ECLI:CZ:US:2014:1.US.997.13.1
sp. zn. I. ÚS 997/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Taťány Mejzrové a 2) Gennadije Šustrova, obou zastoupených Mgr. Hynkem Peroutkou, advokátem v Praze 1, Na Příkopě 15/583, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 8. 2009 č. j. 46 C 346/2008-71, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2010 č. j. 19 Co 126/2010-149 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012 č. j. 32 Cdo 238/2011-255, v řízení o zaplacení částky 1 353 737,90 Kč s příslušenstvím, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Českomoravské stavební spořitelny, a. s., se sídlem Vinohradská 3218/169, Praha 10, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Výše označení stěžovatelé podali ve lhůtě prostřednictvím právního zástupce a po vyčerpání všech předchozích procesních prostředků ústavní stížnost, v níž vytýkali obecným soudům protiústavní zásah do práva na spravedlivý proces a na pokojné užívání majetku podle čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i do čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k této Úmluvě.
Stěžovatelé žádali, aby Ústavní soud zrušil rozsudky prvostupňového, odvolacího i dovolacího soudu.
Předmětem řízení před obecnými instancemi byla žaloba o zaplacení částky 1 353 737,90 Kč s příslušenstvím jako dlužné částky vzniklé poté, co vedlejší účastník jako smluvní partner a poskytovatel úvěru od smlouvy odstoupil a vyvolal tak splatnost celé jistiny spolu s příslušenstvím. Vedlejší účastník se konkrétně domáhal vůči žalovaným úhrady zůstatku úvěru ze Smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření č. 0365860-6-01 ze dne 25. 8. 2004. Vedlejší účastník odstoupil od smlouvy dopisem ze dne 20. 11. 2007 adresovaným žalovaným. Stěžovatelé již v řízení před obecnými soudy namítali neúčinnost odstoupení od smlouvy a neplatnost tohoto odstoupení. Neplatnost odstoupení pro neurčitost měla být dána proto, že dopis se omezuje na formulaci o neplnění povinností podle úvěrové smlouvy a neuvádí žádný konkrétní důvod odstoupení. Neúčinnost odstoupení vedlejšího účastníka měla vzniknout z toho důvodu, že právní úkon nebyl stěžovatelům doručen, resp. nedošel do sféry jejich dispozice. Pošta totiž nedoručila dopis na adresu stěžovatelů uvedenou již v úvěrové smlouvě (X1), ani nebyla na uvedené adrese zanechána výzva k vyzvednutí zásilky. Dojití dopisu do sféry dispozice stěžovatelů nemohlo založit adresování (a zanechání výzvy) dopisu do jejich P.O.Boxu, který však nebyl zřízen pro stěžovatele, ale pro právnické osoby a do boxu měly přístup i jiné osoby než stěžovatelé.
Obvodní soud pro Prahu 10 žalobě vedlejšího účastníka vyhověl a konstatoval oprávněnost jeho žalobních důvodů. K odvolání žalovaných, tedy nyní stěžovatelů, zaujal shodný právní názor v řízení, v němž byl skutkový stav úplně zjištěn, i odvolací Městský soud v Praze. Na základě dovolání žalovaných pak Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl. Nepovažoval důvod odstoupení od smlouvy za nekonkrétní, ale především konstatoval, že právní otázka položená dovolateli - totiž zda účinky dojití adresátovi ve smyslu §45 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb. zakládá rovněž zanechání oznámení o uložení zásilky do poštovního boxu odlišného od adresy, která měla být použita - nemá základ ve zjištěném skutkovém stavu. Podle zjištění v nalézacím řízení totiž bylo dovolatelům do P.O.Boxu X2 běžně doručováno minimálně od roku 2006 a dovolatelé neprokázali svá tvrzení, že box měli zřízen jen pro potřeby právnických osob, jichž jsou společníky a jednateli.
K ústavní stížnosti se vyjádřili výše označení účastníci řízení. Všechny tři obecné soudy argumentovaly obdobně jako v odůvodnění svých rozhodnutí, poukázaly na jejich správnost a navrhly, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno. Vedlejší účastník, kterým byl smluvní partner stěžovatelů a žalobce v civilním sporu, se práva být vedlejším účastníkem vzdal.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelé namítají porušení práva na spravedlivý proces, které mělo podle jejich tvrzení spočívat v nesprávné hmotněprávní kvalifikaci nároku v civilním řízení, též v nesprávném použití procesního předpisu (vadné doručení) a v protiprávním zásahu do jejich vlastnictví, když navíc stěžovatelé byli v postavení spotřebitelů. S jejich důvody se však nelze ztotožnit.
Vedle oprávněného důvodu výpovědi úvěrové smlouvy, spočívajícího zjevně v přerušení plateb splátek ze smlouvy o úvěru (pročež nelze hovořit o zásahu do práv spotřebitele a vlastníka) je podstatou přezkumu v posuzované věci průběh doručování na adresu obou stěžovatelů.
Je skutečností, že v úvěrové smlouvě byla uvedena zcela konkrétní adresa stěžovatelů, jak je označena též v záhlaví tohoto usnesení. V kontaktu smluvních partnerů i obecných soudů s účastníky řízení však došlo opakovaně k situaci, při níž se stěžovatelům nedařilo jakýmkoli zákonným způsobem doručit na uváděnou adresu bydliště. Naopak doručování do poštovního boxu se ukázalo jedinou možností, jak stěžovatelům doručit a listiny nezbytné k vedení řízení zaslat do jejich dispoziční sféry.
Ostatně při jednání před prvostupňovým soudem k tomu uvedli samotní stěžovatelé, že jim v roce 2006 exekutor uzavřel byt a zabránil v přístupu do něho. Poté udržovali kontakt se žalobcem telefonicky. Žalovaní sice tvrdili při jednání, že poštovní schránka v domě, kde se nezdržovali, byla funkční a jimi vybírána, to však výsledky doručování před obecnými soudy nepotvrdily. Druhý žalovaný přitom při jednání dne 20. 8. 2009 soudu výslovně uvedl, že "údaje o tom, že je proti nám vedena exekuce nebo že se nezdržujeme v bytě jsme žalobkyni nesdělili, protože jsme řešili jiné věci."
Ústavní soud uzavřel k obdobné otázce doručování v řízení před obecnými soudy ve svém nálezu ze dne 8. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1433/11, že každý adresát je odpovědný za existenci reálné adresy, na které je povinen si zajistit přijímání písemností. Posledně uvedený závěr platí v plné míře pro stěžovatele a vady doručování před obecnými soudy je tak nutné přičíst k jejich tíži.
Z výše uvedených závěrů plyne, že se obecné soudy nedopustily při svém rozhodování libovůle či snad dokonce svévole, která by spočívala v nerespektování kogentní normy či v interpretaci, jež by se dostala do extrémního rozporu s právem a jeho základními principy. Nedošlo tedy k naplnění podmínek, za nichž by aplikace podústavního práva vyvolala následek těch porušení základních práv stěžovatelů, která byla jimi namítána [nález ze dne 2. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235)].
Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu