ECLI:CZ:US:2014:1.US.3213.13.1
sp. zn. I. ÚS 3213/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky SOLAR PROJEKT LIBNÍČ s.r.o., se sídlem v Brně, Olomoucká 3419/7, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem Lidická 57, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30.7.2013, č. j. 2 Afs 53/2013-27, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18.4.2013, č. j. 10 Af 7/2013-34 a proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 30.10.2012, č. j. 7957/12-1200, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Finančního ředitelství v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 10. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek ve smyslu článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, článku 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že sražením odvodu za elektřinu ze slunečního záření vyrobenou ve fotovoltaické elektrárně Libníč (dále jen "FVE") v období od 1. 5. 2011 do 31. 5. 2011 byla zkrácena na legitimním očekávání nabytí příjmů z vyrobené elektřiny, neboť v době, kdy se na základě výpočtu rentability rozhodovala o výstavbě FVE a způsobu jejího financování, spočívala právní úprava na záruce 15-ti leté doby návratnosti investice a zejména na záruce nesnížení výkupních cen platných v roce uvedení FVE do provozu po celou dobu její životnosti. Přijetím a nabytím účinnosti zákona č. 402/2010 Sb., k němuž došlo po uvedení FVE do provozu, přistoupil stát k faktickému jednorázovému snížení výkupních cen, které nebylo stěžovatelkou očekáváno, a to ani v rámci běžné podnikatelské míry rizika. Stěžovatelka vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry Ústavního soudu obsaženými v nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, a to mimo jiné z toho důvodu, že soud v citovaném nálezu vycházel ze závěru, že jedinou veličinou, kterou stát provozovatelům výroben elektřiny ze slunečního záření před přijetím zákona č. 402/2010 Sb. zaručil, je patnáctiletá doba návratnosti investice, a nevěnoval pozornost paralelně poskytnuté záruce nesnížení výkupních cen. Stěžovatelka dále namítá, že sražením odvodu z elektřiny ze slunečního záření došlo k porušení zákazu retroaktivity a principu ochrany legitimního očekávání, a k zásahu do jejího práva na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod, které se v její právní sféře projevily individuálně tak, jak to pro vznik protiústavnosti v nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11 požaduje Ústavní soud. Tato tvrzení navrhovala stěžovatelka v řízení o kasační stížnosti prokázat účetními doklady a samostatnou finanční analýzou, kterou však bude možné v ekonomicky věrohodné podobě předložit až po skončení tříleté doby trvání povinnosti k úhradě odvodu z elektřiny ze slunečního záření. Nejvyšší správní soud se však uvedenou námitkou stěžovatelky odmítl zabývat s odkazem na to, že má příliš obecný charakter a není opřena o žádný důkaz existující již v době podání kasační stížnosti. Stěžovatelka má za to, že ji postup Nejvyššího správního soudu v tomto ohledu staví do zcela neřešitelné situace, a ve svých faktických důsledcích představuje odepření spravedlnosti. Za odepření spravedlnosti a porušení práva na spravedlivý proces považuje stěžovatelka též skutečnost, že Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku odmítl přiznat jakoukoliv procesní relevanci stěžovatelkou označenému důkazu analýzou finanční návratnosti investice, která by byla zpracována k 31. 12. 2013, a to s odkazem na skutečnost, že jde o dokument v době vydání napadených rozhodnutí odvolacího orgánu i v době podání správních žalob proti nim a navazujících kasačních stížností dosud neexistující.
Ze spisů Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Af 7/2013 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 53/2013, které si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 30. 10. 2012, č. j. 7957/12-1200, bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 21. 8. 2012, č. j. 413071/12/077910302673, a toto prvostupňové rozhodnutí, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatelky na postup společnosti E.ON Distribuce, a. s., jakožto plátce odvodu z elektřiny vyrobené ze slunečního záření, bylo potvrzeno. Proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích podala stěžovatelka žalobu, která byla rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 4. 2013 č.j. 10 Af 7/2013-34, zamítnuta. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích napadla stěžovatelka kasační stížností, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky postupem Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích ani Finančního ředitelství v Českých Budějovicích nedošlo.
Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka ve své argumentaci o možné aplikaci výjimky z pravidla, kterou Ústavní soud připustil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, zůstává pouze u naprosto obecného tvrzení; to samé nutno konstatovat i k důkazním návrhům. Ani v žalobě, ani následně v kasační stížnosti stěžovatel svou hospodářskou situaci blíže nepopsal, neuvedl, jaké náklady vynaložil na pořízení FVE, kolik stojí běžný provoz elektrárny, jaké náklady doposud vynaložil, jakými disponuje vlastními a cizími zdroji, v jakých lhůtách jsou splatné jeho závazky, jakých výnosů dosahuje atd. Odkaz na vlastní účetnictví či analýzu návratnosti investice (která, jak vyplynulo z kasační stížnosti, má být k dispozici až v roce 2014), hodnotí zdejší soud jako příliš obecný, široký a v konečném důsledku nic neprokazující. Nelze přehlédnout, že od doby vydání předmětného nálezu do podání žaloby uplynulo více než půl roku, což je dle mínění zdejšího soudu doba dostatečná pro to, aby se stěžovatel alespoň pokusil zpracovat finanční analýzu, jejíž součástí bude (pochopitelně jen) odhad budoucích peněžních toků. Otázkou působení odvodu na finanční situaci stěžovatele se proto nelze zabývat detailněji, neboť stěžovatel nevznesl konkrétní tvrzení, a z téhož důvodu nelze krajskému soudu vytýkat, že k takto obecně formulovaným důkazním návrhům nepřihlédl, resp. že je shledal jako nedostačující. Nejvyšší správní soud tedy přisvědčil Krajskému soudu v Českých Budějovicích v tom, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzených protiústavních účinků novely zákona č. 180/2005 Sb. na její konkrétní situaci.
Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Skutečnost, že stěžovatelka se závěrem Nejvyššího správního soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatelky obsahující totožné stížnostní námitky projednávaná pod sp. zn. III. ÚS 3211/13 byla Ústavním soudem taktéž posouzena jako zjevně neopodstatněná a usnesením ze dne 6. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 3211/13 byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. V tomto svém usnesení Ústavní soud dovodil, že "že se značným množstvím totožných ústavních stížností, sepsaných právním zástupcem stěžovatelky, a tudíž stěžovatelce bezpochyby známých, zabýval v minulosti již několikrát. Jelikož ústavní stížnost, podaná dle samotné stěžovatelky především z důvodu přenesení kontroly dodržení jejích ústavně zaručených práv na půdu Evropského soudu pro lidská práva, neobsahuje jakoukoliv novou argumentaci pro odchýlení se od mnohokráte deklarovaných závěrů, a Ústavní soud pro takové odchýlení sám žádný důvod neshledal, lze v plném rozsahu odkázat na relevantní minulou a právnímu zástupci stěžovatelky jistě známou rozhodovací činnost Ústavního soudu (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2554/13 ze dne 10. 12. 2013 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1972/13 ze dne 21. 11. 2013; dostupné na http://nalus.usoud.cz)". Ústavní soud taktéž dovodil, že orgány veřejné moci, zejména Nejvyšší správní soud, splnily svou povinnost zevrubně vyhodnotit, zda ve stěžovatelčině případě nemělo snížení výkupních cen dodané elektrické energie tzv. rdousící efekt. Tím bylo procesu ochrany stěžovatelčiných práv, popsanému ve výše uvedeném plenárním nálezu Ústavního soudu, učiněno z ústavněprávního hlediska zadost. Závěry citovaného rozhodnutí (které se vypořádalo taktéž s právními závěry vyplývajícími z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013-57) se přitom s ohledem na shodný obsah ústavních stížností uplatní i v nyní projednávané věci. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté. Tak je tomu i v případě stěžovatelkou napadených rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu