ECLI:CZ:US:2014:1.US.3181.13.1
sp. zn. I. ÚS 3181/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Tomáš ISRAEL FONTÁNA, v. o. s. v likvidaci, IČ: 617 78 052, se sídlem Karlovy Vary, Blahoslavova 257/30, zastoupené Mgr. Petrem Šindelářem, LL.M., advokátem se sídlem Karlovy Vary, Moskevská 66, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2119/2012 ze dne 24. července 2013, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cmo 280/2011 ze dne 3. února 2012 a rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 48 Cm 14/2003 ze dne 16. května 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení čl. 26, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V obšírné ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že obecné soudy nerespektovaly ustanovení §44 obch. zák., které je nutno se zřetelem k čl. 26 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") vykládat tak, že obecným soudům ukládá povinnost poskytnout ochranu podnikatelské činnosti, pokud je do ní zasaženo způsobem, který se příčí elementárním pravidlům férovosti a dobrým mravům v hospodářské soutěži (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 27/09 ze dne 11. 9. 2001 a sp. zn. I. ÚS 185/04 ze dne 14. 7. 2004).
Podle názoru stěžovatelky obě žalované (č. 1 Karlovarská pekárna TREND, s. r. o., se sídlem Slepá 517/1, Karlovy Vary, IČ 00669466, č. 2 Mgr. Libuše Jarošová, bývalá společnice a statutární orgán stěžovatelky, bývalá manželka) jednaly nekalosoutěžně. Stěžovatelka podrobně popisovala, shodně jako v předchozích opravných prostředcích, v čem spatřuje nekalosoutěžní jednání žalovaných. Nekalou soutěž spatřuje stěžovatelka v tom, že žalovaná č. 1 nabídla žalované č. 2 majetkový prospěch v podobě účasti na svém podnikání, dále v tom, že porušila stěžovatelčino obchodní tajemství spočívající v obsahu katalogu, v cenách, know-how a ve složení stěžovatelčiny obchodní sítě, které jí poskytla žalovaná č. 2 a které žalovaná č. 1 využila pro sebe, a i v tom, že žalovaná č. 1 se podílela na šíření informací o stěžovatelce, jejím údajném předlužení, zrušení s likvidací a o tom, že její aktivity přebírá žalovaná č. 1. Žalovaná č. 2 se dopustila nekalé soutěže porušením generální klauzule (§44 odst. 1 obchodního zákoníku - dále jen obch. zák.), dále ve formě zlehčování (§50 obch. zák.), porušení obchodního tajemství (§51 obch. zák.) a podplácení (§49 obch. zák.), a také porušila povinnosti při výkonu funkce statutárního orgánu (podle §79a obch. zák. a článku 7.18 společenské smlouvy). Žalovaná č. 1 se podle stěžovatelky dopustila nekalé soutěže ve formě podplácení (§49 obch. zák.) a porušení obchodního tajemství (§51 obch. zák.).
Stěžovatelka se žalobou domáhala zaplacení náhrady škody ve výši 3 654 710 Kč spolu se 4 % úrokem z prodlení, poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 500 000 Kč za nehmotnou újmu, a dále přiznání oprávnění žalobkyni uveřejnit na náklady žalovaných výrokovou část rozsudku v Obchodním věstníku a v regionálním denním tisku vydávaném v rámci Karlovarského kraje.
Stěžovatelka opakovaně tvrdila, že došlo k porušení jejích procesních práv v řízení před obecnými soudy. Opakovaně navrhla zpracování dvou znaleckých posudků z oboru ekonomika, ale obecné soudy tyto návrhy zamítly. Obecné soudy se přitom buď vůbec, nebo jen minimálně vypořádaly s uplatněnými námitkami stěžovatelky proti průběhu řízení, došlo tedy k flagrantnímu porušení procesních zásad a vzniku excesů v hodnocení důkazů. Dále stěžovatelka tvrdila, že napadená soudní rozhodnutí trpí absencí řádného a přesvědčivého odůvodnění, proto jsou nepřezkoumatelná.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí je zřejmé, že v pořadí druhým rozsudkem Krajský soud v Plzni zamítl stěžovatelčinu žalobu (nároky z jednání nekalé soutěže podle §53 obch. zák.) na zaplacení náhrady škody ve výši 3 654 710 Kč s přísl. a přiměřeného zadostiučinění ve výši částky 500 000 Kč. Dále zamítl návrh o přiznání oprávnění stěžovatelky uveřejnit na náklady žalovaných výrokovou část se stručnou specifikací nekalosoutěžního jednání žalovaných v určeném tisku. Dále stěžovatelku zavázal nahradit žalovaným náklady řízení a k náhradě nákladů řízení České republiky. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení žalovaných. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 7. 2013 (23 Cdo 2119/2012-907) dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř., jelikož nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání.
S odvoláním na ustanovení §79 zákona o Ústavním soudu stěžovatelka současně navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost těchto rozhodnutí napadených ústavní stížností. Stěžovatelka uvedla, že v důsledku nekalosoutěžního jednání žalovaných se nachází v likvidaci a její majetkové poměry neumožňují uhradit náklady řízení žalovaným ve výši 786 399,80 Kč a České republice ve výši 15 709 Kč. Pro nepříznivé majetkové poměry opakovaně byla osvobozena od placení soudních poplatků.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Tak by tomu bylo v situaci flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Podobně je tomu i v rovině skutkových zjištění; také zde je významný jen zjevný zákonný exces při provádění důkazů v jejich následném hodnocení, resp. při vytváření rozhodného skutkového základu logickou syntézou jednotlivých dílčích zjištění.
Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti (resp. její první části) jde tedy o to, zda takové následky nenastaly užitým výkladem a aplikací ustanovení §44 odst. 1 obch. zák.
Podle §44 odst. 1 obch. zák. je nekalou soutěží jednání v hospodářské soutěži nebo v hospodářském styku, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům, spotřebitelům nebo dalším zákazníkům. Nekalá soutěž se zakazuje.
Úvaha založená na aplikaci ustanovení §44 odst. 1 obch. zák. musí být v každém projednávaném případě podložena konkrétními zjištěními, z nichž plyne, že předmětné jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže skutečně je, přičemž posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům soutěže přísluší zásadně soudům obecným.
"Dobré mravy" jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu a také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 249/97 ze dne 26. 2. 1998, U 14/10 SbNU 383, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006 sp. zn. 32 Odo 189/2005).
Výklad rozhodných podmínek závěru, že konkretizované jednání stojí "v rozporu s dobrými mravy soutěže", je z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu (srov. v širších souvislostech - k §3 odst. 1 obč. zák. - nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 528/99 ze dne 28. 8. 2001, N 126/23 SbNU 217). Interpretace právní normy zde vystihuje požadavek stanovit - a to zpravidla jen demonstrativním výčtem konkrétních znaků nebo určením neuzavřené množiny obecných hledisek - kritéria, s jejichž pomocí se lze k normativně užitému pojmu přiblížit. Z takto identifikovaného pojmu vycházející právní posouzení věci pak lze - z povahy věci - mít za nesprávné, je-li k dispozici spolehlivý závěr, že určená kritéria definovaný pojem ve skutečnosti nepředjímá anebo jsou-li ve svém souhrnu neúplná.
Vzhledem k výše vymezeným zásadám přezkumu ústavněprávního je důvodem k zásahu Ústavního soudu pak až stav, kdy soudy podaný výklad pojmu závislého na soudním uvážení je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít zpravidla za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou libovůli (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. III. ÚS 31/06); není samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně obecný soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně.
V takto vymezeném ústavněprávním rámci však proti závěrům, které učinily obecné soudy, není přesvědčivých námitek. V jednotlivostech se patří zaznamenat následující:
Obecné soudy podaly řadu konkrétních údajů odůvodňujících závěr, že v daném případě nejsou splněny zákonné předpoklady naplnění podmínky generální klauzule nekalé soutěže (§44 odst. 1 obch. zák.).
Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že existence nekalosoutěžního jednání žalovaných č. 1 a č. 2 nebyla prokázána. Především argumentovaly dostupností podstatných informací z otevřených zdrojů. Pokud jde o jednání žalované č. 2 jako společnice a statutárního orgánu stěžovatelky, pak ta sice porušila zákaz konkurence, ale nebylo prokázáno že by v příčinné souvislosti s tímto porušením vznikla žalobci škoda. Žalovaná č. 2 nebyla ani společnicí ani jednatelkou žalované č. 1, ale zaměstnankyní. Žalovaná č. 2 ve společnosti stěžovatelky skončila koncem roku 2002 a v důsledku její výpovědi došlo ke zrušení společnosti [vstup do likvidace §88 odst. 1 písm. a) obch. zák.]. Žalovaná č. 2 v roce 2002 nevyvíjela žádnou činnost jako společnice a statutární orgán stěžovatelky a pracovala u žalované č. 1 jako zaměstnanec. V odvolacím řízení účastníci nenavrhli opakování či doplnění dokazování (str. 9-10).
Pokud soud prvního stupně nevyhověl návrhu stěžovatelky na provedení důkazu znaleckými posudky v oboru ekonomika, nelze mu ničeho vytknout, neboť svoje závěry řádně odůvodnil dle ustanovení §157 o. s. ř. Úlohou znalce je, s využitím odborných znalostí, kterými nemůže disponovat soud, posoudit technické otázky a není oprávněn se vyjadřovat k otázkám právním. Pokud soud nalézací dospěl k závěru a odvolací soud přisvědčil, že nejsou naplněny zákonné předpoklady odpovědnosti za škodu podle ustanovení §373 a násled. obch. zák., bylo by nadbytečné zkoumat výši požadované škody.
V mezích takto limitovaného přezkumu byla proto posouzena stěžovatelčina stížnost co do výše specifikovaných výhrad jako zjevně neopodstatněná. Lze tedy uzavřít, že námitky stěžovatelky uplatněné v ústavní stížnosti jsou v převážné míře polemikou s tím, jak se s týmiž námitkami vypořádaly obecné soudy, na podrobné odůvodnění napadených rozhodnutí dále Ústavní soud odkazuje. Námitky stěžovatelky tudíž nedosahují ústavněprávního významu.
K souvisejícímu návrhu Ústavní soud uvádí, že zásadně platí, že podaná ústavní stížnost nemá odkladný účinek (srov. ustanovení §79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V souladu s ustanovením §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud na návrh účastníka řízení odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Podmínky citovaného ustanovení nejsou dle názoru Ústavního soudu splněny, neboť vykonatelné rozhodnutí odvolacího soudu se v daném případě a v daných souvislostech nejeví jako závažným zásahem do základních práv stěžovatelky, neboť výrok se zdá být náležitě odůvodněn.
Je namístě tudíž uzavřít, že se stěžovatelce existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a je i tak odůvodněn výše předznačený úsudek, že její ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jako takovou ji Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2014
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu