ECLI:CZ:US:2014:1.US.2829.13.1
sp. zn. I. ÚS 2829/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky QUATROMARKET spol. s r.o., se sídlem Velká Hleďsebe, Plzeňská 8, zastoupené JUDr. Veronikou Pupalovou, advokátkou se sídlem Cheb, Mánesova 13, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. května 2012 sp. zn. 57 Af 7/2011 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. června 2013 sp. zn. 7 Afs 70/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí, kterými byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí o stanovení výše daně z přidané hodnoty, a to s tvrzením o porušení základního práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka brojila proti v záhlaví označeným rozhodnutím ve věci zpochybnění nároku vykázání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty za zdaňovací období za 3. čtvrtletí 2008 ve výši 5 101 918 Kč. Stěžovatelka tvrdila, že jí nebyla řádně doručena výzva ze dne 20. 11. 2008 k odstranění pochybností k předmětnému daňovému přikázání, nemohla se seznámit s jejím obsahem a prvoinstanční orgán vydal rozhodnutí, kterým vyměřil daň z přidané hodnoty ve výši 0 Kč.
Dále měla stěžovatelka za to, že obecné soudy, jakož i příslušné správní orgány (správce daně), v řízení nepostupovaly v souladu s ústavně konformním výkladem. Jejich právní závěry jsou v rozporu se zaručeným právem stěžovatelky na soudní ochranu. Obecné relevantní právní ustanovení vyložily libovolně, protiústavním způsobem, a tím zasáhly do citovaných ustanovení ústavního pořádku. Při hodnocení procesní aktivity stěžovatelky vyšly z předpokladu, že jí učiněné podání (odvolání) bylo učiněno po lhůtě zákonem k tomu určené, aniž by vzaly v úvahu neúčinnost doručení.
Stěžovatelka má za to, že došlo k nesprávné aplikaci ustanovení zákona o správě daní a poplatků, a to konkrétně ustanovení §17 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"). Podle ustanovení §17 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků se písemnosti určené právnickým osobám doručují pracovníkům oprávněným za tyto příjemce přijímat písemnosti. Není-li jich, doručuje se písemnost, která je určena do vlastních rukou, tomu, kdo je oprávněn za příjemce jednat, ostatní písemnosti kterémukoli jejich pracovníku, který písemnost přijme. Stejně se postupuje, ustanovil-li si příjemce u pošty osobu k přijímání docházejících zásilek.
Z obsahu napadených rozhodnutí vyplynulo, že Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 31. 5. 2012 (57 Af 7/2011-64) zamítl žalobu podanou stěžovatelkou proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni (dále jen "finanční ředitelství") ze dne 21. 12. 2010 č. j. 10040/10-1300-401781, kterým bylo zamítnuto stěžovatelčino odvolání proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Mariánských Lázních ze dne 30. 3. 2010 č. j. 17873/10/125970401843 o vyměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období III. čtvrtletí roku 2008 ve výši 0 Kč. V odůvodnění rozsudku krajský soud především konstatoval, že stěžovatelka v žalobě nezpochybnila žádné ze skutkových zjištění, o které finanční ředitelství opřelo svůj závěr o doručení výzvy ze dne 10. 11. 2008 k odstranění pochybností o správnosti, pravdivosti, průkaznosti a úplnosti údajů uvedených v podaném daňovém přiznání. Nezpochybnila také, že Zdeněk Šafář za stěžovatelku převzal v době od 18. 7. 2007 do 28. 1. 2009 kromě předmětné výzvy celkem 11 písemností. Stěžovatelka na předmětnou výzvu reagovala pouze zpochybněním právního hodnocení zjištěného skutkového stavu.
Kasační stížnost byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta rozsudkem ze dne 13. 6. 2013 (7 Afs 70/2012-43), protože ji neshledal důvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti zrušil všechna označená rozhodnutí.
II.
Ústavní soud nepovažoval za nutné vyžádat si kompletní soudní spis, neboť shledal, že se rozhodné skutečnosti shodně podávají jak z obsahu ústavní stížnosti, tak přiložených kopií napadených rozhodnutí, které stěžovatelka k návrhu připojila.
Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem tohoto práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody" [viz nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)].
Relevantní deficit stanovených záruk spravedlivého procesu může obecně nastat tehdy, dojde-li kupř. k závažným porušením kogentních ustanovení zákona upravujících řízení před soudy, bezdůvodnému odchýlení od konstantní judikatury, excesivnímu pominutí úhelných prvků hmotného práva apod.
Ústavní soud v tomto smyslu přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Je přitom zřejmé, že stěžovatelka uplatňuje obdobné argumenty jako v řízení před obecnými soudy, se kterými se tyto soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly, a staví tak Ústavní soud do role další odvolací instance, byť mu tato funkce z ústavního vymezení nepřísluší.
Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud informace zjištěné v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, jakožto výsledku činnosti vymezené v hranicích daných stěžovatelovým návrhem, přivedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, musí být bez dalšího odmítnuta.
Stav, proti kterému stěžovatelka brojila, nebyl způsoben naříkanými rozhodnutími, ale stěžovatelčiným postupem v důsledku nedodržení lhůty k podání opravného prostředku, neprokázání, že stěžovatelce vznikl nárok na odpočet daně z přidané hodnoty a použití přijatého zdanitelného plnění pro uskutečnění ekonomické činnosti.
Obecné soudy se otázkou důkazního břemene při uplatňování nároku na odpočet daně z přidané hodnoty již zabývaly. Z podrobných odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, na základě jakých pochybností nebylo možné dospět k závěru, že stěžovatelka prokázala nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. Pochybnosti se týkaly úhrady kupní ceny, způsobu přepravy a toho, zda se dodání zboží realizovalo v rámci uskutečňování ekonomické činnosti žalobce. Stěžovatelka tvrdila, aniž by se snažila tyto pochybnosti jakkoli vyvrátit, že uskutečnění zdanitelného plnění bylo prokázáno, když správci daně "byla předložena faktura za dodané zboží a pokladní doklady o úhradě kupní ceny, bylo zjištěno, že zboží bylo dodáno přepravcem (Jiří Vágner) a existence byla správcem daně zjištěna při místním šetření". Existencí objektivních pochybností nastíněných v odůvodnění napadeného rozhodnutí ztratily účetní doklady svoji důkazní sílu.
Stěžovatelka byla v souladu s ustanovením §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků povinna vyvrátit správcem daně nastíněné pochybnosti a předložit takové důkazy, na základě kterých by bylo možné jednoznačně dovodit, že ji společnost DELTA TANGENS, s.r.o. dodala předmětné zboží za sjednanou cenu a že se tak stalo v rámci uskutečňování její ekonomické činnosti. Důkazem, na základě kterého by bylo možné jednoznačně dovodit, že společnost DELTA TANGENS, s.r.o. dodala stěžovatelce předmětné zboží za sjednanou cenu a že se tak stalo v rámci uskutečňování její ekonomické činnosti, nemůže být výpověď přepravce. I v případě, že by krajský soud pominul rozpor výpovědi svědka s fakturou vztahující se k přepravě, se záznamy o provozu vozidla a otázku, jak se zboží dostalo z Velké Hleďsebi do míst jeho finálního skladování, bylo by z výpovědi svědka možné dovodit pouze, že zboží bylo kýmsi kamsi dopraveno, nikoliv, že se jednalo o zboží související s nárokem na odpočet daně z přidané hodnoty. V průběhu vytýkacího řízení nejen, že nebyly pochybnosti správce daně odstraněny, ale naopak byly ještě prohloubeny. Přitom bylo na stěžovatelce, aby splnila povinnosti ve smyslu ustanovení §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků.
Stěžovatelka tak ani na opakované výzvy správce daně neprokázala skutečnosti, k jejichž průkazu byla správcem daně v průběhu vytýkacího řízení vyzvána, a neodstranila tedy výše uvedené pochybnosti. Existence zboží, ani formálně správný daňový doklad nejsou dostatečným důkazem prokazujícím, že přijaté zdanitelné plnění bylo uskutečněno právě plátcem uvedeným na tomto daňovém dokladu. Stejně tak se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že přijaté plnění použila pro uskutečnění své ekonomické činnosti.
Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy se s námitkami stěžovatelky náležitým způsobem vypořádaly. Zhodnocení, jež provedl Krajský soud v Plzni a Nejvyšší správní soud považuje Ústavní soud za souladné s ústavním pořádkem a lze na ně odkázat.
Vzhledem k tomu, že se stěžovatelce v řízení před Ústavním soudem nepodařilo prokázat zásah a porušení ústavně zaručených základní práv a svobod, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2014
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu