ECLI:CZ:US:2014:1.US.3764.14.1
sp. zn. I. ÚS 3764/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Stehlíka, zastoupeného Mgr. Martinou Jelínkovou, advokátkou se sídlem Na Pankráci 1003/53, 140 00 Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3066/2013-156 ze dne 17. září 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou dne 29. 11. 2014 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho práva na spravedlivý proces a soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Dále odkazuje na princip rovnosti vyjádřený v čl. 37 odst. 3 Listiny, na čl. 95 Ústavy, na právo stěžovatele na spravedlivou odměnu za vykonanou práci a na ochranu legitimního očekávání nabytí majetku z titulu odměny za vykonanou práci.
2. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu byly zrušen k dovolání žalovaného insolvenčního správce rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 42 C 61/2010 ze dne 14. listopadu 2012 a rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 2/2013-140 ze dne 22. května 2013. V rozsudku Nejvyššího soudu byl vyjádřen právní názor, s nímž stěžovatel s odkazem na svá výše uvedená základní práva, polemizuje.
3. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
4. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud konstantně vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita; ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán; princip právního státu takové souběžné rozhodování obecně nepřipouští [srov. ale §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.
5. Ústavní soud také mnohokrát konstatoval, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), ze dne 4. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3256/10, ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 či ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1492/13]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí.
6. Jak je uvedeno, dovoláním žalovaného bylo sice Nejvyšším soudem vyhověno proti zájmům stěžovatele, avšak není zřejmé, zda skutečně dojde po novém projednání věci k zásahu do základních práv stěžovatele. Není např. vyloučeno, aby nižší soudy vyhověly jinému stěžovatelově argumentu pro přiznání jím tvrzeného nárok. Z napadeného rozsudku plyne, že věc se nyní nachází ve stadiu řízení před soudem prvního stupně, přičemž stěžovatel může svá práva bránit v daném řízení, a bude-li třeba, rovněž v rámci řízení o opravných prostředcích, které mu příslušné právní předpisy poskytují. S ohledem na tuto skutečnost nutno považovat ústavní stížnost za "předčasnou", resp. za nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
7. Z tohoto důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než ji jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka