ECLI:CZ:US:2014:2.US.1369.14.1
sp. zn. II. ÚS 1369/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Mgr. Tomáše Přikryla, t. č. ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Janou Šubrtovou, advokátkou, se sídlem Rakouská 686, Milovice, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 14 To 102/2014-195 ze dne 28. 2. 2014, usnesení Okresního soudu v Nymburce č. j. 2 Nt 1002/2013-150 ze dne 30. 1. 2014, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 14 To 103/2014-200 ze dne 28. 2. 2014 a usnesení Okresního soudu v Nymburce č. j. 2 Nt 1002/2013-169 ze dne 13. 2. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 4. 2014 a doplněnou podáním ze dne 22. 4. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce a Krajského soudu v Praze, jimiž měla být porušena jeho základní lidská práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že prvním z napadených usnesení Okresního soudu v Nymburce byl stěžovatel podle §68 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v §67 písm. a, c) tr. ř. vzat do vazby a dalším napadeným usnesením soud nepřijal nabídku peněžité záruky (ve výši 30 000 Kč) jako náhradu vazby stěžovatele. Stěžovatel podal proti oběma rozhodnutím stížnosti. Krajský soud v Praze prvním napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušil a znovu rozhodl podle §69 odst. 5 a §68 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. ř. o vzetí stěžovatele do vazby, přičemž podle §73 odst. 1 písm. c) tr. ř. nepřijal písemný slib stěžovatele. Dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost stěžovatele proti rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřijetí nabídky peněžité záruky.
Stěžovatel tvrdí, že důvodem vazby jsou toliko domněnky orgánů činných v trestním řízení, nikoliv řádně zjištěné skutečnosti, přičemž nebyl využit žádný z nabízejících se institutů nahrazujících vazbu. Upozorňuje na svoji dosavadní bezúhonnost a na svůj nepříznivý zdravotní stav a odmítá zjištění, že si nepřebíral poštu a nedostavoval se k vyšetřovacím úkonům. Důvod zamítnutí nahrazení vazby peněžitou zárukou dle stěžovatele svědčí o upřednostnění kolegiality soudců na úkor nestranného rozhodování. Odvolací soud neřešil, že uvalení vazby je zcela nepřiměřené povaze skutku, pro který je stěžovatel stíhán, a jeho argument, že navržená kauce neodpovídá finančním možnostem stěžovatele, je nepřípadný, neboť peněžitou záruku nabídla osoba odlišná od stěžovatele. Odkazuje na jiné své trestní řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, kde byl ze zadržení propuštěn.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v podstatě argumentuje tím, že byl vzat do vazby, aniž by k tomu byl dán zákonný důvod, a že v jeho případě ani nejde o opatření nezbytné.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že je především věcí obecných soudů, aby při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v konkrétní věci svědomitě posoudily, zda je omezení osobní svobody vazbou opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Obecně platí, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v ustanovení §67 trestního řádu. Ústavní soud se cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145), nález sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235), nález sp. zn. III. ÚS 121/02 ze dne 6. 6. 2002 (N 68/26 SbNU 203), nález sp. zn. I. ÚS 585/02 ze dne 7. 4. 2005 (N 77/37 SbNU 83) a další]. Pochybení obdobného charakteru, které by odůvodňovalo jeho zásah, však v projednávané věci neshledal.
Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, zejména z usnesení stížnostního soudu (který se ztotožnil se soudem prvního stupně, pokud u stěžovatele shledal důvody pro vazbu předstižnou dle §67 písm. c), a naproti tomu nezjistil žádné konkrétní skutečnosti nasvědčující vazbě útěkové, upravené v §67 písm. a) tr. ř. a v tomto směru rozhodnutí soudu prvního stupně korigoval), soudy dospěly zhodnocením konkrétních skutečností k závěru, že tato zjištění odůvodňují podezření, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky přečinu vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle §324 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a jsou zřejmé důvody k podezření, že jej mohl spáchat stěžovatel. Přezkoumatelným způsobem též vysvětlily, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že by se stěžovatel mohl chovat způsobem, pro který byl vzat do předstižné vazby. V této souvislosti je rozhodující zjištění, že pro obdobný čin již stál před soudem (byť se na něho díky amnestii hledí, jakoby nebyl odsouzen), a že se stejného jednání, kdy vulgárně slovně i fyzicky napadá jak úřední tak soukromé osoby, dopouští neustále. Velkou relevanci má též zjištění, že ač byl v nyní projednávané trestní věci dne 17. 5. 2013 propuštěn ze zadržení, dal slib a byl mu uložen probační dohled, tato opatření se minula svým účinkem, neboť krátce po propuštění spáchal další obdobné skutky v jiné trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 (v nichž je obžalován z přečinů vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle §324 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, výtržnictví dle §358 odst. 1 tr. zákoníku, nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku). To svědčí o důvodné obavě, že při ponechání na svobodě bude trestnou činnost, pro niž je stíhán, opakovat.
Pokud tedy obecné soudy shledaly u stěžovatele důvody předstižné vazby, nelze jejich řádně odůvodněným závěrům cokoliv vytknout. Na tom nic nemění ani poukaz stěžovatele na jiné trestní řízení, v němž byl ze zadržení dne 11. 9. 2013 propuštěn.
Stížnostní soud neopomněl zohlednit specifika vazby jako fakultativního, výjimečného institutu, nicméně dospěl k závěru, že v případě stěžovatele je předstižná vazba s ohledem na zjištěné skutečnosti adekvátním zajišťovacím opatřením, přičemž navrhovaný slib, který se již jednou v této trestní věci minul účinkem, i navrhovaný dohled probačního úředníka, který stěžovatel také v projednávané věci nerespektoval, nemohou v jeho případě splnit svůj účel, stejně jako nabídka peněžité záruky.
Nelze tedy uzavřít, že by napadenými rozhodnutími, vydanými v souladu s příslušnými zákonnými normami i principy spravedlivého procesu, aplikovanými ve vazebním řízení, byla osobní svoboda stěžovatele omezena neústavním způsobem.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu