ECLI:CZ:US:2014:1.US.3395.13.1
sp. zn. I. ÚS 3395/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Nováka, zastoupeného JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Fráni Šrámka 1139, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013 č. j. 29 Cdo 1815/2013-234, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2013 č. j. 6 Cmo 426/2012-187 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 5. 6. 2012 č. j. 52 Cm 355/2011-14 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl shora označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, tvrzením, že jimi bylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně byl porušen čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel zejména namítal, že soudem prvního stupně mu byla doručena pouze oprava, resp. doplnění návrhu Československé obchodní banky, a. s., (dále jen "žalobkyně") na vydání směnečného platebního rozkazu, nikoliv však návrh na vydání směnečného platebního rozkazu samotný. Stěžovatel uvedl přesvědčení, že nedoručením návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu mu byla upřena možnost vyjádřit se jak k příslušným tvrzením v návrhu uvedeným, tak i k navrženým důkazům. Odvolací soud v rozhodnutí konstatoval, že doručenka od listovní zásilky doručené do vlastních rukou je veřejnou listinou. S tímto tvrzením stěžovatel nesouhlasil, neboť z doručenky nelze s určitostí seznat, co vše bylo skutečně obsahem obálky. Proto chtěl při jednání u soudu prvního stupně navrhnout konkrétní důkazy k prokázání, že mu směnečný platební rozkaz nebyl doručen. Postupem soudu, který jednal v jeho nepřítomnosti, byl o toto právo připraven. Na závěr navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí obecných soudů a konstatoval porušení výše označených základních práv těmito soudy.
3. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se žalobkyně domáhala mj. po stěžovateli zaplacení částky 5 412 309,89 Kč s příslušenstvím a vydání směnečného platebního rozkazu s odůvodněním, že dne 9. 3.2006 vystavila společnost ST PROGRES, spol. s r. o., v likvidaci (dále jen "žalovaná") jako výstavce žalobkyni blankosměnku a současně uzavřela dohodu o vyplňovacím právu směnečném. Směnku avaloval stěžovatel.
4. Soud prvního stupně vydal směnečný platební rozkaz, proti kterému podali stěžovatel i žalovaná včasné námitky. Ještě před projednáním uplatněných námitek vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do částky 189 316,78 Kč. Soud prvního stupně v této části směnečný platební rozkaz zrušil a řízení zastavil. K soudnímu řízení o projednání námitek se stěžovatel ani žalovaná bez řádné a včasné omluvy nedostavili, proto soud prvního stupně věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti. Soud žalobě v plném rozsahu vyhověl. Konstatoval, že žalobkyní předložená směnka je pravá, se všemi náležitostmi, přičemž tvrzení stěžovatele a žalované nebyla nikterak prokázána.
5. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním potvrdil a konstatoval, že soud prvního stupně rozhodl správně. Uvedl, že procesní postup soudu prvního stupně není stižen vadou, neboť stěžovatel byl k jednání předvolán s předstihem více jak dvou měsíců a o odročení požádal pouhý jeden den před konáním jednání z důvodu zahraničního pobytu. Ani tehdy však nesdělil soudu skutečnosti, pro které by nebylo možné jeho pobyt v zahraničí odložit. Taktéž u odvolacího soudu se jednání konalo bez přítomnosti stěžovatele. Soud se zabýval mimo jiné námitkou týkající se nedoručení návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu. K tomu uvedl, že z doručenky od listovní zásilky určené do vlastních rukou stěžovatele je zřejmé, že vedle směnečného platebního rozkazu obsahovala též žalobní návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, když opak nebyl v řízení prokázán.
6. Nejvyšší soud usnesením dovolání jako nepřípustné odmítl. Stručně konstatoval, že dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem stěžovatel spatřoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání, neboť stěžovatel přípustnost opřel toliko pouze o ustanovení §237 o. s. ř. a namítal, že rozsudek soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a o. s. ř.).
II.
7. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele není důvodný.
8. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již občanům nebo právnickým osobám, které na území státu působí.
9. Kromě případů, jejichž posouzení náleží do pravomoci Ústavního soudu jako specializovaného orgánu ochrany ústavnosti, se ústavněprávního přezkumu nelze účinně domáhat, tím méně pak vést na půdě tohoto soudu pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejich rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavní soud zdůrazňuje při svém rozhodování, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
10. Ústavněprávní přezkum napadeného aktu orgánů veřejné moci by nastoupil v důsledku takového jeho zásahu do základního práva, jenž by byl jasně identifikovatelný a aplikace či interpretace podústavního práva by se tak ocitla v rozporu s garancemi poskytnutými jednotlivci Listinou, ať již hmotněprávními nebo procedurálními [například nález ze dne 2. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235)]. Takový závěr však v posuzované věci nelze učinit. Vedení důkazního řízení, z něhož pak plynou důkazní zjištění podřaditelná pod právní normy obecného práva, je věcí volné úvahy (diskrece) obecného soudu. Učinil-li tento soud důkazní zjištění, jež jsou srozumitelně a určitě odůvodněna, a rozsah dokazování nebyl zjevně nedostatečný v relaci k navazujícím právním závěrům, pak není důvodu uzavřít, že by výsledek řízení vykazoval znaky protiústavnosti a měl by být podroben meritornímu přezkumu Ústavního soudu v plném rozsahu.
11. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy se se všemi podstatnými námitkami stěžovatele, včetně těch napadajících tvrzená procesní pochybení soudů (rozhodnutí v nepřítomnosti stěžovatele, neodročení jednání, neprovedení navrhovaných důkazů či nedoručení návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu), vypořádaly a svá zjištění dostatečným způsobem zdůvodnily. V posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Jeho stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu