ECLI:CZ:US:2014:1.US.3103.13.1
sp. zn. I. ÚS 3103/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky F plus H, s. r. o., IČ: 253 21 722, se sídlem Zborovská 856/49, Třebíč, zastoupené Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem, se sídlem 1. máje 97, Liberec, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2013, č. j. 17 Co 466/2010-140, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 4. 2010, č. j. 17 C 19/2009-65, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížnosti, která po doplnění splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení jejích základních práv, zejména práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti popisuje průběh řízení před obecnými soudy, jehož se účastnila jako žalobkyně.
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále také "soud prvního stupně") se stěžovatelka po žalované České republice - Ministerstvu financí, IČ: 00 06 947, se sídlem Letenská 15, Praha 1, domáhala zaplacení částky 20 000,- Kč s příslušenstvím. Svůj nárok zdůvodnila tím, že Finanční úřad v Třebíči vydal dne 16. 12. 2004 rozhodnutí č. j. 109226/04 o zastavení řízení ve věci podaného dodatečného daňového přiznání k dani z přidané hodnoty, jímž stěžovatelka uplatnila snížení daňové povinnosti o 1 143 610,10,- Kč. Na základě odvolání Finanční úřad v Třebíči rozhodnutí zrušil. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno, uplatnila stěžovatelka dopisem ze dne 25. 5. 2007 u žalované náhradu škody. K návrhu byla připojena tabulka s přehledem úkonů, které její daňová poradkyně v řízení učinila. Ve sdělení č. j. 49/98008/2007-493 ze dne 14. 3. 2008 žalovaná stěžovatelce oznámila, že ke společnému projednání spojila její tři nároky. Kromě uvedené částky 20 000,- Kč se jednalo o částky 19 000,- Kč a 10 000,- Kč. Ze sdělení dále vyplývá, že žalovaná z celkové částky 49 000,- Kč uspokojila část ve výši 30 650,- Kč, kterou zaslala na účet vybraný ze stěžovatelkou předložených listin. Na účet, který stěžovatelka označila v dopise, nebylo možné částky odeslat, neboť tento účet nebyl účtem daňového subjektu. Proti sdělení žalované stěžovatelka namítala, že z něj není patrné, v jaké výši byla škoda částečně uhrazena. Stěžovatelka dále uvedla, že ve skutečnosti škoda nebyla uspokojena, neboť prostředky byly zaslány na účet, který byl postižen exekucí, a částka se proto nedostala do její majetkové sféry. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 4. 2010, č. j. 17 C 19/2009-65, byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. Soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že výše označené rozhodnutí Finanční úřadu v Třebíči neukládalo stěžovatelce žádnou povinnost, kterou by měla plnit bez ohledu na právní moc. Konkrétně odkázal na komentář k zákonu č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Stejně tak se vypořádal i s argumenty stěžovatelky vztahujícími se k vyloučení odkladného účinku odvolání proti rozhodnutí finančního úřadu. Soud prvního stupně rozsudek uzavřel konstatováním, že v souzené věci nebyly splněny předpoklady pro vyhovění žalobě.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání. V něm uvedla, že soud prvního stupně věc posuzoval formalisticky. Konkrétně tvrdila, že pokud zákon č. 82/1998 Sb. přiznává nárok na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, bylo povinností soudu posuzovat, zda se nemůže jednat o nárok z titulu nesprávného úředního postupu. Soud prvního stupně tak měl zasáhnout do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces, kdy jeho výkladem byl navíc vyloučen účel a smysl právní úpravy náhrady škody způsobené státem. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále také "odvolací soud") ze dne 23. 5. 2013, č. j. 17 Co 466/2010-140, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že nezbytnou podmínkou pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle §8 zákona č. 82/1998 Sb. je, aby pravomocné nebo bez ohledu na právní moc vykonatelné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno. Podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost byla v souzené věci splněna. Co se však týče další podmínky, odvolací soud uvedl, že podle ustálené soudní praxe je nutno vznik škody vázat nikoliv na den vydání nezákonného rozhodnutí, nýbrž na okamžik, kdy došlo ke skutečnému zmenšení majetkové podstaty poškozeného. V nyní souzené věci žalovaná svoji odpovědnost uznala a stěžovatelce poskytla plnění ve výši 30 650,- Kč. Mezi účastníky tak zůstalo sporné, zda byl nárok stěžovatelky uspokojen. Z vyjádření žalované dle odvolacího soudu vyplývá, že uplatňovaný nárok ve výši 20 000,- Kč byl uspokojen jako první v pořadí. V zaplacení na účet stěžovatelky a nikoliv na účet daňové poradkyně nespatřuje žádné pochybení.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že nesouhlasí s napadenými rozhodnutími obecných soudů. Má za to, že těmito rozhodnutími bylo dosaženo stavu porušení jejích základních práv, zejména práva na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti jednak opakuje argumenty uplatněné v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jednak uplatňuje argumenty nové. Postupu odvolacího soud zejména vytýká nesplnění poučovací povinnosti ve vazbě na záměr posoudit věc diametrálně odlišně od závěrů prezentovaných v rozsudku soudu prvního stupně. Stěžovatelka proto rozhodnutí odvolacího soudu označila za překvapivé. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se nezabýval všemi odvolacími důvody a své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Z odůvodnění rovněž nemá vyplývat, které závěry soudu prvního stupně považoval odvolací soud za správné a které nikoliv. Námitky směřují i proti hodnocení důkazů, kdy splnění povinnosti odvolací soud dovodil pouze z tvrzení žalované. K otázce vzniku škody ve vazbě na datum zmenšení majetkové podstaty stěžovatelka uvádí, že v tomto bodě odvolací soud rozhodoval pouze mechanicky a nepřihlédl k subsidiární aplikaci občanského zákoníku.
S ohledem na uvedené stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, s napadenými rozhodnutími obecných soudů, s vyjádřeními účastníků a s předloženým spisem dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996,
sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá zejména porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku zakotveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Takový zásah však v nyní souzené věci zjištěn nebyl.
Podstata ústavní stížnosti spočívá jednak ve zpochybňování závěrů učiněných soudem prvního stupně a soudem odvolacím, jednak v tvrzení, že v řízení před obecnými soudy došlo k procesním pochybením. S těmito argumenty však nelze souhlasit. Jak soud prvního stupně, tak zejména soud odvolací v rámci svých rozhodnutí jednoznačně vysvětlují, na základě kterých ustanovení právního řádu učinily závěr o nedostatku naplnění předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Nelze se tak ztotožnit s tvrzením stěžovatelky, že obecné soudy rozhodovaly pouze mechanicky a upřednostnily formalismus před zohledněním skutečného účelu zákona.
K tvrzením o pochybeních procesního charakteru Ústavní soud uvádí, že ani v tomto bodě neshledal žádné nedostatky. Z odůvodnění odvolacího soudu je zřejmé, že se zabýval všemi námitkami a argumenty stěžovatelky. Stejně tak je z odůvodnění zřejmé, že odvolací soud řádně přezkoumal řízení před soudem prvního stupně i jeho rozhodnutí. Výrok odvolacího soudu nelze označit za překvapivý, neboť nevychází z diametrálně odlišných právních závěrů, jak tvrdí stěžovatelka. Z obou rozhodnutí je naopak zřejmé, že soudy se ztotožnily s tvrzením o nezákonnosti rozhodnutí, neshledaly však za prokázané, že stěžovatelce takovým rozhodnutím vznikla škoda. Pokud obecné soudy vyšly ze sdělení žalované adresovaného stěžovatelce, jedná se o závěr vyplývající z řádného dokazování, které nebylo stěžovatelkou úspěšně zpochybněno. K poslednímu významnému argumentu vztahujícímu se k subsidiární aplikaci občanského zákoníku Ústavní soud uvádí, že ani v tomto bodě nelze ústavní stížnosti vyhovět. Ze zákona č. 82/1998 Sb. vyplývají speciální pravidla, která i v nyní souzené věci mají před ustanoveními občanského zákoníku aplikační přednost.
Vzhledem k tomu, že postup obecných soudů se nevyznačoval formalismem či mechanickou aplikací právního řádu ani jinými vadami či nedostatky, neobstojí rovněž námitka stěžovatelky, že napadenými rozsudky bylo zasaženo do jejího práva na ochranu vlastnictví.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta.
IV.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu