ECLI:CZ:US:2014:1.US.4046.12.1
sp. zn. I. ÚS 4046/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů a Ludvíka Davida mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Flejberka, zastoupeného JUDr. Václavem Kučírkem, advokátem se sídlem v Praze, Slavíkova 26, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2012, č. j. 64 Co 135/2012-103, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 10. 2012, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výroku o nákladech řízení v záhlaví uvedeného rozsudku, neboť jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2012, č. j. 64 Co 135/2012-103, byl potvrzen ve věci samé rozsudek Obvodního soudu Pro Prahu 1 ze dne 20. 12. 2011, č. j. 19 C 26/2010-69, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal po České pojišťovně, a. s. zaplacení částky 226 350 Kč. Současně odvolací soud změnil výrok o nákladech řízení tak, že stěžovatel je povinen zaplatit České pojišťovně, a. s. (dále jen "žalovaná") na náhradě nákladů řízení částku 51 636 Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odvolací soud pochybil, když při rozhodování o nákladech řízení vycházel pouze z úspěchu vedlejšího účastníka ve smyslu §142 odst. l o. s. ř a odmítnul aplikovat ve věci §150 o. s. ř., jak učinil soud prvního stupně. Stěžovatel je přesvědčen, že užití §150 o. s. ř. bylo v jeho věci na místě, neboť nebylo ze strany žalované solidní, když ho neinformovala o absenci nezbytného hmotněprávního úkonu ze strany pojištěného, a to žádosti o výplatu pojistného plnění.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Městského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
Stěžovatel se domnívá, že bylo namístě v jeho věci postupovat dle §150 o. s. ř. Ústavní soud na tomto místě připomíná svou judikaturu vztahující se k moderačnímu právu dle §150 o. s. ř., v níž se opakovaně vyjádřil tak, že rozhodování o nákladech řízení (včetně posuzování skutečností, které mohou odůvodnit aplikaci moderačního práva) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotné podmínky jeho použití, i když se jeho výsledek může (někdy i citelně) dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud totiž vychází z toho, že hodnocení podmínek pro uplatnění moderačního práva spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3244/11, II. ÚS 3450/11, II. ÚS 1324/11 aj.). Případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou spíše výjimečné a týkají se buď specifických otázek [viz kupř. nález sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. února 2007 (N 26/44 SbNU 309)], anebo se jedná "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. srpna 2004 (N 125/34 SbNU 281)].
Výše uvedené ústavní limity se ovšem vztahují k situaci, kdy soud zamýšlí ustanovení §150 o. s. ř. uplatnit, a to jako výjimečné opatření prolamující zásadu úspěchu ve věci, ze které soud při stanovení nákladů řízení primárně vychází. Diametrálně odlišnou se však z ústavněprávního pohledu jeví situace, kdy se účastník řízení aplikaci uvedeného moderačního práva nebrání, ale naopak se jí domáhá. Obecně je totiž třeba vyjít ze skutečnosti, že procesní oprávnění soudu ve smyslu citovaného ustanovení občanského soudního řádu samo o sobě žádný nárok v ústavněprávní rovině účastníkovi řízení nezakládá. Pouze ve zcela výjimečných případech může dojít k tomu, že upuštění od jeho aplikace vede k zásadnímu popření spravedlnosti, resp. k popření smyslu vlastního civilního procesu (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1331/13 ze dne 20. 6. 2013); k takové situaci však v projednávané věci zjevně nedošlo.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, proč neshledal podmínky pro aplikaci §150 o. s. ř. v dané věci za splněné, zejména v této souvislosti konstatoval, že nelze klást žalované za vinu, že stěžovatele opětovně výslovně neinformovala o jeho povinnosti podat písemnou žádost o výplatu pojistného plnění. V uvedeném postupu žalované nespatřuje odvolací soud takové okolnosti věci, které by byly důvodem pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení. Odvolací soud rozhodoval proto ohledně nákladů řízení podle zásady úspěchu ve věci ve smyslu §142 odst. 1 ve spojení s §224 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, proto byl zavázán k náhradě nákladů řízení žalované, o to pokud jde o náklady odvolacího řízení. V takto řádně odůvodněném rozsudku odvolacího soudu nelze spatřovat prvky libovůle. Interpretace a aplikace předmětného ustanovení tak, jak ji provedl Městský soud v Praze, není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus) a není založena ani na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Odvolací soud uvedl důvody, pro které nepřihlédl k §150 o. s. ř., a do takového jeho závěru nepřísluší Ústavnímu soudu nikterak zasahovat, když v předestřené argumentaci neshledal žádný protiústavní exces, jakož ani nadmíru formalistický přístup či extrémní rozpor s obecnými principy spravedlnosti.
Pokud stěžovatel namítá, že náklady spočívající v zastoupení žalované advokátem nejsou účelně vynaložené, když žalovaná disponuje rozsáhlým aparátem právníků, kteří ji mohou v soudním řízení zastupovat, a odkazuje v této souvislosti na nález ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 1180/10, je nutno poukaz na tento nález odmítnout jako nepřípadný. V citovaném nálezu, ale také v mnoha dalších, Ústavní soud uvedl, že tam, kde je stát (jeho organizační složka) k hájení svých zájmů vybaven finančně i personálně ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt - advokáta, a pokud tak přesto činí, není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. Obdobně konstatoval Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, že u statutárních měst a jejich městských částí lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Ve věci stěžovatele je však žalovanou subjekt soukromého práva, na který shora citovaná judikatura Ústavního soudu nedopadá.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu