ECLI:CZ:US:2014:1.US.441.13.1
sp. zn. I. ÚS 441/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Roubíčka, zastoupeného JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem, se sídlem Politických vězňů 27, Kolín IV, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 317/2012-52 ze dne 14. 11. 2012 a proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 49 Cm 364/2011-46 ze dne 16. 7. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a argumentace stěžovatele
Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Přitom odkázal na čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel je žalobcem ve věci zaplacení 4 655 000 Kč z titulu směnečného dluhu. Soudní poplatek, který činí 232 750 Kč, nezaplatil a požádal o osvobození od jeho zaplacení z důvodu, že takové finanční prostředky nemá.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 4. října 2011 č. j. 49 Cm 364/2011-23 žádost zamítl, neboť shledal předložené důkazy za nedostatečné k prokázání nepříznivých poměrů stěžovatele. Krajský soud přihlédl k tomu, že žalobce je majitelem směnek na částku 4 655 000 Kč, což představuje významnou majetkovou hodnotu. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno vrchním soudem v usnesení ze dne 28. března 2012 č. j. 6 Cmo 360/2011-29, který rovněž shledal, že stěžovatel není nemajetný, když je vlastníkem souboru cenných papírů představujících majetkovou hodnotu v řádu milionů korun (předmětných směnek).
Tyto rozhodnutí stěžovatel napadl ústavní stížností, která byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením sp. zn. I. ÚS 2207/12 ze dne 23. 7. 2012.
Stěžovatel dne 27. 6. 2012 podal opětovnou žádost o osvobození od soudního poplatku.
Krajský soud napadeným usnesením řízení zastavil, neboť shledal, že okolnosti majetkových poměrů stěžovatele se nezměnily, již jednou byly posouzeny a bylo o nich pravomocně rozhodnuto.
Vrchní soud toto rozhodnutí v napadeném usnesení potvrdil. Odkázal na své předchozí rozhodnutí ve věci a uvedl, že stěžovatel netvrdí a neprokázal žádné nové skutečnosti, které by byly rozhodující pro posouzení jeho návrhu. Za takové v daném případě nepovažoval to, že od původního rozhodnutí se měla zhoršit finanční a zdravotní situace stěžovatele.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím obecných soudů o jeho návrhu na osvobození od placení soudních poplatků. Podle jeho názoru odvolací soud v odůvodnění svého usnesení, jímž potvrdil zamítavé usnesení soudu prvního stupně, v extrémní míře vybočil z rámce vymezeného principy spravedlnosti. Stěžovatel doložil své osobní, rodinné, výdělkové a majetkové poměry, jež odůvodňují kladné rozhodnutí soudu o jeho žádosti. Okolnost, že stěžovatel je majitelem směnek na částku 4 655 000 Kč na tomto závěru nic nemění, neboť tyto směnky nepředstavují reálnou hodnotu a pokud mu směnečný peníz nebude soudem pravomocným rozhodnutím přiznán a vymožen, nijak finanční poměry stěžovatele nezlepšují a stěžovatel ani zčásti tento směnečný peníz nemůže použít k placení soudního poplatku a nákladů zastoupení.
II. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní soud v prvé řadě upozorňuje, že obecné soudy v napadených usneseních nezkoumaly, zda má stěžovatel nárok na osvobození od soudního poplatku, ale pouze, zda se jeho okolnosti v tomto ohledu změnily od předchozího pravomocného rozhodnutí v této věci. I kdyby tedy Ústavní soud považoval za relevantní argument stěžovatele, že je nelogické, aby byl považován za majetného s odkazem na vlastnictví směnky, o jejíž nezaplacení se právě soudí, tak tato otázka nemůže být posuzována v nyní projednávaném případě. Ta byla předmětem rozhodnutí, které stěžovatel napadl v předchozí ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud odmítl ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 2207/12 ze dne 23. 7. 2012.
V rozhodnutích napadených nynější ústavní stížností obecné soudy pouze zkoumaly, zda se změnily okolnosti od jejich posledního pravomocného rozhodnutí v dané věci. Úkolem Ústavního soudu je tedy pouze přezkoumat, zda rozhodnutí obecných soudů, že stěžovatel nepředložil žádné nové skutečnosti, které by byly rozhodující pro posouzení jeho návrhu na osvobození od soudních poplatků, je v souladu s jeho ústavními právy.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelky ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).
Z rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že zejména Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 28. března 2012 č. j. 6 Cmo 360/2011-29 považoval vlastnictví předmětných směnek za hlavní důvod, proč stěžovatele nepovažoval za nemajetného. Od tohoto rozhodnutí se odvíjí i jeho rozhodnutí v nyní projednávané věci, kde zvýšené životní náklady stěžovatele nepovažoval za novou skutečnost, která by mohla ovlivnit rozhodnutí ve věci. Stěžovatelův veškerý majetek je údajně obstaven exekucí. Z jeho údajně jediného příjmu, kterým je starobní důchod ve výši 9 170 Kč měsíčně, by skutečně těžko mohl zaplatit soudní poplatek ve výši 232 750 Kč, i kdyby se jeho životní náklady nezvýšily.
V tomto kontextu se tedy napadená rozhodnutí nejeví jako svévolná nebo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Pokud hlavním důvodem odmítnutí jeho prvotní žádosti o osvobození od soudních poplatků bylo vlastnictví směnky, tak na této okolnosti se skutečně nic od doby pravomocného rozhodnutí v této věci nezměnilo. Tuto otázku Ústavní soud již jednou posuzoval, a to ve svém výše citovaném rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2207/12, jehož závěry je vázán.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu