ECLI:CZ:US:2014:1.US.3357.13.1
sp. zn. I. ÚS 3357/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zbyňka Krause, právně zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem Sokolská 295, 470 01 Česká Lípa, proti usnesení soudní exekutorky JUDr. Jany Bémové, Exekutorský úřad Česká Lípa, se sídlem Hrnčířská 762, Česká Lípa, ze dne 2. 8. 2013 č. j. 4 EX 193/11-40, ve spojení s opravným usnesením ze dne 6. 8. 2013 č. j. 4 EX 193/11-42 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. 9. 2013 č. j. 35 Co 620/2013-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení, kterými mu byla uložena povinnost nahradit náklady exekuce oprávněnému a soudní exekutorce.
2. Napadeným usnesením exekutorky ve spojení s opravným usnesením byla zastavena exekuce vůči stěžovateli coby povinnému poté, co byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013 č. j. 21 Cdo 3005/2011-107 v průběhu exekučního řízení zrušen exekuční titul, na jehož základě byla exekuce nařízena. Zároveň byla tímto usnesením stěžovateli uložena povinnost nahradit náklady exekučního řízení oprávněnému a soudní exekutorce.
3. Z přiloženého usnesení vyplývá, že při ukládání povinnosti k náhradě nákladů exekuce povinnému vycházela soudní exekutorka z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 594/10 (N 449/58 SbNU 449), když dospěla k závěru, že oprávněný podal návrh na nařízení exekuce na základě materiálně i formálně vykonatelných exekučních titulů a nemohl pozdější rozhodnutí Nejvyššího soudu předvídat ani nijak ovlivnit. Vzhledem k tomu, že oprávněný zastavení exekuce nezavinil, jde náhrada nákladů exekuce k tíži povinného, který se následně může domáhat odškodnění po státu z titulu odpovědnosti za nesprávný úřední postup. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci se s tímto rozhodnutím ztotožnil.
4. Stěžovatel má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 2 odst. 2 a čl. 4 Listiny. Má za to, že ani on zastavení exekuce nezavinil, a proto nevidí důvod, proč by měl nést její náklady a následně je vymáhat po státu.
5. Po obeznámení se s ústavní stížností a přiloženými rozhodnutími dospěl Ústavní soud k závěru, že námitkám stěžovatele nelze přisvědčit.
6. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zjevně neopodstatněná také v případě, kdy v ní namítané stejné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je-li napadené rozhodnutí obecného soudu konformní s dříve vyslovenými závěry Ústavního soudu, není důvod pro zásah do jeho rozhodovací činnosti. Tato zásada se přiměřeně uplatní i v dané věci.
7. V této souvislosti je určující, že obdobnou právní otázku, kterou stěžovatel nyní otevřel, posuzoval Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 1524/12 ze dne 31. 7. 2012 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 1762/11 ze dne 14. 1. 2013. V obou případech vycházeje z nálezu sp. zn. II. ÚS 594/10 konstatoval, že byla-li při zastavení exekuce z důvodu zrušení exekučního titulu uložena náhrada nákladů řízení povinnému, je tento postup v souladu s citovaným nálezem. V něm totiž Ústavní soud mimo jiné uvedl: "Co se týče povinného, na nějž povinnost hradit náklady exekuce po zrušení napadeného rozhodnutí přejde, je tato povinnost odůvodněna tím, že v době nařízení výkonu rozhodnutí bezpochyby existoval vykonatelný titul a povinný měl na základě tohoto titulu svoji povinnost zaplatit stanovenou tímto titulem splnit, třebaže posléze byl tento titul zrušen. Vzhledem k tomu, že tak neučinil dobrovolně, nastoupila nucená exekuce se všemi důsledky z toho plynoucími (tedy i s povinností podílet se na náhradě nákladů řízení). Povinný však měl (a stále má) možnost, a toto řešení bylo akceptováno v nálezu sp. zn. II. ÚS 2085/09, domáhat se náhrady nákladů exekučního řízení po státu z titulu odpovědnosti za nesprávný úřední postup".
8. Uvedené závěry se očividně vztahují i na nyní projednávanou věc a jsou pro Ústavní soud s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazné; v podrobnostech proto postačí na shora označená rozhodnutí Ústavního soudu odkázat.
9. Jestliže jsou napadená usnesení založena na shodě s obdobnými rozhodnutími Ústavního soudu, nelze přirozeně dospět k závěru, že jimi byla porušena základní práva stěžovatele.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2014
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu