ECLI:CZ:US:2014:1.US.2452.13.2
sp. zn. I. ÚS 2452/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Suchopára, zastoupeného JUDr. Petrem Orctem, advokátem, se sídlem Na Vyhlídce 53, Karlovy Vary, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013 č. j. 32 Cdo 2694/2011-280 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 5. 2011 č. j. 25 Co 70/2011-223, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a ARALAN, s.r.o., se sídlem T. G. Masaryka 854/25, Karlovy Vary, zastoupené JUDr. Tomášem Ficnerem, Ph.D., advokátem, se sídlem Bělehradská 1042/14, Karlovy Vary, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, neboť jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ve smyslu relevantních ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv EU a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Řízení před obecnými soudy probíhalo ve věci zaplacení částky 4.500.000 Kč s příslušenstvím jako provize dle zprostředkovatelské smlouvy; stěžovatel v tomto řízení vystupoval jako žalovaný. V předmětné smlouvě se původní žalobce, právní předchůdce vedlejší účastnice, zavázal obstarat pro stěžovatele příležitost k uzavření kupní smlouvy na prodej ideální poloviny čerpací stanice ve zprostředkovatelské smlouvě blíže označené. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 6. 12. 2010 č. j. 14 C 399/2009-174 byla žaloba zamítnuta; nalézací soud dospěl k závěru, že zprostředkovatelská smlouva byla uzavřena v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, (ve smyslu §262 odst. 1 tohoto zákona) je však absolutně neplatná s ohledem na neurčitost předmětu. Ze smlouvy totiž nebylo zřejmé, co má být předmětem kupní smlouvy, jejíž uzavření mělo být zprostředkováno. Nadto podle okresního soudu, i pokud by smlouva o zprostředkování měla být považována za platnou, nebylo by možné žalobě vyhovět, protože zprostředkovateli nevznikl nárok na provizi ve smyslu §645 obchodního zákoníku. Podmínkou jeho vzniku bylo, aby zprostředkovatel označil zájemce o koupi, který by byl schopen nabídnutou kupní cenu skutečně zaplatit, přičemž žalobce v řízení neprokázal, že by označený zájemce tohoto schopen byl.
3. Rozsudek okresního soudu napadla žalobkyně (vedlejší účastnice) odvoláním, kterému bylo vyhověno a rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 5. 2011 č. j. 25 Co 70/2011-223 bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejší účastnici žalovanou částku s úrokem z prodlení, jakož i nahradit jí náklady řízení. Odvolací soud na rozdíl od nalézacího soudu uzavřel, že ve zprostředkovatelské smlouvě je zcela jasně a určitě vymezen předmět kupní smlouvy, stejně jako kupní cena, a tudíž není dána neurčitost jejího předmětu. Dále uvedl, že případné výhrady k vážnosti úmyslu zájemce a jeho solventnosti musí být součástí obrany žalovaného, kterého tak stíhá důkazní břemeno k prokázání daných tvrzení. Stěžovatel jej však podle krajského soudu neunesl.
4. Rozsudek krajského soudu byl napaden dovoláním stěžovatele, které bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013 č. j. 32 Cdo 2694/2011-280. Nejvyšší soud zejména potvrdil jako správný závěr odvolacího i nalézacího soudu o podřízení zprostředkovatelské smlouvy režimu obchodního zákoníku a též závěr odvolacího soudu o vzniku nároku zprostředkovatele na provizi v daném případě. Strany si totiž sjednaly vznik tohoto nároku již obstaráním příležitosti uzavřít s třetí osobou smlouvu s určitým obsahem dle §645 obchodního zákoníku. V takovém případě vzniká zprostředkovateli nárok na provizi již okamžikem obstarání reálné příležitosti uzavřít smlouvu; přitom míra péče, kterou je povinen zprostředkovatel věnovat výběru zájemce, je vymezena jako běžná péče podnikatele působícího v daném oboru a oblasti. Podle Nejvyššího soudu odvolací soud přesvědčivě zdůvodnil, že stěžovatel neprokázal tvrzení o absenci vážného úmyslu označeného zájemce čerpací stanici koupit.
5. Podle stěžovatele bylo napadenými rozsudky Nejvyššího soudu a krajského soudu porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. Stěžovatel hodnotí postup uvedených soudů jako svévolný, a to s ohledem na jimi provedenou ústavně nonkonformní interpretaci a aplikaci právních předpisů. To se týká zejména posouzení právního režimu zprostředkovatelské smlouvy ze strany obecných soudů, které přesně neurčily, zda se smlouva řídí obchodním zákoníkem dle §261 odst. 1 či dle §262 odst. 1. Stěžovatel přitom opakovaně zdůrazňuje, že on při uzavření smlouvy neměl postavení podnikatele, a to na rozdíl od zprostředkovatele; obecné soudy se však nijak nevypořádaly s jeho argumentací, že volba režimu obchodního zákoníku v daném případě byla neplatná, neboť směřovala ke zhoršení jeho postavení. Dále stěžovatel namítá protiústavní hodnocení důkazů obecnými soudy a i další ústavně nonkonformní interpretaci a aplikaci právních předpisů z jejich strany. Zde konkrétně stěžovatel upozorňuje na vadné posouzení vzniku nároku zprostředkovatele na provizi v daném případě v napadených rozhodnutích. Pokud by i stěžovatel připustil, že zprostředkovatelská smlouva je platná a řídí se obchodním zákoníkem, pak přesto i podle §645 obchodního zákoníku vzniká zprostředkovateli nárok na provizi sice již obstaráním příležitosti uzavřít s třetí osobou smlouvu s určitým obsahem, nicméně se musí jednat o příležitost reálnou. V tomto smyslu a s odkazem na prvorepublikovoéu judikaturu musí být zájemce nejen koupěchtivý, ale také schopný zaplatit kupní cenu. Pokud přitom obecné soudy deklarovaly požadavek reálné příležitosti v této souvislosti, ale zároveň odmítly stěžovatelem předložená a důkazně podložená tvrzení ohledně neschopnosti zprostředkovatelem označeného zájemce zaplatit kupní cenu v daném případě, pak jsou jejich rozhodnutí vnitřně rozporná a nesrozumitelná. Krajský soud se tak dopustil protiústavního hodnocení v řízení provedených důkazů, neboť stěžovatel prokázal, že dotčený zájemce nebyl schopen zaplatit kupní cenu; krajský soud i Nejvyšší soud pak provedli ústavně nonkonformní interpretaci a aplikaci §645 obchodního zákoníku.
6. K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu vyjádřila též vedlejší účastnice, která navrhla ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Obecné soudy podle ní neporušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a v dané věci se jedná toliko o výklad a aplikaci podústavního práva. Na vyjádření vedlejší účastnice reagoval stěžovatel replikou, v níž odkázal na obsah své ústavní stížnosti a dále polemizoval s některými tvrzeními vedlejší účastnice jako lživými.
7. Ústavní soud konstatuje, že k návrhu stěžovatele svým usnesením ze dne 9. 9. 2013 č. j. I. ÚS 2452/13-21 odložil vykonatelnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 5. 2011 č. j. 25 Co 70/2011-223.
8. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí, jakož i obsah vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Chebu sp. zn. 14 C 399/2009 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
10. Ústavní soud podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že k porušení jeho práva na spravedlivý proces mělo dojít jednak v důsledku svévolného postupu obecných soudů při posuzování otázky právního režimu předmětné zprostředkovatelské smlouvy a jednak v důsledku protiústavního hodnocení důkazů obecnými soudy ohledně vzniku nároku zprostředkovatele na provizi v daném případě.
12. Pokud jde o první skupinu stížnostních námitek, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel nijak blíže neupřesnil, v čem by měla spočívat svévole obecných soudů, co tuto svévoli založilo. V judikatuře Ústavního soudu jsou pod případy svévole zahrnovány případy extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, nerespektování kogentní normy, interpretace v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu a případy rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy [viz nález sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Žádný z uvedených případů ovšem stěžovatel konkrétně nezmiňuje a ani Ústavní soud jej v postupu obecných soud neshledává. Stěžovatel toliko odkázal na "ústavně nonkonformní interpretaci a aplikaci právních předpisů", ale již vlastně neosvětlil, z čeho dovozuje onu ústavní nonkonformitu, krom toho, krom toho, že právní posouzení obecných soudů vyznělo v jeho neprospěch a on s ním nesouhlasí. Jádrem stěžovatelových námitek je tedy spíše prostý nesouhlas s právními závěry obecných soudů, s jejich posouzením právního režimu zprostředkovatelské smlouvy (obchodní zákoník) a odmítnutím stěžovatelovy argumentace o jeho postavení spotřebitele v dané věci. Pouhý nesouhlas stěžovatele s výkladem a aplikací podústavního práva obecnými soudy ovšem nemůže znamenat svévolný charakter jejich postupu a rozhodnutí. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi ustáleně opakuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou předně záležitostí obecných soudů. V nyní projednávané věci se přitom na určení režimu předmětné smlouvy (režimu obchodního zákoníku) shodly obecné soudy ve všech třech instancích, v nichž byla věc posuzována, a své závěry dostatečně, přesvědčivě, racionálně, logicky a srozumitelně odůvodnily. Z ústavněprávního pohledu přitom není podstatné, jestli byl u zprostředkovatelské smlouvy dán režim obchodního zákoníku na základě jeho §261 nebo §262, bylo-li soudy zjištěno a přesvědčivě zdůvodněno, že stěžovatel neměl postavení slabší strany smlouvy. Ústavní soud tak celkově ze své pozice strážce ústavnosti obecným soudům v tomto ohledu nemá co vytknout.
13. Druhou skupinou námitek stěžovatel brojil proti údajně protiústavnímu hodnocení důkazů obecnými soudy a jejich protiústavní interpretaci a aplikaci právních předpisů v otázce vzniku nároku zprostředkovatele na provizi v daném případě. Zde Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu poukazující na ústavní princip nezávislosti soudů, z nějž vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 občanského soudního řádu. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" jím provedené. Obecný soud sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, případně které se zjišťují ve zvláštním režimu (§134, §135 občanského soudního řádu). Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek (kupříkladu v případech tzv. opomenutých důkazů), jež však - při zvážení stěžovatelovy stížnostní argumentace - v projednávaném případě nenastaly. Ústavní soud zdůrazňuje, že do procesu hodnocení důkazů obecnými soudy není zásadně oprávněn zasahovat, ani kdyby snad měl za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. K takové situaci však v posuzované věci zjevně nedošlo. Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy, zvlášť před krajským soudem, poučen o důkazním břemenu, které jej stíhá, a obecné soudy (krajský soud) se pak následně jím navrženými a případně provedenými důkazy dostatečně zabývaly, k nim se vyjádřily a je zhodnotily. Ústavní soud neshledal žádnou vadu ústavněprávní relevance v procesu hodnocení důkazů obecnými soudy ve stěžovatelově případu. Ústavní soud má za to, že jádrem stěžovatelovy kritiky v souvislosti s otázkou vzniku nároku zprostředkovatele na provizi je výklad pojmu "reálná příležitost", jejímž obstaráním vzniká zprostředkovateli nárok na provizi podle §645 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoník. Na nezbytné reálnosti obstarané příležitosti k uzavření určité smlouvy s třetí osobou totiž trvají jak obecné soudy, tak stěžovatel; nicméně jejich názory se rozchází v tom, zda v daném konkrétním případě zmíněný požadavek reálnosti příležitosti k uzavření kupní smlouvy na určené nemovitosti byl naplněn, či ne. Tato otázka je nicméně zcela zřejmě otázkou výkladu a aplikace podústavního práva, nikoli otázkou zasahující základní práva stěžovatele či ústavní principy. Ústavní soud tak toliko konstatuje, že obecné soudy své posouzení i této otázky přesvědčivě, dostatečně, srozumitelně a logicky odůvodnily, reagujíce na všechny podstatné argumenty stěžovatele. Ani v tomto ohledu proto Ústavní soud ze své pozice nemá jejich rozhodnutím co vytknout.
14. S ohledem na shora uvedené tak Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele ani do základních ústavních principů spravedlivého procesu, a podanou ústavní stížnost tak odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu