ECLI:CZ:US:2014:1.US.3285.13.2
sp. zn. I. ÚS 3285/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Jiřího Zemánka a Ivany Janů (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Lucie Marhoulové, zastoupené JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem, se sídlem Měsíčná 256/2, Liberec, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, č. j. 28 Cdo 328/2013-208, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 7. 2. 2012, č. j. 29 Co 450/2011-168, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížnosti, která splňuje náležitosti stanovené zákonem
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení jejích základních práv, zejména práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti popisuje průběh řízení před obecnými soudy, jehož se účastnila jako žalovaná.
Žalobou podanou u Okresního soudu v Liberci (dále také "soud prvního stupně") se Česká pojišťovna, a. s., IČ 452 72 956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, na stěžovatelce domáhala zaplacení částky 296 109,- Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení. Žalobkyně od počátku tvrdila, že daná částka byla pochybením likvidátora vyplacena nad rámec pojistného plnění sjednaného v pojistné smlouvě, jehož horní hranice je omezena obvyklou cenou pojištěného vozidla bezprostředně před vznikem pojistné události. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 3. 2011, č. j. 15 C 304/2007-119, byla žaloba zamítnuta. Soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že důvodem pro plnění žalobkyně ve výši 632 709,- Kč byla pojistná událost. Žalobkyně sama určila výši pojistného plnění, které nepřesáhlo pojistnou částku uvedenou ve smlouvě. Pokud došlo k přeplatku, nejde o pochybení stěžovatelky, nýbrž pracovníka žalobkyně. Ke znaleckému posudku stanovujícímu cenu odcizeného vozidla nepřihlédl, neboť cena určená znalcem by byla použitelná pouze při stanovení hodnoty pro případ prodeje.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání. V něm projevila nesouhlas s právním názorem, že pokud již stěžovatelce částku vyplatila, nemůže se domáhat vrácení bezdůvodného obohacení. K plnění tak došlo nikoliv na základě dohody, nýbrž na základě pochybení likvidátora. Obvyklá cena vozidla podle žalobkyně činila 340 000,- Kč.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále také "odvolací soud") ze dne 7. 2. 2012, č. j. 29 Co 450/2011-168, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 210 177,- Kč s příslušenstvím. Ve zbývajícím rozsahu, tedy co do zaplacení částky 85 932,- Kč, byl rozsudek soud prvního stupně potvrzen. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že na souzenou věc je nutno aplikovat §788 a násl. občanského zákoníku, ve znění účinném ke dni 17. 8. 2004, tedy k datu vzniku smlouvy. Z něj vyplývá, že pojistník je povinen platit pojistné a pojistitel povinen poskytnout sjednané plnění. Pojistné podmínky, na něž pojistná smlouva odkazovala, obsahovaly rozsah a splatnost plnění. Podmínky formulované pro vztah mezi žalobkyní a stěžovatelkou byly podle odvolacího soudu v souladu se zákonem. Částka, která měla být vyplacena stěžovatelce, měla představovat obvyklou cenu vozidla bezprostředně před pojistnou událostí. Ta měla podle soudu činit 426 800,- Kč mínus 1 % za spoluúčast. Pokud žalobkyně vyplatila stěžovatelce částku vyšší, jedná se ze strany stěžovatelky o bezdůvodné obohacení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. V něm zejména uvedla, že odvolací soud nezohlednil význam skutečnosti, že pojistné plnění bylo stanoveno samotnou žalobkyní a stěžovatelka jej pouze akceptovala. Mělo se proto jednat o soluční ujednání. Další výtka se týkala nepřihlédnutí k námitce poukazující na nepřezkoumatelnost použitého znaleckého posudku, resp. nepřihlédnutí k jí předloženému důkazu.
Rozsudkem Nejvyššího soudu (dále také "dovolací soud") ze dne 3. 7. 2013, č. j. 28 Cdo 328/2013-208, bylo dovolání stěžovatelky zamítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že nelze přisvědčit jejím argumentům. Rozhodnutí je postaveno na závěru, že stěžovatelce vzniklo právo pouze na vyplacení částky odpovídající smluvním ujednáním vyplývajícím z pojistné smlouvy. Souhlasil proto s rozhodnutím odvolacího soudu, že ze strany stěžovatelky se jednalo o bezdůvodné obohacení. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že Nejvyšší soud se vypořádal i s dalšími argumenty obsaženými v dovolání.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že nesouhlasí s napadenými rozhodnutími obecných soudů. Má za to, že těmito rozhodnutími bylo dosaženo stavu porušení jejích základních práv, zejména práva na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces.
K zásahu do těchto práv mělo dojít nesprávnou interpretací ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Ze skutkových zjištění obecných soudů totiž mělo vyplývat, že žalobkyně stěžovatelce poskytla plnění v jí určené výši, přičemž tato výše nebyla stěžovatelkou nijak ovlivněna a přijala ji v dobré víře. Pokud však soudy zjištěný skutkový stav podřadily pod neurčenou skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení, došlo z jejich strany k formalistickému postupu. Úvahy odvolacího a dovolacího soudu považuje za rozporné s hmotným právem i dřívější judikaturou. V této souvislosti odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu vydané pod sp. zn. 33 Cdo 2131/2009, 28 Cdo 1722/2011, 23 Cdo 3798/2009 a 23 Cdo 472/2008.
S ohledem na uvedené stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, s napadenými rozhodnutími obecných soudů a s předloženým spisem dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996,
sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá zejména porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo.
Podstata ústavní stížnosti spočívá ve zpochybňování závěrů učiněných odvolacím a dovolacím soudem, že ze strany stěžovatelky došlo k přijetí plnění nad rámec pojistné smlouvy a tedy ke vzniku bezdůvodného obohacení. S těmito zpochybňujícími argumenty však nelze souhlasit. Odvolací soud v rámci svého rozhodnutí jednoznačně srozumitelně vysvětluje, ze kterých ustanovení právního řádu učinil závěr o vzniku bezdůvodného obohacení, na jehož základě změnil rozsudek soudu prvního stupně. Nelze se tak ztotožnit s tvrzením stěžovatelky, že odvolací soud zařadil souzenou věc pod neurčitou kategorii bezdůvodného obohacení. Stejným způsobem lze přistoupit i k argumentu stěžovatelky o přepjatě formalistickém postupu obecných soudů. Z jejich rozhodnutí je naopak zřejmé, že v rámci rozhodnutí přihlédly ke všem tvrzením, zjištěným skutečnostem i návrhům účastníků a řádně se s nimi vypořádaly.
K judikatuře Nejvyššího soudu, na jehož rozhodnutí stěžovatelka poukazuje, Ústavní soud uvádí, že se vztahují ke skutkově odlišným věcem, které s nyní souzenou věcí nemají spojitost. Závěry zde publikované se týkají jednostranné povahy přijetí dluhu, subsumpce skutkových zjištění pod právní normu, plnění z víceprací a povahy platby. Ani jeden z nich se tak bezprostředně nedotýká skutkového stavu zjištěného v nyní souzené věci.
Vzhledem k tomu, že postup obecných soudů se nevyznačoval přepjatým formalismem ani jinými vadami či nedostatky, neobstojí rovněž námitka stěžovatelky, že napadenými rozsudky bylo zasaženo do jejího práva na ochranu vlastnictví.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta.
IV.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu