ECLI:CZ:US:2014:2.US.1457.13.1
sp. zn. II. ÚS 1457/13
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka - ze dne 11. března 2014 sp. zn. II. ÚS 1457/13 ve věci ústavní stížnosti Václava Mrázka, zastoupeného Mgr. Martinem Zvoníčkem, advokátem, se sídlem Zlín, Lešetín VI/671, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2013 č. j. 1 Cm 116/2012-69 o zamítnutí stěžovatelovy žaloby na zaplacení částky 10 000 Kč s úrokem z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení vedlejšího účastníka řízení vzniklého v souvislosti s převodem práv a povinností spojených s členstvím v družstvu na stěžovatele, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a Bytového družstva Podlesí, se sídlem nám. Míru 12, Zlín, zastoupeného Mgr. Markétou Vojtáškovou, advokátkou, se sídlem Kvítková 124, Zlín, jako vedlejšího účastníka řízení.
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2013 č. j. 1 Cm 116/2012-69 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku obecného soudu vydaného v jeho věci, a to pro porušení práva na soudní ochranu vyplývajícího z článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
2. Z ústavní stížnosti, její přílohy a vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 Cm 116/2012 zjistil Ústavní soud, že stěžovatel se žalobou domáhal po žalovaném Bytovém družstvu Podlesí (dále též "družstvo") zaplacení částky 10 000 Kč s úrokem z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného vzniklého zaplacením žalované částky stěžovatelem žalovanému bez právního důvodu v souvislosti s převodem práv a povinností spojených s členstvím v družstvu na stěžovatele. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 2. 2013 č. j. 1 Cm 116/2012-69 žalobu zamítl. Vysvětlil, že stěžovatel předložil žalovanému smlouvu o převodu členských práv a povinností, která byla neplatná z důvodu absence údaje, zda se jedná o úplatný nebo bezúplatný převod, a proto náklady, které žalovaný uhradil za posouzení platnosti této smlouvy ve výši 13 000 Kč advokátce Mgr. Markétě Vojtáškové na základě faktury č. 10121 ze dne 11. 5. 2010, byly vynaloženy účelně, neboť po žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby hradil veškeré náklady vzniklé předložením neplatné smlouvy stěžovatelem.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že závěr krajského soudu o absenci ujednání o úplatnosti či bezúplatnosti smlouvy je v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 271/2010 a sp. zn. 29 Cdo 2288/2010, podle kterých v případě ujednání, že účastníci provedli vzájemné majetkové vypořádání, je soud povinen zkoumat, zda dohoda o výši úplaty či způsobu jejího určení zakládající úplatnost smlouvy byla provedena ústně. Stěžovatel soudu vytýká, že své rozhodnutí blíže neodůvodnil ohledně aplikované právní normy a nezabýval se zjištěním předpokladů pro vznik povinnosti stěžovatele k náhradě škody, tedy zejména vznikem škody, existencí jednání zakládajícího porušení právní povinnosti a příčinné souvislosti. Upozorňuje, že soud se nezabýval rozporem mezi žalovanou částkou a fakturovanou úplatou za právní rozbory JUDr. Milana Holomka a JUDr. Tomáše Philippiho v celkové výši 6 160 Kč, které byly výslovně uvedeny v usnesení představenstva žalovaného ze dne 23. 3. 2010, na základě kterého žalovaný původně požadoval zaplacení žalované částky. Soudu také vytýká, že se nezabýval skutečností, že předložená smlouva byla sepsána na formuláři doporučeném na webových stránkách žalovaného a že pokyny žalovaného k převodu členských práv byly přijaty a publikovány až po předložení smlouvy.
III.
4. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka.
5. Samosoudce Krajského soudu v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na písemné vyhotovení napadeného rozsudku.
6. Vedlejší účastník Bytové družstvo Podlesí navrhl odmítnutí ústavní stížnosti, neboť ta představuje pouhou polemiku se závěry obecného soudu ohledně otázky platnosti smlouvy o převodu členských práv a posouzení nároku na náhradu nákladů uhrazených stěžovatelem vedlejšímu účastníkovi, přičemž posouzení takových otázek Ústavnímu soudu nepřísluší, ledaže by právní závěry krajského soudu byly v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo by z nich nevyplývaly; to však není stěžovatelův případ. Vedlejší účastník je přesvědčen, že krajský soud dostatečně objasnil skutkový stav a ústavně konformním způsobem aplikoval relevantní ustanovení jednoduchého práva, přičemž platnost smlouvy o převodu členských práv posoudil v souladu s rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 19. 10. 2011 sp. zn. 31 Cdo 271/2010. Vedlejší účastník podotýká, že jednoznačně prokázal skutečnost, že náklady vynaložené na právní služby výrazně převyšovaly částku posléze požadovanou po stěžovateli, a současně stěžovatel neprokázal, že jím uzavřená smlouva odpovídala formuláři uveřejněnému vedlejším účastníkem. Považuje za absurdní, že stěžovatel nejprve zaslal vedlejšímu účastníkovi několik smluv o převodu členských práv, čímž vytvářel stav právní nejistoty, následně zcela bezdůvodně odmítal předloženou smlouvu upravit za součinnosti vedlejšího účastníka tak, aby byla platná, a konečně k výzvě vedlejšího účastníka bez předchozích výhrad nahradil požadované náklady, a to i za jiný subjekt, přičemž následně se domáhal jejich vrácení. Upozornil také, že spor je veden o bagatelní částku.
7. Stěžovatel repliku k vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka nezaslal.
IV.
8. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl Ústavní soud též k závěru, že podaná ústavní stížnost je důvodná.
9. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
10. S ohledem na výši žalované částky považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že rozhodnutími obecných soudů o věcech tzv. objektivně bagatelního významu se ve své rozhodovací praxi zabývá dlouhodobě. V řadě svých rozhodnutí dal zřetelně najevo, že jednostupňové soudnictví o těchto věcech nevybočuje z ústavních mezí a že i hodnotové omezení přípustnosti opravného prostředku nepředstavuje denegationem iustitiae, nýbrž jde o promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti takových sporů do výkladu základních práv, resp. do jejich hranic [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/01 ze dne 18. 6. 2001 (U 22/22 SbNU 387) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 336/02 ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. III. ÚS 2097/08 ze dne 26. 3. 2009 a sp. zn. II. ÚS 2538/09 ze dne 7. 10. 2009 a další, ve SbNU nepublikována, dostupná stejně jako řada dále citovaných rozhodnutí v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o bagatelní částce proto Ústavní soud odmítal z důvodu jejich zanedbatelnosti, resp. zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 26. 8. 1998 sp. zn. IV. ÚS 185/98).
11. S těmito východisky koresponduje i názor, že při vyloučení přezkumu takových rozhodnutí ve druhé instanci obecného soudu, by bylo nelogické připustit automatický posun jejich přezkumu do roviny soudnictví ústavního; Ústavní soud opakovaně též zdůraznil, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (článek 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu zpravidla jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (srov. usnesení ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná), např. v případě, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tj. např. své rozhodnutí by vůbec neodůvodnily, nebo by se takové odůvodnění příčilo pravidlům logiky, bylo by výrazem přepjatého formalismu či jiného extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti. O tom, že taková, byť výjimečná situace může nastat, svědčí nálezy, kterými Ústavní soud věc meritorně projednal [např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. III. ÚS 150/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 128/31 SbNU 149), nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583), nález sp. zn. I. ÚS 1980/08 ze dne 6. 1. 2009 (N 1/52 SbNU 3), nález sp. zn. I. ÚS 1744/10 ze dne 6. 9. 2010 (N 184/58 SbNU 613)].
12. Taková situace nastala i v projednávané věci, poněvadž rozhodnutí krajského soudu je založeno jak na skutkovém závěru, který nevyplývá z provedených důkazů, tak na nesprávném právním posouzení, jehož odůvodnění nadto pro svou kusost činí napadené rozhodnutí v této části stěží přezkoumatelným. Uvedené vady napadeného rozhodnutí jsou natolik markantní, že dosahují ústavněprávní roviny.
13. Krajský soud částku ve výši 10 000 Kč, kterou stěžovatel zaplatil družstvu a jejíhož vydání se domáhal, kvalifikoval jako náklady vynaložené v souvislosti s předložením neplatné smlouvy o převodu členských práv a povinností, jejichž hrazení nelze po družstvu spravedlivě požadovat, avšak detailnější rozbor svého právního názoru v odůvodnění napadeného rozhodnutí nepředložil. Převod práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu nepodléhá souhlasu orgánů družstva, pročež členská práva a povinnosti spojené s členstvím přecházejí na nabyvatele ve vztahu k družstvu předložením smlouvy o převodu členství příslušnému družstvu nebo pozdějším dnem uvedeným v této smlouvě (srov. ustanovení §230 obchodního zákoníku). Pokud by vnitrodružstevní předpisy zakotvovaly jakoukoliv konstrukci ingerence orgánů družstva do dispozičního oprávnění člena družstva, šlo by o rozpor se zákonem; na druhé straně je třeba vzít v úvahu, že bytové družstvo čítající stovky nebo i tisíce členů musí snášet náklady spojené s administrativní náročností své činnosti (včetně důsledků spojených s úkony členů). Pro takové případy není vyloučeno, aby družstvo - v souladu s principy vnitrodružstevní demokracie - vymezilo soubor úkonů, za které bude účtovat členům náhradu nákladů, včetně jejich výše (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2414/07 ze dne 12. 12. 2007 a usnesení sp. zn. II. ÚS 2801/07 ze dne 12. 3. 2008, ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Družstvo je tedy oprávněno za činnost, kterou v souvislosti s převodem (nikoli tedy jako podmínku převodu) provádí, účtovat tomu podle jeho názoru odpovídající manipulační poplatek, avšak takovou povinnost musí ve stanovách jasně zakotvit a specifikovat (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 525/04 ze dne 7. 12. 2005).
14. Družstvu také nelze zakazovat přezkum jemu předložené smlouvy o převodu členských práv a povinností z hlediska její platnosti, neboť je i jeho povinností předcházet škodě, která by mohla vzniknout v důsledku neplatnosti této smlouvy. Je věcí družstva, jakým způsobem si tuto záležitost obstará, tedy zda prostřednictvím svých členů či externě, a jak bude financována. Jestliže se družstvo rozhodne požadovat po převodci a nabyvateli náklady vynaložené na posouzení takové smlouvy, nemůže se splnění této povinnosti domáhat bez jakékoli zákonné či smluvní opory. Pokud obchodní zákoník k otázce úhrady těchto nákladů mlčí, je nutno takovou povinnost ukotvit předem ve stanovách družstva nebo v jeho vnitřním předpise či dát ve známost jiným způsobem tak, aby její existence byla předvídatelná, případně v zájmu mimosoudního řešení sporu mezi převodcem a nabyvatelem na straně jedné a družstvem na straně druhé uzavřít dohodu o tom, že strany sporu požádají advokáta o posouzení smlouvy; tato dohoda by pak měla rovněž obsahovat ujednání, jakým způsobem budou uhrazeny náklady na zpracování posudku. To se však v projednávané věci nestalo, protože stanovy družstva žádné relevantní ustanovení neobsahují a uzavření dohody se stěžovatelem také prokázáno nebylo; naopak zaplacení nákladů bylo po stěžovateli žádáno na základě pozdějšího a nepředvídatelného usnesení družstva ze dne 23. 3. 2010 (srov. přílohu A procesního spisu), tedy nepřípustným způsobem. Kromě toho z bodu 4 pravidel pro převod členských práv a povinností vyvěšených na webových stránkách družstva dne 8. 2. 2007 (srov. přílohu 2 spisu) vyplývá, že nabyvatel členských práv a povinností je povinen zaplatit "poplatky za převod" ve výši 2 000 Kč, z čehož je patrno, že družstvo počítá s tím, že nabyvatel ponese náklady převodu, přičemž jde k tíži družstva, pokud tento poplatek nestanovilo tak, aby pokrylo veškeré náklady s tím spojené.
15. Krajský soud v napadeném rozsudku v rámci právního posouzení věci citoval též ustanovení §420 odst. 1 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) a ustanovení §373 a 757 obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů) upravující odpovědnost za škodu vzniklou porušením právní povinnosti, resp. povinnosti plynoucí ze závazkového vztahu nebo obchodního zákoníku, avšak nijak blíže nezkoumal naplnění podmínek pro vznik odpovědnosti za škodu na straně stěžovatele, případně povinnosti k úhradě nákladů vzniklých odvracením škody hrozící v důsledku neplatnosti smlouvy ve smyslu ustanovení §419 občanského zákoníku. Napadený rozsudek trpí vadou nedostatku odůvodnění, neboť v něm absentuje jakákoli úvaha v tomto směru.
16. Kromě toho je třeba stěžovateli přisvědčit v tvrzení, že požadovaná výše úhrady nákladů vynaložených na právní posouzení smlouvy neodpovídá předloženým fakturám, tedy že krajský soud na základě provedeného dokazování učinil nesprávný skutkový závěr o výši nákladů vynaložených družstvem. Družstvo dopisem ze dne 25. 3. 2010 vyzvalo stěžovatele k zaplacení "nákladů - škody" vzniklých předložením neplatné smlouvy o převodu členských práv a povinností (srov. č. l. 14 spisu), přičemž k tomuto dopisu bylo přiloženo právní posouzení vypracované JUDr. Tomášem Philippim a JUDr. Milanem Holomkem, jakož i faktury vystavené těmito advokáty dne 17. 2. 2010, resp. 22. 2. 2010 za poskytnutí právní služby ve výši 4 000 Kč, resp. 2 160 Kč (srov. č. l. 12 a 13 spisu); stěžovatel požadovanou částku 10 000 Kč zaplatil dne 6. 4. 2010 (srov. č. l. 15 spisu). Krajský soud však svůj závěr o oprávněnosti a výši nároku družstva na zaplacení nákladů na právní posouzení smlouvy opřel o právní rozbor advokátky Mgr. Markéty Vojtáškové (srov. přílohu 3) objednaný předsedou představenstva družstva dne 15. 4. 2010 (srov. přílohu 4) a fakturovaný ve výši 13 000 Kč fakturou vystavenou dne 11. 5. 2010. Je tedy evidentní, že v době objednání vypracování posudku u Mgr. Vojtáškové toho nebylo třeba, protože požadovaná částka již byla zaplacena a o neplatnosti smlouvy nebylo mezi stěžovatelem a družstvem sporu, který by si žádal další právní posudek; žádost o vydání bezdůvodného obohacení ve výši zaplacené částky stěžovatel zaslal družstvu teprve dne 6. 5. 2011. Jestliže se družstvo vystavilo takovým nákladům, nečinilo tak účelně ve vztahu k záležitosti stěžovatele a nemůže jejich zaplacení po stěžovateli žádat. Je taktéž sporné, zda k posouzení platnosti smlouvy bylo třeba dvou posudků, tj. posudku JUDr. Philippiho a JUDr. Holomka.
17. Lze tedy shrnout, že krajský soud napadeným rozhodnutím, v němž se nedostatečně zabýval oprávněním družstva přijmout částku 10 000 Kč, jakož i výší a účelností nákladů vynaložených na posouzení platnosti smlouvy o převodu členských práv a povinností, porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny a v důsledku toho i stěžovatelovo vlastnické právo zaručené článkem 11 odst. 1 Listiny.
18. Z výše vyložených důvodů shledal Ústavní soud podanou ústavní stížnost důvodnou a napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil podle ustanovení §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.