ECLI:CZ:US:2014:1.US.2515.14.1
sp. zn. I. ÚS 2515/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Nárožného, zastoupeného Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2014, č.j. 1 Co 485/2013-26, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 15. 10. 2013, č.j. 74 C 67/2013-22, a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 2. 6. 2014, č.j. 74 C 67/2013-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 7. 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jemu garantované právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na přístup k soudu a právo na právní pomoc v soudním řízení ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny a princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
II.
2. Stěžovatel se svou žalobou domáhá po žalované Jaroslavě Svozilové (zde vedlejší účastnice) zveřejnění omluvy a dále náhrady nemajetkové újmy ve výši 1.000.000,- Kč za to, že stěžovatel a jeho matka byli opakovaně poškozeni na dobré pověsti výroky žalované, kterými je tato měla křivě obvinit z celé řady trestných činů (mj. z vraždy jejích rodičů), přičemž nejdále měla zajít dne 19. 12. 2012 v pořadu TV Nova "Na vlastní oči", kde o stěžovateli uvedla, že si je na sto procent jistá tím, že vrahem je stěžovatel. Stěžovatel ve své žalobě soudu navrhl, aby mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a byl mu ustanoven právní zástupce.
3. O návrhu stěžovatele na osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 15. 10. 2013, č.j. 74 C 67/2013-22, tak, že stěžovateli se přiznává osvobození od soudních poplatků v rozsahu 1/2 (výrok I.). Zástupce z řad advokátů stěžovateli ustanoven nebyl (výrok II.). V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že sociální a majetkové poměry prokázané stěžovatelem odůvodňují osvobození od soudních poplatků v rozsahu jedné poloviny. Výjimečné důvody, pro něž by mohlo být stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu, soud neshledal, neboť stěžovatel neprokázal, z jakého důvodu je nezaměstnaný, jak spolupracuje s úřadem práce, jaká místa mu byla nabízena a z jakých důvodů na místa přijat nebyl. Za podstatné pak soud prvního stupně označil to, že se stěžovatel podanou žalobou domáhá ochrany svých práv nepřiměřeným způsobem, když kromě omluvy žádá též náhradu nemajetkové újmy ve výši 1.000.000,- Kč. Ze skutkových tvrzení uvedených v žalobě však dle názoru soudu prvního stupně vyplývá, že intenzitě tvrzeného zásahu stěžovatelem požadovaná výše náhrady nemajetkové újmy neodpovídá, neboť není adekvátní povaze uplatněného nároku. Soud prvního stupně v této souvislosti odkázal na ustálenou soudní judikaturu, z níž vyplývá, jakým způsobem je určována výše přiměřené satisfakce, přičemž za adekvátní výši přiměřené náhrady soud prvního stupně označil částku do 200.000,- Kč. Stěžovatelem požadovanou výši nemajetkové újmy pak soud prvního stupně označil za "zjevně přemrštěnou a nepřiměřenou". Ve vztahu k návrhu stěžovatele, aby mu byl ustanoven zástupce z řad advokátů, soud prvního stupně uvedl, že neshledal, že by ustanovení zástupce dle §30 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), bylo v nyní posuzované věci nezbytné z hlediska ochrany zájmů stěžovatele, neboť tento je dle názoru soudu prvního stupně schopen svá práva v řízení hájit sám.
4. Shora uvedené usnesení soudu prvního stupně bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2014, č.j. 1 Co 485/2013-26. Toto své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tím, že i on má za to, že pouhé vyjádření úsudku žalované (i kdyby toto vyjádření bylo následně shledáno jako nepřiměřené) neodůvodňuje stěžovatelem požadovanou výši náhrady nemajetkové újmy, která je tak i z pohledu odvolacího soudu přemrštěná. I když tedy stěžovatel nemá jiné příjmy než příspěvek na živobytí ve výši necelých 3.500,- Kč měsíčně, pak s ohledem na stěžovatelem požadovanou nepřiměřenou výši satisfakce nejsou dle názoru odvolacího soudu ve věci dány důvody pro výjimečné osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu. Ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně o tom, že se stěžovateli zástupce z řad advokátů pro řízení neustanovuje, odvolací soud uvedl, že i on má za to, že s přihlédnutím k tomu, že žaloba stěžovatele netrpí žádnými vadami a nejde o komplikovanou věc, není ustanovení zástupce stěžovateli nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů.
5. Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 2. 6. 2014, č.j. 74 C 67/2013-32, byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši 5.000,- Kč.
III.
6. Všechna výše uvedená rozhodnutí stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní namítal, že soudu doložil svůj příjem a žádné další informace soudem žádány nebyly. Poukázal přitom na to, že již dříve mu bylo v jiných soudních řízeních osvobození od soudních poplatků v celém rozsahu přiznáno, stejně jako bylo vyhověno jeho žádosti o ustanovení právního zástupce. Stěžovatel dále vyjádřil přesvědčení, že soudy pochybily, když se ve svých rozhodnutích zabývaly meritem věci a zejména pak tím, je-li jím požadovaná výše náhrady nemajetkové újmy přiměřená či nikoli. Takové posouzení je dle názoru stěžovatele předčasné, neboť v řízení dosud nebylo provedeno žádné dokazování. Stěžovatel zpochybnil též závěr soudů o tom, že se jedná o nekomplikovaný případ. Vyjádřil naopak přesvědčení, že s pomocí právního zástupce by soud přesvědčil o tom, že jím požadovaná výše náhrady nemajetkové újmy je přiměřená.
IV.
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 2. 6. 2014, č.j. 74 C 67/2013-32, výroku II. usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 15. 10. 2013, č.j. 74 C 67/2013-22, a části usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2014, č.j. 1 Co 485/2013-26, jíž byl potvrzen výrok II. usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 15. 10. 2013, č.j. 74 C 67/2013-22, není.
8. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
9. Napadá-li stěžovatel výrok II. usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 15. 10. 2013, č.j. 74 C 67/2013-22, a tu část usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2014, č.j. 1 Co 485/2013-26, jíž byl potvrzen právě uvedený výrok II. usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o tom, že stěžovateli se zástupce z řad advokátů neustanovuje, je nutno považovat ústavní stížnost za nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. To proto, že proti této časti rozhodnutí odvolacího soudu lze brojit dovoláním ve smyslu §236 a násl. občanského soudního řádu, o čemž byl stěžovatel v rozhodnutí odvolacího soudu řádně poučen. Dotazem učiněným u soudu prvního stupně bylo navíc zjištěno, že stěžovatel této možnosti využil; o podaném dovolání však dosud nebylo rozhodnuto. S přihlédnutím k uvedenému tedy nelze než dovodit, že ústavní stížnost ve shora podrobně specifikované části byla podána předčasně; jedná se tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
10. Nepřípustným podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu shledal Ústavní soud návrh stěžovatele též v části, v níž tento brojil proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 2. 6. 2014, č.j. 74 C 67/2013-32, kterým byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku.
11. Problematikou usnesení soudu, jehož obsahem je výzva k zaplacení soudního poplatku, se zabývalo plénum Ústavního soudu, které přijalo dne 23. 4. 2013 stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13, podle něhož "ústavní stížnost proti usnesení soudu, kterým byl účastník řízení podle §9 odst. 1 zákona České národní rady č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, vyzván k zaplacení poplatku za řízení, splatného podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnost, je podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nepřípustná."
12. Podle odůvodnění stanoviska není případné nesprávné určení výše poplatku ve výzvě podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích samo o sobě způsobilé bezprostředně způsobit zásah do základních práv a svobod poplatníka, nýbrž takovýto důsledek by bylo možné přičíst až usnesení, kterým se zastavuje řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku, nebo usnesení, kterým nebylo vyhověno návrhu poplatníka na vrácení poplatku, jenž byl zaplacen na základě nesprávné výzvy soudu. Obdobným způsobem lze uvažovat i o stanovení lhůty k zaplacení poplatku, protože k porušení základních práv poplatníka nedochází jejím marným uplynutím, nýbrž až rozhodnutím o zastavení řízení, které může být vydáno i později. Usnesení, kterým se vyzývá poplatník k zaplacení soudního poplatku, tak nelze z hlediska žádného z těchto aspektů považovat za rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
13. Ve zbývající části, tj. v části, ve které ústavní stížnost směřuje proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 15. 10. 2013, č.j. 74 C 67/2013-22, a části usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2014, č.j. 1 Co 485/2013-26, jíž byl potvrzen výrok I. právě uvedeného rozhodnutí soudu prvního stupně, Ústavní soud posoudil návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Jak již bylo uvedeno shora, tvoří jádro nyní posuzované ústavní stížnosti otázka osvobození stěžovatele od soudních poplatků ve smyslu §138 odst. 1 občanského soudního řádu. Ústavní soud proto považuje za nutné zdůraznit, že čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně jako jemu korespondující čl. 6 odst. 1 Úmluvy, na které stěžovatel ve své stížnosti poukázal, ani jiná ustanovení Listiny či Úmluvy právo na osvobození od soudního poplatku výslovně nezmiňují. Neosvobození od soudního poplatku samo o sobě tudíž jakýkoliv zásah do základního práva na spravedlivý proces z hlediska přístupu k soudu nezakládá. Rozhodování o osvobození od soudních poplatků spadá výlučně do působnosti obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. IV. ÚS 271/2000, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 19, usnesení č. 28, str. 275 a násl.). Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, by byl Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatele zasáhnout (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2006 sp. zn. IV. ÚS 541/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 43, nález č. 216, str. 405 a násl., nebo nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný tamtéž, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl.). Z takto vymezeného rámce ústavněprávního přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné moci vyplývá, že Ústavní soud je jako soudní orgán ochrany ústavnosti povolán korigovat pouze nejvýraznější excesy. Takový exces však Ústavní soud v nyní posuzovaném případě neshledal.
15. Stěžovatel proti rozhodnutí soudů, jímž mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků toliko v rozsahu jedné poloviny, namítal, že doložil, že je nemajetný, když jeho jediným příjmem je příspěvek na živobytí ve výši 3.410,- Kč měsíčně. K doplnění tvrzení o tom, z jakého důvodu je nezaměstnaný, jaká místa mu byla nabízena a z jakého důvodu na místa přijat nebyl, nebyl stěžovatel dle svého tvrzení ze strany soudu vyzván. Soudy z pohledu stěžovatele pochybily též tím, že se v rámci posuzování jeho návrhu na osvobození od soudních poplatků zabývaly otázkou přiměřenosti jím uplatněného nároku, a to přesto, že v řízení nebyly provedeny žádné důkazy, na jejichž základě by závěr o oprávněnosti výše jím požadované satisfakce mohly založit.
16. Podle ustanovení §138 odst. 1 věty první občanského soudního řádu platí, že na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
17. Z výše uvedeného znění §138 občanského soudního řádu vyplývá, že soud může osvobodit účastníka řízení od soudních poplatků tehdy, jsou-li zároveň naplněny dva předpoklady. Osvobození od soudních poplatků musí být jednak odůvodněno poměry účastníka, který o osvobození žádá, a současně soud nesmí dospět k závěru, že tento účastník v řízení uplatňuje nebo brání právo zřejmě bezúspěšně nebo svévolně. Z právě uvedeného tak plyne, že soud je při posuzování důvodnosti návrhu účastníka na osvobození od soudních poplatků nejen oprávněn, ale dokonce povinen vyhodnotit, zda se nejedná o svévolné či zřejmě bezúspěšné bránění nebo uplatnění práva. Ústavní soud proto nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele, dle něhož soudy pochybily, když se již v této fázi řízení zabývaly důvodností výše jím požadované náhrady nemajetkové újmy.
18. Ústavní soud nemohl přisvědčit konečně ani té námitce stěžovatele, dle níž se soudy jeho poměry v nyní souzené věci nezabývaly dostatečně, když jej nevyzvaly k doplnění tvrzení stran důvodu jeho nezaměstnanosti, a to navíc za situace, kdy stěžovateli bylo v jiných řízeních opakovaně osvobození od soudních poplatků v plné výši přiznáváno (což stěžovatel v řízení před Ústavním soudem doložil kopiemi těchto rozhodnutí). Jak již bylo uvedeno shora, osvobození účastníka řízení od soudních poplatků musí být odůvodněno nejen jeho poměry, ale zároveň musí být splněna i druhá podmínka, tj. to, že účastník v řízení nebrání nebo neuplatňuje svá práva svévolně či zřejmě bezúspěšně. Soudy v nyní souzené věci shledaly, že stěžovatel se v řízení domáhá náhrady nemajetkové újmy ve výši, která zcela neodpovídá ustálené soudní praxi a povaze jím uplatněného nároku, a tedy se domáhá svého práva způsobem, který lze označit za svévolný či zřejmě bezúspěšný (a to v části, v níž stěžovatelem požadovaná výše satisfakce převyšuje výši náhrady nemajetkové újmy, která je v soudním řízení obvykle přiznávána). S přihlédnutím k této skutečnosti pak shledaly, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu. Tento závěr Ústavní soud považuje za ústavně konformní, neboť i on má za to, že i v případě, kdy by soudy skutečně pochybily při zjišťování majetkových poměrů stěžovatele, by nemohly dospět k jinému závěru, než že stěžovateli osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu přiznat nelze, neboť stěžovatel v řízení uplatnil své právo způsobem, který lze zčásti označit za zjevně bezúspěšný, a tudíž nesplnil obě zákonné podmínky pro to, aby jeho návrhu na osvobození od soudních poplatků bylo v plném rozsahu vyhověno.
19. Ústavní soud tak po prostudování ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že soudy se návrhem stěžovatele na úplné osvobození od soudních poplatků náležitě zabývaly, přičemž svá rozhodnutí též podrobným způsobem odůvodnily. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele tak v řízení nedošlo.
V.
20. Ze shora uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků tak, že návrh dílem dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný a dílem dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) též zákona jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2014
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu