ECLI:CZ:US:2014:1.US.3297.13.1
sp. zn. I. ÚS 3297/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Timura Kece, zastoupeného zákonnou zástupkyní Veronikou Kecovou a 2/ Veroniky Kecové, obou právně zastoupených Mgr. Davidem Záhumenským, advokátem se sídlem Burešova 615/6, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 2013 č. j. 1 Co 44/2013-437, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedeného usnesení vrchního soudu s odůvodněním, že jím bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na zákonného soudce. Napadeným usnesením totiž vrchní soud jako soud odvolací zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2012 č. j. 24 C 3/2011-347 a současně rozhodl o tom, že v dalším řízení věc projedná a rozhodne jiný samosoudce.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, kdy již nelze k ochraně práva využít jiné prostředky.
Proto Ústavní soud, předtím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), včetně podmínek podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, kdy je vyžadováno, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Ještě před projednáním ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud vlastní činností, že ve věci bylo podáno dovolání k Nejvyššímu soudu, o němž nebylo dosud rozhodnuto. U Nejvyššího soudu je vedeno pod sp. zn. 30 Cdo 4137/2013.
Ústavní stížnost není přípustná.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, přičemž řízení o dovolání jako o mimořádném opravném prostředku není ze seznamu zde uvedených řízení vyloučeno (na rozdíl od návrhu na obnovu řízení). Z toho nepochybně vyplývá, že podané dovolání je z hlediska dikce zákona posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele (na rozdíl např. od podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, který jím podle zákona o Ústavním soudu a ustálené judikatury Ústavního soudu není). K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti proto není důvod (obdobně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 634/04, IV. ÚS 448/04).
V dané věci stěžovatelé podali dovolání souběžně s ústavní stížností. Ze shora uvedeného však vyplývá, že taková ústavní stížnost je co do naplnění formálních kritérií nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je zde podané dovolání. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak eventuelně proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovatelům běžet až od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání (obdobně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 933/10).
Podání ústavní stížnosti je tedy předčasné. Pokud by se Ústavní soud rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval řízení o ústavní stížnosti a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však vzhledem k textu zákona o Ústavním soudu není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jejich dovolání neuspělo, budou moci popř. vypracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala průběh a výsledky dovolacího řízení.
Ústavní soud podotýká, že pokud by na vyčerpání dovolání před podáním ústavní stížnosti netrval, ocitlo by se rozhodování Nejvyššího soudu, včetně posuzování dovolacích důvodů, mimo procesní rámec přezkumu Ústavním soudem. Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že dovolací řízení se v žádném svém stádiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod.
Ústavní soud rovněž poznamenává, že jsou-li ve hře základní práva, musí být chráněna cestou všech opravných prostředků. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4 a čl. 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv a svobod. V tomto duchu je třeba vykládat i zákonné vymezení dovolacích důvodů [srovnej nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 55/04 (www.usoud.cz)].
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel vzhledem k výše uvedenému a také vzhledem k doktríně minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů předložený návrh odmítnout jako nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2014
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj