ECLI:CZ:US:2014:1.US.3533.13.1
sp. zn. I. ÚS 3533/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem Horažďovice, Ševčíkova 38, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2013 sp. zn. 7 Tdo 829/2013, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 7. března 2013 sp. zn. 14 To 5/2013, rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 15. listopadu 2012 sp. zn. 2 T 208/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného procesního spisu se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Táboře č. j. 2 T 208/2008-215 ze dne 15. 11. 2012 byl stěžovatel uznán vinným (a odsouzen) ze spáchání trestného činu zpronevěry dle ustanovení §248 odst. 1, 2 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, kterého se měl dopustit tím, že zčásti prodal a zčásti jinak dosud nezjištěným způsobem neoprávněně naložil s restauračním zařízením, které převzal od svědkyně Maškové, a to za situace, kdy ve sjednaném termínu neuhradil dohodnutou hodnotu tohoto zařízení, v důsledku čehož k němu nenabyl vlastnické právo. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel řádné a včasné odvolání, kterým rozsudek prvoinstančního soudu napadl v plném rozsahu; odvolání stěžovatele bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře č. j. 14 To 5/2013-233 ze dne 7. 3. 2013 zamítnuto. Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře č. j. 14 To 5/2013-233 ze dne 7. 3. 2013 podal stěžovatel v zákonné lhůtě dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 829/2013-19 ze dne 28. 8. 2013 odmítnuto jako celek dle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu pro zjevnou neopodstatněnost.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nevyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry obecných soudů na straně druhé; především odůvodnění napadených usnesení odvolacího a dovolacího soudu jsou příliš stručná a obsahují zcela obecné závěry - naopak vypořádání s argumenty stěžovatele zde absentuje. Takový postup však dle názoru stěžovatele odporuje principu právní jistoty a předvídatelnosti práva. Stěžovatel má proto za to, že v daném případě nebyl náležitě objasněn skutkový stav a rozptýleny veškeré pochybnosti. Vzhledem k výše uvedenému se stěžovatel domnívá, že bylo na místě postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a rozhodnout o zproštění obžaloby, neboť ze žádného z důkazů provedených v tomto řízení nebylo patrné, že by stěžovatel naplnil subjektivní a objektivní stránku trestného činu zpronevěry, tím spíše ve vyšším odstavci.
Stěžovatel má za to, že vydáním odsuzujícího rozsudku v trestním řízení, který měl být projednáván jako civilní spor, došlo v tomto případě k významnému zásahu do práv a svobod stěžovatele. Porušení zásad subsidiarity trestního řízení, rovnosti stran, zásady zákonnosti, právní jistoty, předvídatelnosti práva, spravedlivého procesu a obhajoby dosahuje takové intenzity, že se dotýká i ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí napadená ústavní stížností zrušil.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel převážně pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
Odvolací soud nepřisvědčil námitkám obviněného stěžovatele. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného v průběhu trestního stíhání, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že obviněný v přesně nezjištěné době od 30. 8. 2005 do 5. 6. 2006 v Táboře zčásti prodal a zčásti jinak neoprávněně naložil s vybavením restauračního zařízení "Pod Věží", které převzal na základě smlouvy o přenechání hostinského zařízení ze dne 28. 7. 2005 uzavřené mezi obviněným a poškozenou Janou Maškovou. Obviněný ve sjednaném termínu do 30. 8. 2005 neuhradil dlužnou částku, v důsledku čehož nenabyl vlastnického práva k tomuto zařízení a byl povinen toto zařízení poškozené vrátit, což neučinil a neumožnil jí ani přes opakované výzvy si je vyzvednout, čímž poškozené způsobil škodu nejméně 51 400 Kč. Soudy obou stupňů vycházely při určování celkové výše škody z odborného vyjádření (na č. 1. 79 spisu), kde bylo při stanovení hodnoty jednotlivých věcí přihlíženo k roku výroby věci, době zakoupení, amortizaci věcí a ceně, za kterou se v době a v místě činu věc obvykle prodává. Z takto vymezeného skutku vyplývá, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., neboť obviněný nakládal s věcmi specifikovanými v inventarizačním zápisu jako s vlastními, i když k nim nenabyl vlastnického práva. Přisvojil si proto cizí věci, které mu byly svěřeny, neoprávněně s nimi disponoval a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Odvolací soud i dovolací soud shledaly námitky stěžovatele zjevně neopodstatněnými a právní kvalifikaci skutku správnou. Dále odmítly polemiku stěžovatele s hodnocením znaleckých posudků a odborných vyjádření obecnými soudy. Dovolací soud dovodil, že též postupy soudu při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů nejsou striktně odděleny od právního posouzení takových zjištění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011 sp. zn. 3 Tdo 91/2011). Stěžovatel v dovolacím řízení uplatnil argumentaci poukazující na §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, námitky dovolací soud shledal však zjevně neopodstatněnými, dovolání bylo odmítnuto jako celek dle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační libovůle, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení stíhaného jednání (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami - z hledisek ústavního práva - adekvátně již vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
V ústavněprávní rovině neobstojí ani výtky týkající se obsahu znaleckých posudků a odborných vyjádření. Ústavní soud již v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění (včetně zjištění vycházejících ze znaleckého dokazování) nevyplývají. K takovému případu však v projednávané věci nedošlo a obecné soudy se nezpronevěřily ani zásadám, které Ústavní soud vymezil v nálezu sp. zn. I. ÚS 4457/12 ze dne 24. 7. 2013 http://nalus.usoud.cz.
Na základě řečeného a jeho shrnutí tedy nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2014
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu