ECLI:CZ:US:2014:1.US.854.13.1
sp. zn. I. ÚS 854/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky DIR GASTRO, s.r.o., se sídlem Speřice 38, Humpolec, zastoupené Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem, se sídlem Nuselská 98, Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 5 Cmo 370/2012-158 ze dne 18. 12. 2012 a proti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Cm 70/2011-126 ze dne 10. 5. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a argumentace stěžovatelky
Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhla jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces. Přitom odkázala na čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Městský soud v Praze v napadeném rozsudku vyhověl návrhu stěžovatelky na zrušení rozhodčího nálezu z důvodů neexistence platné rozhodčí doložky. Zrušeným rozhodčím nálezem bylo stěžovatelce uloženo zaplatit 32 950 000 Kč s příslušenstvím. Napadeným výrokem městský soud přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 13 600 Kč s odkazem na §8 vyhlášky č. 484/2000 Sb. kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "přísudková vyhláška"), podle kterého ve věcech, které nejsou uvedeny v ostatních ustanoveních, činila sazba odměny 9 000 Kč.
Proti tomuto výroku podala stěžovatelka odvolání, ve kterém namítala, že předmětem řízení bylo penězi ocenitelné plnění ve smyslu §3 odst. 1 přísudkové vyhlášky. Náhrada nákladů řízení měla tedy být vypočítána z částky 32 950 000 Kč a měla činit 309 124 Kč.
Vrchní soud však v napadeném usnesení výrok městského soudu o nákladech řízení potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že rozhodnutí soudů o nákladech bylo mylné. Zopakovala své argumenty z odvolání, že předmětem řízení bylo penězi ocenitelné plnění. Dále má stěžovatelka za to, že žaloba o neplatnost rozhodčího nálezu je opravným prostředkem sui generis, který v daném případě bylo nutné použít, neboť rozhodce nebyl, jak soud prvního stupně judikoval, vůbec oprávněn rozhodovat. Jedná se o specifický případ zneužití rozhodčího řízení. Ovšem účelná obrana proti likvidační žalobě nemá pro žalobce žádný prevenční účinek. Naopak to může zkoušet opětovně na další jiné subjekty, neboť ho to stálo pouze 13 600 Kč. Tedy ve srovnání s žalovanými 32 miliony Kč na jistině to je zanedbatelná suma, která nebude mít preventivní účinek a naopak nabudí spekulanty k dalšímu zneužívání rozhodčího řízení.
II. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelky ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).
Konkrétně k otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Aby Ústavní soud mohl zasáhnout, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 3497/12 ze dne 20. 3. 2014; usnesení sp. zn. I. ÚS 1250/13 ze dne 13. 3. 2014, bod 6; či usnesení sp. zn. II. ÚS 439/14 ze dne 11. 3. 2014, body 6-7).
V nyní posuzované věci Ústavní soud žádnou takovou kvalifikovanou vadu nespatřuje. Napadená rozhodnutí nejsou projevem svévole, ale naopak jsou v souladu s ustálenou judikaturou obecných soudů. Náhrady nákladů v řízeních o zrušení rozhodčích nálezů byly standardně vypočítávány s odkazem na §8 přísudkové vyhlášky (viz např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci č. j. 35 cm 77/2010-58 ze dne 4. 10. 2010; rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 21 Cm 85/2009-51 ze dne 1. 12. 2009; rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 18 Co 138/2013 ze dne 25. 3. 2013; či rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 5 Cmo 77/2009-867 ze dne 13. 5. 2009). Shodným způsobem postupoval i Nejvyšší soud (viz usnesení ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010).
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu