ECLI:CZ:US:2014:2.US.1030.14.1
sp. zn. II. ÚS 1030/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Michala Urbánka, zastoupeného Mgr. Michalem Čížkem, advokátem, se sídlem Na Struze 1740/7, Praha 1, proti usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2013, č. j. 23 Co 230/2013-302, a Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 20 Cdo 2398/2013-347, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů vydaných v jeho exekuční věci, a to z důvodu porušení práv zaručených článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článkem 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Mělníku, sp. zn. 16 EXE 3242/2012, se podává, že Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. 5. 2013, č. j. 23 Co 230/2013-302, změnil usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 21. 3. 2013, č. j. 16 EXE 3242/2012-280, tak, že zamítl návrh stěžovatele (povinného) na zastavení exekuce nařízené na jeho majetek. Vysvětlil, že na oprávněnou přešla práva a povinnosti z exekučního titulu před podáním návrhu na nařízení exekuce na základě smlouvy o postoupení pohledávky, přičemž oprávněná tuto skutečnost dodatečně doložila legalizací podpisů na souhlasném prohlášení o přechodu práva z exekučních titulů a na smlouvě o postoupení pohledávky uzavřené mezi společností NLB Factoring, a. s., a oprávněnou, tedy způsobem uvedeným v ustanovení §256 o. s. ř., resp. v ustanovení §36 odst. 4 exekučního řádu.
3. Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 12. 2013, č. j. 20 Cdo 2398/2013-347, stěžovatelovo dovolání zamítl (resp. z odůvodnění usnesení se podává, že jej odmítl jako nepřípustné dle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.). Konstatoval, že při řešení situace, kdy k návrhu na nařízení exekuce byla přiložena pouze smlouva o postoupení pohledávky bez úředně ověřených podpisů a legalizace podpisů byla provedena až po pravomocném nařízení exekuce, lze vycházet z ustálené judikatury, např. z usnesení sp. zn. 20 Cdo 2942/2007, podle které je oprávněný povinen prokázat přechod práva nebo povinnosti, přičemž soud je povinen mu poskytnout potřebné poučení a vyzvat jej k jeho dodatečnému splnění; teprve poté, jestliže oprávněný svou povinnost nesplní, zamítne návrh na zastavení exekuce a byla-li již nařízena, rozhodne o jejím zastavení. K výtce stěžovatele, že se odvolací soud nevypořádal se stěžovatelovou námitkou započtení, uvedl, že ji stěžovatel uplatnil teprve v návrhu na zastavení exekuce doručeném soudu dne 25. 6. 2013, avšak odvolací soud rozhodl již dne 22. 5. 2013.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že oprávněná nebyla aktivně legitimována k podání návrhu na nařízení exekuce, neboť v té době ani v době nařízení exekuce nedisponovala exekučním titulem v zákonem požadované formě; oprávněná totiž k výzvě soudního exekutora doložila smlouvu o postoupení pohledávky s úředně ověřenými podpisy teprve v září 2012, tj. po právní moci usnesení o nařízení exekuce. Přitom z judikatury vyplývá, že podpisy jednajících osob musí být ověřeny před podáním návrhu na nařízení exekuce, nejpozději však před rozhodnutím ve věci, což v předmětné věci nebylo splněno, a dodatečné zhojení této vady není dle názoru stěžovatele možné. Stěžovatel dále odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s jeho námitkou započtení uplatněnou v návrhu na zastavení exekuce ze dne 23. 8. 2012, podle které pohledávka oprávněné zanikla v celé výši před nařízením exekuce započtením pohledávky stěžovatele a solidárního dlužníka, Ing. Kamila Jirounka, učiněným vůči oprávněné; k započtení došlo nejpozději dne 5. 6. 2012.
5. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471).
8. Takové pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal. Odvolací i dovolací soud se zabývaly otázkou aktivní legitimace oprávněné k podání návrhu na nařízení exekuce a svá rozhodnutí srozumitelně a přesvědčivě odůvodnily; tedy napadená rozhodnutí nevykazují známky svévole či zjevné nespravedlnosti. Na oprávněnou přešly pohledávky, jejichž vymožení je předmětem exekuce, již na základě samotné smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 29. 3. 2012, přičemž tímto dnem oprávněná vstoupila na místo původního věřitele a byla oprávněna vykonávat všechna práva s pohledávkami spojená. Ustanovení §36 odst. 4 exekučního řádu pak upravuje pouze formální stránku průkazu přechodu (převodu) práva z exekučního titulu, tj. stanoví, čím lze tvrzenou skutečnost doložit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 20 Cdo 884/2008, usnesení ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2162/2011). Jakkoli smlouva o postoupení pohledávky postačuje v rovině hmotněprávní, v rámci řízení o exekuci zákon požaduje "vyšší kvalitu" listiny prokazující přechod či převod práva z hlediska věrohodnosti, a to s ohledem na specifika exekučního řízení (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 712/06 ze dne 14. 12. 2006, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1785/2013) i právní věda (srov. Antonín Tripes Exekuce v soudní praxi, 3. vydání. Praha: 2006, str. 80, Kůrka, V., Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha: Linde, 2004, str. 248) zastávají názor, že pokud by některý z účastníků smlouvy nebyl ochoten poskytnout součinnost k prokázání převodu práva, např. odepřením pomoci při potřebném ověření, má oprávněný možnost domáhat se v nalézacím řízení určení, že k převodu došlo, přičemž rozhodnutí z něho vzešlé bude pak způsobilé prokázat danou skutečnost ve smyslu §36 odst. 4 exekučního řádu. Z uvedeného plyne závěr, že vadu nedostatku legalizace podpisů na dříve uzavřené smlouvě o postoupení pohledávky lze dodatečně zhojit. Právní závěr odvolacího a dovolacího soudu tak odpovídá standardnímu nazírání soudní praxe na tuto otázku, přičemž Ústavní soud na něm neshledává nic protiústavního.
9. V okolnosti, že se odvolací soud nezabýval námitkou započtení, kterou stěžovatel uplatnil v návrhu na zastavení exekuce, Ústavní soud nespatřuje protiústavní vybočení z povinnosti soudu vypořádat se se všemi relevantními tvrzeními a námitkami účastníků řízení, protože stěžovatel tuto námitku neučinil předmětem odvolacího řízení (srov. vyjádření stěžovatele k odvolání oprávněné proti usnesení Okresního soudu v Mělníku na č. l. 299 a násl. procesního spisu).
10. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nedoložil porušení svých ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu