 Co 113/2013-185 bylo porušeno stěžovatelčino základní právo garantované čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
II. Výroky I a III usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2013 č. j. 26 Co 113/2013-185 se ruší.
III. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se stěžovatelce nepřiznává.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení výroků I a III usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 113/2013-185 ze dne 20. března 2013 z důvodu tvrzeného porušení svých základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka zároveň navrhla, aby Ústavní soud postupem podle §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, uložil vedlejším účastníkům řízení povinnost společně a nerozdílně uhradit stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Kolíně byly zjištěny následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně č. j. 6 C 193/2004-281 ze dne 15. října 2009 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 129/2010-349 ze dne 11. května 2010 došlo k vypořádání společného jmění stěžovatelky a Ivana Svobody. V rámci vypořádání byla Ivanu Svobodovi uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 1 529 875 Kč. Stěžovatelka se poté žalobou u Okresního soudu v Kolíně domáhala určení neúčinnosti kupní smlouvy, kterou podle jejího tvrzení uzavřeli Eva (v řízení před obecnými soudy v postavení první žalované) a Ivo (vedlejší účastník, v řízení před obecnými soudy v postavení druhého žalovaného) Pavlačíkovi s Ivanem Svobodou. V průběhu řízení před soudem prvního stupně Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 22 Cdo 4250/2010-418 ze dne 23. října 2012 zrušil výše uvedená rozhodnutí ve věci vypořádání společného jmění manželů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. V návaznosti na citovaný rozsudek Nejvyššího soudu došel v nyní projednávané věci Okresní soud v Kolíně k závěru, že stěžovatelka tímto rozsudkem pozbyla postavení věřitelky. Nalézací soud dále uvedl, že druhý žalovaný (vedlejší účastník) nebyl od počátku řízení pasivně legitimován, neboť z předmětné kupní smlouvy nenabyl žádný majetkový prospěch. Z uvedených důvodů proto žalobu stěžovatelky zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto za použití ustanovení §150 občanského soudního řádu tak, že se náhrada nákladů řízení žalovaným nepřiznává. K odvolání žalovaných byl výrok o nákladech řízení změněn napadeným usnesením Krajského soudu v Praze tak, že je stěžovatelka povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 22 237 Kč (výrok I). Tento postup odvolací soud odůvodnil tím, že vedlejší účastník neměl postavení osoby, vůči níž byl odporovaný právní úkon učiněn nebo které z odporovaného právního úkonu vznikl prospěch. V řízení tedy od počátku nebyl pasivně legitimován, a k aplikaci §150 občanského soudního řádu proto ve vztahu k němu nebyl důvod. Výrokem III byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení.
4. Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost. V ní především zdůrazňuje, že předmětnou žalobu podala v době, kdy ve vztahu k Ivanu Svobodovi měla postavení věřitele a kupní smlouvou mezi ním a žalovanými došlo "k faktickému zkrácení uspokojení její vymahatelné pohledávky". Z toho důvodu nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v projednávané věci byli plně úspěšní žalovaní. Stěžovatelka podle vlastních slov nemohla po vydání předmětného rozhodnutí Nejvyššího soudu vzít žalobu zpět, neboť by se tím vystavovala riziku, že jí bude uložena povinnost uhradit náklady řízení. Stěžovatelka dále namítá, že odvolací soud hodnotil skutkové okolnosti případu značně formalisticky, neboť nikterak nezohlednil, že vedlejší účastník se aktivně účastnil jednání, které bylo završeno podpisem odporované smlouvy, což dokládá také notářský zápis učiněný o tomto úkonu, v němž je vedlejší účastník uveden mezi přítomnými. Stejný notářský zápis byl využit také pro smlouvu o zúžení společného jmění žalovaných, podpisy všech tří zúčastněných jsou na jedné listině a závěr odvolacího soudu, že odporovaný právní úkon nebyl učiněn vůči vedlejšímu účastníkovi, je tak nesprávný. Stěžovatelka je navíc přesvědčena, že podpis smlouvy o zúžení společného jmění manželů byl ze strany žalovaných ryze účelový krok s cílem vyhovět záměru Ivana Svobody formálně se zbavit majetku, a znemožnit tak uspokojení nároku stěžovatelky. Je tudíž nepochybné, že také vedlejší účastník svým chováním zavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení před obecnými soudy.
5. Stěžovatelka konečně namítá, že napadené usnesení neobstojí ani z hlediska požadavků na řádné odůvodnění.
II. Průběh řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejší účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. V souladu s ustanovením §48 odst. 2 zákona o Ústavním soudu byl k vyjádření vyzván také Okresní soud v Kolíně.
7. Nalézací soud ve svém vyjádření uvedl, že náhradu nákladů řízení žalovaným nepřiznal, a odkázal proto na odůvodnění rozsudku, který ve věci vydal. Na odůvodnění svého rozhodnutí odkázal také soud odvolací.
8. Vedlejší účastník řízení ve vyjádření zdůraznil, že není osobou, vůči které byl odporovaný právní úkon učiněn, přičemž tato skutečnost byla stěžovatelce v době podání žaloby známa. Stěžovatelka navíc zcela opomíjí, že se svým nárokem nemohla být úspěšná ani proti první žalované, neboť Ivan Svoboda nadále vlastnil majetek v hodnotě převyšující dnes již obsoletní pohledávku stěžovatelky. Tvrzení stěžovatelky o údajné účelovosti uzavřené smlouvy o zúžení společného jmění manželů považuje vedlejší účastník za pouhou spekulaci, která nebyla nikterak prokázána. Vedlejší účastník dále poukazuje na skutečnost, že stěžovatelka i poté, co jí byl soudem prvního stupně prezentován předběžný právní názor na důvodnost podané odpůrčí žaloby po vydání rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 42500/2010-184, dlouhodobě otálela se zpětvzetím žaloby. Namísto toho činila různé procesní návrhy, čímž způsobila vznik dalších nákladů na straně žalovaných. V rozporu se zásadou procesní ekonomie byl kvůli postupu stěžovatelky okresní soud nucen žalobu věcně projednat, přičemž není opodstatněný argument, že stěžovatelka žalobu nemohla vzít zpět, jelikož by jí tím vznikla povinnost uhradit náklady řízení, stejnému riziku se totiž vystavovala i bez zpětvzetí žaloby. Závěrem vyjádření vedlejší účastník podotýká, že v napadeném usnesení nelze s ohledem na výši přiznané náhrady nákladů řízení spatřovat intenzivnější zásah do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, a to i s ohledem na její údajně uspokojivé majetkové poměry. Z uvedených důvodů vedlejší účastník navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
9. Ústavní stížnost byla zaslána také Evě Pavlačíkové. Jelikož však Ústavní soud ve stanovené lhůtě její vyjádření neobdržel, má za to, že se svého postavení v souladu s §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vzdala (o tomto postupu byla Ústavním soudem poučena).
10. Obdržená vyjádření byla stěžovatelce zaslána k replice. V ní stěžovatelka zejména vysvětluje, že se vedlejší účastník významně podílel na vzniku situace, kterou musela řešit podáním odpůrčí žaloby, náhrada nákladů řízení by mu proto neměla být přiznána. Stěžovatelka dále opakuje, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nesplňuje požadavky na řádné odůvodnění, v důsledku čehož dochází k porušení principů spravedlivého procesu, které se dle judikatury Ústavního soudu uplatní také při rozhodování o nákladech řízení. Závěrem repliky stěžovatelka vyjadřuje svůj nesouhlas s tvrzením vedlejšího účastníka ohledně jejích majetkových poměrů a vysvětluje, že povinnost uhradit náklady řízení před obecnými soudy převyšující částku 20 000 Kč do jejích práv citelně zasahuje, neboť jejím jediným příjmem je starobní důchod. Z uvedených důvodů stěžovatelka setrvává na návrzích přednesených v ústavní stížnosti.
11. Vzhledem k tomu, že k objasnění věci není třeba nařizovat ústní jednání, neboť v tomto směru jsou plně postačující písemná vyjádření účastníků řízení, rozhodl Ústavní soud ve věci podle §44 zákona o Ústavním soudu bez jeho konání.
12. S ohledem na změny ve složení Ústavního soudu byli soudci Jaroslav Fenyk a Vojen Güttler, uvedení v akceptačním dopise k této ústavní stížnosti, v souladu s rozvrhem práce nahrazeni soudci Ludvíkem Davidem a Kateřinou Šimáčkovou.
III. Procesní předpoklady projednání návrhu
13. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost splňuje veškeré procesní požadavky zákona o Ústavním soudu.
IV. Vlastní posouzení
14. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací přednesenou v ústavní stížnosti a s obsahem spisu Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 8 C 318/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
IV./a Návrh na zrušení napadeného usnesení
15. Ústavní soud předně podotýká, že je ve svém rozhodování vázán petitem návrhu, nikoliv jeho odůvodněním, pročež je oprávněn návrh hodnotit i z jiných aspektů nežli jen těch, které byly v návrhu předestřeny [viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/93 (N 25/1 SbNU 189; 131/1994 Sb.) ze dne 24. května 1994].
16. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 8 C 318/2010 Ústavní soud zjistil, že odvolání proti rozsudku nalézacího soudu nebylo stěžovatelce doručeno a odvolacím soudem nebylo ve věci nařízeno ústní jednání. Podle ustanovení §210 odst. 1 občanského soudního řádu se odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, doručí těm účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, je-li to s ohledem na okolnosti případu či povahu věci vhodné a účelné. Z citovaného ustanovení tedy nevyplývá povinnost obecných soudů vždy a za všech okolností doručovat protistraně odvolání podané proti výroku o náhradě nákladů řízení, Ústavní soud nicméně ve své rozhodovací praxi dovodil, že daný požadavek může v konkrétním případě vyplynout z nutnosti ochrany procesních práv účastníka řízení, jež plynou z principů spravedlivého procesu [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 291/08 (N 195/58 SbNU 725) ze dne 16. září 2010, sp. zn. II. ÚS 781/10 (N 147/62 SbNU 269) ze dne 1. září 2011 či sp. zn. III. ÚS 360/13 (N 88/69 SbNU 391) ze dne 16. května 2013]. Ústavní soud také konstatoval, že onou okolností, která zakládá povinnost soudu doručit opis odvolání protistraně, je např. dosavadní vývoj sporu v první instanci, který naznačuje, že protistrana zaujímá k argumentům uváděným v odvolání nesouhlasný postoj a odlišně je právně a skutkově hodnotí; také situace, kdy se účastník v podaném odvolání domáhá změny výroku o nákladech řízení ve svůj prospěch, vyžaduje, aby druhá strana byla s argumenty odvolatele seznámena a mohla se k nim vyjádřit - pokud lze očekávat, že její vyjádření může přispět k náležitému posouzení věci (viz již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 781/10). Ústavní soud po zvážení okolností nyní projednávaného případu došel k závěru, že nedoručením odvolání žalovaných stěžovatelce došlo k porušení ústavně chráněného principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
17. Stěžovatelka totiž nedostala příležitost adekvátně reagovat na argumenty protistrany, jimiž byl zpochybňován její v žalobě implicitně vyjádřený názor, že vedlejší účastník byl ve sporu pasivně legitimován. Stejně tak jí nebylo umožněno případně podpořit názor nalézacího soudu, podle něhož je použití ustanovení §150 občanského soudního řádu namístě i přes absenci pasivní legitimace vedlejšího účastníka. Vzhledem k okolnostem případu, charakteru soudního rozhodování podle §150 občanského soudního řádu a námitkám uvedeným v odvolání je přitom zřejmé, že stěžovatelčino případné vyjádření mohlo přispět k vytvoření ucelenějšího obrazu projednávané věci. Odvolací soud však rozhodoval pouze na základě podaného odvolání a stěžovatelce nezbylo než své protiargumenty poprvé uplatnit až v ústavní stížnosti, což je zjevně nežádoucí, neboť posuzování podmínek aplikace §150 občanského soudního řádu je v prvé řadě věcí obecných soudů. Požadavek rovnosti zbraní, tedy aby každá ze stran mohla obhajovat svou věc za podmínek, které ji z pohledu řízení jako celku podstatným způsobem neznevýhodňují vzhledem k protistraně [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 49/10 (N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.) ze dne 28. ledna 2014], tudíž nebyl naplněn.
18. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud v souladu s vlastní výše citovanou judikaturou napadené usnesení v požadovaném rozsahu zrušil, přičemž pro nadbytečnost se dále nezabýval argumenty stěžovatelky uvedenými v ústavní stížnosti. Ze stejného důvodu se nezabýval ani argumenty vedlejšího účastníka, neboť Ústavním soudem učiněné závěry nebyly jeho vyjádřením zpochybněny.
19. Zrušené výroky usnesení odvolacího soudu se týkají pouze nákladů řízení druhého žalovaného (vedlejšího účastníka), rozhodnutí soudů ve vztahu k nákladům řízení první žalované proto není tímto nálezem dotčeno.
20. Ústavní soud nikterak nepředvídá, jak by měl obecný soud v novém usnesení rozhodnout, nehodnotí ani správnost odvolacím soudem učiněných závěrů. Povinností obecného soudu v novém řízení bude poskytnout stěžovatelce možnost vyjádřit se k argumentům prezentovaným v odvolání (týkajícím se náhrady nákladů řízení druhého žalovaného), a pakliže stěžovatelka této možnosti využije, náležitě se s nabídnutými protiargumenty vypořádat.
IV./b Návrh na přiznání náhrady nákladů řízení
21. Pokud jde o návrh na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, Ústavní soud připomíná, že tyto náklady si hradí každý účastník nebo vedlejší účastník řízení zásadně sám (§62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), přičemž výjimky z tohoto pravidla je třeba aplikovat restriktivně [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 53/97 (N 26/13 SbNU 195) ze dne 17. února 1999 nebo nález sp. zn. I. ÚS 562/11 (N 120/61 SbNU 741) ze dne 21. června 2011]. Výjimečné důvody pro uložení povinnosti k jejich náhradě vedlejšímu účastníkovi Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Z nosných důvodů tohoto nálezu je navíc patrné, že vedlejší účastník, jemuž by dle návrhu stěžovatelky měla být povinnost nahradit náklady řízení uložena, svým chováním protiústavní postup obecného soudu nevyvolal. Ani pochybení soudu pak Ústavní soud nepovažuje za natolik flagrantní, aby mu (jako určitá nepřímá sankce) byla uložena povinnost k náhradě stěžovatelčiných nákladů řízení [podobně srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2474/13 (N 170/71 SbNU 25) ze dne 1. října 2013].
IV./c Závěr
22. S ohledem na shora odůvodněné zjištění, že výrokem I napadeného usnesení Krajského soudu v Praze bylo porušeno základní právo stěžovatelky garantované čl. 37 odst. 3 Listiny, Ústavní soud v souladu s §82 zákona o Ústavním soudu podané ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení ve výrocích I a III zrušil podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
23. Návrh na náhradu nákladů řízení Ústavní soud odmítl.