ECLI:CZ:US:2014:1.US.2771.13.2
sp. zn. I. ÚS 2771/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Y. M., státní příslušnost Ukrajina, zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem, KVB advokátní kancelář s. r. o., se sídlem Sladkovského 601, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2013 č. j. 6 Azs 6/2013-35 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2013 č. j. 32 Az 7/2012-41 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví označené usnesení Nejvyššího správního soudu a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") tvrzením, že postupem orgánů veřejné moci došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], jehož důsledky přitom z materiálního hlediska spočívají v porušení práva stěžovatele na ochranu soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, 4 Listiny, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a zaručené svobody pohybu a pobytu (čl. 14 odst. 1 Listiny).
2. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že správní orgány a obecné soudy rozhodující ve věci nedostatečně zjistily a posoudily skutkový stav. Správní orgán neučinil žádné kroky nad rámec ryze formálně chápaného minima svých povinností, přičemž ani tomuto minimu nedostál. Zejména brojil proti tomu, že orgány veřejné moci nevzaly dostatečně v potaz jeho rodinnou situaci (vztah s nezletilým synem D.), přičemž v tomto směru neprovedly ani jím navrhovaný důkaz výslechem matky nezletilého D. (E. K.).
3. Předmětem řízení před obecnými soudy byl přezkum rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 21. 2. 2012 č. j. OAM-268/LE-BE02-PA03-R2-2011 o neudělení mezinárodní ochrany stěžovateli podle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o azylu").
4. Krajský soud zamítl rozsudkem žalobu, kterou se stěžovatel domáhal udělení mezinárodní ochrany podle uvedených ustanovení zákona o azylu. Konstatoval, že stěžovatel byl dne 30. 8. 2011 zajištěn příslušným orgánem Policie ČR za účelem správního vyhoštění poté, co bylo hlídkou útvaru policie zjištěno, že se od července roku 2003 zdržuje na území České republiky bez platného víza nebo povolení k pobytu a od roku 2009 i bez platného cestovního dokladu. V žádosti pak stěžovatel uvedl, že není a nikdy nebyl členem žádné politické strany ani organizace, z Ukrajiny odjel v srpnu roku 2003 do České republiky za otcem na návštěvu a pak zde již zůstal; v ČR má družku a syna. S družkou se již nestýká, ale syna chce vídat. Po skončení platnosti víza si chtěl zajistit doklady k pobytu v ČR, ale nevyšlo mu to, proto zde dále zůstal načerno. O mezinárodní ochranu se rozhodl požádat poté, co ho o této možnosti informovala policie při jeho zadržení. Nikdy neměl žádné potíže se státními orgány ani soudy. Od azylové procedury si sliboval zajištění legálního pobytu.
5. Krajský soud dále doplnil dokazování informací Ministerstva vnitra o politické a ekonomické situaci a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině, přistoupil k dalšímu pohovoru se stěžovatelem (dne 20. 2. 2012) a jeho výpovědi spolu navzájem konfrontoval. Předně krajský soud zjistil, že stěžovatel není jako otec uveden v rodném listě nezletilého D. (tam je uveden jiný muž) a stěžovatel navíc postupně měnil údaj o datu jeho narození. Stěžovatel však uvedl, že své biologické otcovství chce prokázat prostřednictvím analýz a důvodem pro jeho žádost byla právě jeho snaha o poskytnutí možnosti stýkat se se synem. Své rozhodnutí poté soud zdůvodnil tím, že v rozhodnutí Ministerstva vnitra neshledal žádné stěžovatelem namítané vady. V odůvodnění rozhodnutí se dále podrobně zabýval námitkami stěžovatele a právním posouzením jeho žádosti ministerstvem, a to jak ve vztahu k žádosti o udělení tzv. azylu za účelem sloučení rodiny, tak i humanitárního azylu. V případě posouzení (ne)existence důvodů pro udělení humanitárního azylu uvedl, že zdůvodnění ministerstva je sice stručné, nicméně soud neshledal překročení zákonem stanovených mezí správního uvážení nebo jeho zneužití. Zohlednil též rozpory ve výpovědích stěžovatele, pokud šlo o údaje o společném soužití s tvrzenou družkou a nezletilým synem, jakož i rozpory v datech jeho narození (nejprve X, následně Y a konečně Z). Jeho výpověď následně vyhodnotil jako nevěrohodnou.
6. Stěžovatel v řízení navrhoval výslech E. K. a v replice k vyjádření ministerstva udělil souhlas s rozhodnutím věci bez jednání. Soud se rozhodl navržený důkaz neprovést pro nadbytečnost; výpověď E. K. by nemohla nic změnit na skutečnosti, že v rodném listu je zapsán jako otec nezletilého D. zcela jiný muž. Současně dodal, že skutečnost, že stěžovatel doposud neučinil žádné kroky k prokázání svého otcovství, svědčí o účelovosti jeho tvrzení, že má v úmyslu realizovat svá otcovská práva.
7. Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle §104a odst. 1 soudního řádu správního poté, co nezjistil žádný z důvodů přijatelnosti podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního. Odkázal přitom na svou ustálenou judikaturu a uvedl, že tvrzení stěžovatele o ochraně zájmů nezletilého D., o němž tvrdí, že je jeho otcem, nestačí. Podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce nezbytné vyslovit též právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Konstatoval, že krajský soud řádné odůvodnil svůj postup spočívající v neprovedení důkazu výslechem matky nezletilého D. K tomu dodal, že i kdyby byl stěžovatel nucen vrátit se do země původu, neznamenalo by to, že by nemohl zahájit, resp. účastnit se řízení vedených před českými soudy ve věcech určení otcovství, například prostřednictvím svého právního zástupce.
II.
8. Po seznámení s předloženými materiály dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele není důvodný.
9. Námitky stěžovatele v ústavní stížnosti směřují převážně proti rozhodnutí krajského soudu a Ministerstva vnitra, přičemž rozhodnutí Nejvyššího soudu je věnována pouze nepatrná část v bodě III. stížnosti. Z rozhodnutí, která jsou předmětem stížnosti, vyplývá, že konkrétním důvodem podání žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany byla realizace jeho otcovských práv.
10. Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelem ve stížnosti namítané skutečnosti byly předmětem podrobného posouzení ze strany správního orgánu a následně i obecných soudů. Na jejich základě byly vyhodnoceny všechny relevantní okolnosti týkající se situace stěžovatele, včetně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině. Zejména krajský soud se zabýval nesrovnalostmi ve sděleních stěžovatele týkajících se jeho syna (nezletilého D.), a to konkrétně skutečnosti, že stěžovatel není v rodném listě zapsán jako otec nezletilého D. Stěžovatel při pohovorech uváděl zcela rozdílná data narození nezletilého D. a doposud se nijak nesnažil prokázat to, že je jeho otcem.
11. Kasační stížnost stěžovatele byla odmítnuta podle §104a soudního řádu správního, podle nějž Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, pokud stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Podle odst. 3 citovaného ustanovení nemusí být takové rozhodnutí odůvodněno. Soudní řád správní tak přenechává na uvážení Nejvyššího správního soudu, zda kasační stížnost meritorně projedná, či nikoli. Nejvyšší správní soud je při této úvaze veden zejména významem projednávané právní otázky z hlediska interpretace příslušných ustanovení zákona o azylu, případně soudního řádu správního a sjednocování rozhodovací činnosti správních orgánů a judikatury správních soudů. Pokud Nejvyšší správní soud v projednávané věci dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, nelze v tomto názoru spatřovat nic protiústavního. Naopak, Nejvyšší správní soud při svém rozhodování postupoval v intencích příslušného ustanovení soudního řádu správního, tedy ústavně konformním způsobem, a své odmítavé stanovisko nad rámec §104a odst. 3 soudního řádu správního odůvodnil a své závěry opřel o konstantní judikaturu. Z hlediska ochrany ústavnosti nelze proto Nejvyššímu správnímu soudu cokoli vytknout. Ústavní soud se již otázkou interpretace §104a soudního řádu správního ve své judikatuře dříve zabýval a dospěl k závěru, že uvážení Nejvyššího správního soudu není Ústavní soud oprávněn jakkoli přezkoumávat nejen proto, že k němu je povolán výlučně Nejvyšší správní soud, ale především z toho důvodu, že jím z povahy věci žádné ústavně chráněné právo zasaženo být nemůže, pouze zcela výjimečně by mohlo představovat zásah do práva na spravedlivý proces zneužití soudního uvážení (usnesení ze dne 9. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 597/06 nebo usnesení ze dne 22. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 2283/11). Nad rámec řečeného Ústavní soud uvádí, že ve smyslu §104a soudního řádu správního bylo jediným tvrzením stěžovatele snaha o ochranu zájmů nezletilého D. S tímto tvrzením se však Nejvyšší správní soud adekvátně vypořádal.
12. Ústavní soud shledává taktéž ústavně souladnými napadená rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a Ministerstva vnitra, v nichž orgány shodně dospěly k závěru, že stěžovateli v případě návratu do země původu nehrozí vážná újma. Stejně tak nebyly shledány správním orgánem ani krajským soudem důvody pro udělení doplňkové ochrany uvedené v §14a a 14b zákona o azylu, přičemž Ústavní soud neshledal jejich odůvodnění vybočujícím z mezí ústavnosti. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že výklad a aplikace §14 zákona o azylu byly provedeny v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Stěžovatel nepředložil Ústavnímu soudu žádné ústavněprávní argumenty, které by jeho tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces a dalších jím uvedených článků Listiny. A to ani v případě námitek týkajících se neprovedení důkazu výslechem E. K. Rovněž v tomto případě zejména krajský soud zdůvodnil, proč tento důkaz neprovedl; nadto Ústavní soud poukazuje na to, že stěžovatel vyslovil souhlas tím, aby soud rozhodoval bez jeho přítomnosti.
13. Na závěr Ústavní soud připomíná, že na půdě tohoto soudu nelze vést pouhou pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými mocenskými orgány, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavní soud zdůrazňuje při svém rozhodování, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.
14. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Jeho stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
15. S ohledem na rozhodnutí o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele pro zjevnou neopodstatněnost Ústavní soud již nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2014
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu