ECLI:CZ:US:2014:2.US.1191.14.1
sp. zn. II. ÚS 1191/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. M., zastoupeného JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 15. dubna 2013 č. j. 11 Nc 37/2010-998 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2013 č. j. 19 Co 397/2013-1206, za účasti 1) Okresního soudu Praha-západ a 2) Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. března 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 odst. 1 a odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 29 bod 1 písm. a), čl. 3 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 15. dubna 2013 č. j. 11 Nc 37/2010-998 bylo rozhodnuto, že rodiče nezletilého J. jsou povinni zajistit jeho řádnou povinnou školní docházku v Základní škole Campanus, se sídlem Praha 4 - Chodov, Jírovcovo nám. 1782 (výrok pod bodem I.). Výrokem pod bodem II. soud rozhodl o předběžné vykonatelnosti rozsudku. O nákladech řízení rozhodl soud výrokem pod bodem III. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uvedený rozsudek napadl otec (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") odvoláním.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. prosince 2013 č. j. 19 Co 397/2013-1206 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že nezletilý J. bude vykonávat povinnou školní docházku v Základní škole Campanus, se sídlem v Praze 4 - Chodov, Jírovcovo náměstí 1782 (výrok pod bodem I.). Dále odvolací soud rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku pod bodem II. potvrzuje (výrok pod bodem II.). Ve výroku pod bodem III. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že zájem dítěte nebyl náležitě, resp. vůbec zjišťován. Nebylo zjišťováno, kam chce nezletilý chodit, zda do Základní školy Campanus či do Základní školy Angel. Kolizní opatrovník, který má zastupovat a chránit zájmy nezletilého, ke zjišťování skutečného zájmu nezletilého ani nepřistoupil, k odvolání stěžovatele se nevyjádřil.
Stěžovatel poukazuje na to, že právo být slyšen je jedním z principů a jednou z hodnot Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatel poukazuje na nález sp. zn. I. ÚS 3304/13 (dostupný na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná), ve kterém Ústavní soud vyslovil, že děti by měly být slyšeny vždy, když jejich názor může zlepšit kvalitu rozhodnutí a není stanoven žádný minimální věkový limit pro to, kdy je již dítě schopno formulovat své názory. Naopak, všechny státní orgány by vždy měly nejprve předpokládat, že dítě toho schopno je, a tento předpoklad eventuálně teprve poté v konkrétním případě vyvrátit.
Názor nezletilého byl soudům zprostředkován zprávami Pedagogicko-psychologické poradny pro Prahu 1, 2 a 4 ze dne 27. února 2013, vypracované promovanou psycholožkou Mgr. Mikovou a obsahem zprávy klinické psycholožky PhDr. Jany Procházkové ze dne 18. února 2013. Obsah těchto zpráv jednoznačně doporučil, aby nezletilý navštěvoval Základní školu Angel. Pro tuto školu svědčil však i vlastní výsledek vstupního pohovoru, kdy nezletilý osvědčil, že je uzpůsoben studiu na této škole, osvědčil dokonce, že může navštěvovat bilingvní třídu.
Za zcela nepodloženou považuje stěžovatel úvahu soudu o tom, že by se nezletilý na výuku v Základní škole Angel obtížněji adaptoval. Pro tuto úvahu odvolací soud nemá žádný důkaz. Horší adaptabilita byla způsobena nepochybně tím, že nezletilý začal navštěvovat školu, kde neměl žádné kamarády. Oproti Základní škole Angel, kam chodí jeho vrstevníci z mateřské školy. Soudy obou stupňů podle stěžovatele zcela ignorovaly zprávy Pedagogicko-psychologické poradny pro Prahu 1, 2 a 4 ze dne 27. února 2013, vypracované promovanou psycholožkou Mgr. Mikovou a zprávu klinické psycholožky PhDr. Jany Procházkové ze dne 18. února 2013, které jasně a zřetelně formulovaly schopnosti nezletilého.
V řízení u soudů obou stupňů byly bez řádného odůvodnění zamítnuty důkazy, konkrétně výslech Mgr. Mikové a psycholožky Jany Procházkové, které provedly pohovor s nezletilým, vyšetřily jej, sepsaly zprávu z psychologického vyšetření. Tyto zprávy jednoznačně doporučovaly, aby nezletilý nastoupil docházku do bilingvní Základní školy Angel. Tedy soudy obou stupňů bez řádného odůvodnění odmítly návrhy na provedení důkazů učiněné stěžovatelem, čímž bylo rovněž porušeno právo upravené v čl. 36 odst. 1 Listiny a dále v čl. 6 bod 1 Úmluvy, dle které má každý právo, aby jeho záležitost byla spravedlivě projednána. Rovněž v předmětném řízení došlo ke zbytečným průtahům, čímž bylo porušeno právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny.
Podle stěžovatele byla rozhodnutími soudů obou stupňů porušena ústavně zaručená základní práva. Právní závěry soudů obou stupňů jsou prý založeny na libovůli a na spekulacích nepodložených žádnými relevantními důkazy. Takovýto postup obecných soudů je podle stěžovatele nutné považovat za postup v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakožto i s čl. 1 Ústavy. Stěžovatel považuje za alarmující i postup odvolacího soudu, který ve věci rozhodoval se značným časovým odstupem. Odvolání stěžovatele bylo podáno dne 5. června 2013 a celkem 4x bylo urgováno nařízení odvolacího jednání, první jednání před odvolacím soudem však bylo nařízeno na listopad 2013, tedy po pěti měsících od podání odvolání. Zde stěžovatel shledává průtahy na straně soudů.
III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, N 98/15 SbNU 17).
Ústavní soud se tedy zásadně nezabývá přehodnocováním dokazování, které bylo obecnými soudy provedeno. Takový postup by mu příslušel pouze za situace, kdy by v procesu dokazování byla porušena ústavně zaručená práva a svobody, k čemuž může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Tato situace v souzené věci nenastala.
Odvolací soud v souzené věci při svém rozhodování vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a po doplnění dokazování uzavřel, že z jím uvedených relevantních kritérií (kvalita vzdělání, schopnost adaptace nezletilého na nový kolektiv, jeho zájem na rozvoji sociálních vazeb se spolužáky a dopravní dostupnost základních škol z bydliště nezletilého) pouze jediné, a to rozsah možného vzdělání v anglickém jazyce, upřednostňuje docházku nezletilého do Základní školy Angel před docházkou do Základní školy Campanus. Shodně se soudem prvního stupně dospěl také k závěru, že v zájmu nezletilého není vykonávat povinnou školní docházku ani v Základní škole EDUCAnet (alternativně navrhované matkou nezletilého), k jejímž žákům nemá nezletilý žádné vazby a jež není školou s pedagogickou tradicí, neboť třídy 1. až 6. této základní školy byly poprvé otvírány až od září 2013. Odvolací soud tak zcela ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že je v zájmu nezletilého, aby vykonával povinnou školní docházku v Základní škole Campanus, se sídlem v Praze 4 - Chodov, Jírovcovo nám. 1782. Nezletilému tak bude zajištěno právo na rozvoj jeho osobnosti, jeho nadání a rozumových a fyzických schopností, v co nejširším možném rozsahu, s ohledem na ostatní uvedená relevantní kritéria. Přestože soud prvního stupně vyvodil ze zjištěného skutkového stavu správné právní závěry, výrok jeho rozhodnutí o neshodě rodičů při výkonu jejich rodičovské zodpovědnosti o výběru základní školy, v níž nezletilý bude vykonávat povinnou školní docházku, neodpovídal ustanovení §36 odst. 5 zákona č. 561/2004 Sb., školský zákon. Proto odvolací soud z formulačních důvodů změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu tak, jak je uvedeno ve výroku pod bodem I. tohoto rozsudku. Jinak v závislém výroku pod bodem II. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, když věcnou správnost tohoto výroku rozhodnutí soudu prvního stupně odůvodňoval blížící se nástup nezletilého do 1. třídy základní školy. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Ústavní soud ověřil, že se odvolací soud vyjádřil i k návrhům otce na doplnění dokazování; odvolací soud uvedl, že tyto návrhy považoval za nadbytečné, přičemž svůj závěr dostatečným způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí odůvodnil.
Pokud stěžovatel namítá, že soudy nevyslehly nezletilého a nezjistily tak jeho názor a spokojily se pouze se zprávami pedagogicko-psychologické poradny, je třeba uvést, že věková hranice pro výslech nezletilého dítěte není nikde výslovně stanovena. Je tedy na úvaze soudu, zda je s ohledem na věk dítěte a specifické okolnosti jím posuzovaného případu vhodné zjišťovat názor nezletilého dítěte jeho výslechem před soudem. V daném případě, zejména s ohledem na nízký věk dítěte, tak ani Ústavní soud nepovažuje procesní výslech nezletilého před soudem za vhodný a potřebný (viz shodně nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1506/13). Rozsahu, v jakém soudy zjistily rozhodný skutkový stav, jakož i skutkovým a právním závěrům, které na jeho základě přijaly, nelze nic vytknout.
Pokud v této souvislosti stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, je třeba uvést, že nositelem tohoto práva je samo dítě, a jen ono by mohlo mít odpovídající aktivní legitimaci k uplatnění této námitky (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2019/07 nebo nález sp. zn. III. ÚS 125/98, resp. usnesení sp. zn. II. ÚS 203/02, sp. zn. III. ÚS 2150/07, sp. zn. III. ÚS 2621/10). V tomto rozsahu je proto ústavní stížnost návrhem, k jehož podání stěžovatel zjevně není oprávněn.
Ústavní soud dále ověřil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Při shrnutí Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
V ústavní stížnosti stěžovatel dále namítá průtahy v odvolacím řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, že by se namítané průtahy v řízení nějakým způsobem projevily v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, posoudil Ústavní soud tuto námitku jako neopodstatněnou. Pokud měl stěžovatel za to, že v odvolacím řízení dochází k průtahům, měl možnost podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve smyslu §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. V ústavní stížnosti stěžovatel neuvádí, že by tento procesní prostředek využil.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, a to zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným ?§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu?, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný ?§43 odst. 2 písm. a) téhož zákona?.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2014
Jiří Zemánek
předseda senátu