ECLI:CZ:US:2014:2.US.2158.14.1
sp. zn. II. ÚS 2158/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Milana Malého, zastoupeného Mgr. Jiřím Melkusem, advokátem se sídlem Růžová 1416/17, Praha 1 - Nové město, kterou se domáhá zrušení příkazu k domovní prohlídce vydanému Okresním soudem v Českých Budějovicích dne 22. 4. 2014, č. j. 33 Nt 342/2014-11, a vyslovení zákazu Policii České republiky pokračovat v porušování práv a svobod stěžovatele a příkazu obnovit stav před porušením práv tím, že vydá věci zabavené u stěžovatele při domovní prohlídce provedené dne 24. 4. 2014, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích a Policie České republiky - Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura České Budějovice, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného příkazu k domovní prohlídce, vydaného Okresním soudem v Českých Budějovicích. Současně požaduje, aby Ústavní soud zakázal Policii České republiky porušovat základní práva stěžovatele a přikázal jí obnovit stav před porušením práv tím, že vydá věci zajištěné při domovní prohlídce dne 24. 4. 2014 blíže specifikované v protokolu o domovní prohlídce.
2. Z obsahu příkazu k domovní prohlídce, napadeného nyní projednávanou ústavní stížností, plyne, že k této prohlídce došlo proto, že v dotčené nemovitosti, kterou stěžovatel obývá, se měly nacházet věci důležité pro objasnění podezření ze spáchání závažné trestné činnosti. Zároveň soud shledal, že domovní prohlídka musí být provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon, neboť jinak hrozí nebezpečí zmaření, zničení nebo ztráty důkazů o šetřené trestné činnosti. Osoby dosud podezřelé by totiž mohly s těmito důkazy manipulovat, ukrýt je, odstranit nebo dokonce zničit.
3. Napadený příkaz k domovní prohlídce a způsob jejího provedení podle stěžovatele porušilo jeho právo na nedotknutelnost osoby a soukromí, garantované čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 Listiny, právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny a právo na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 Listiny. Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje v prvé řadě v nedostatečném odůvodnění napadeného příkazu, neboť soud nedostatečně rozvedl, proč měla domovní prohlídka proběhnout v jeho bytě, a dospěl k chybnému závěru, že se zde nacházejí věci, které měly být v rámci prohlídky zajištěny. Takto zdůrazňuje, že muselo být zřejmé, že se tyto věci nacházejí především v provozovně společnosti, jíž je jednatelem, a jejíž činnosti se týká prověřovaná trestná činnost, přičemž provedením prohlídky v dotčené provozovně by jeho práva a svobody (i práva a svobody ostatních členů jeho rodiny) byla zasažena ve výrazně menší míře. Nepřiměřenost postupu policie stěžovatel shledává též ve skutečnosti, že ačkoli i statutární zástupci dalších společností zainteresovaných v prověřované trestné činnosti mohli mít u sebe věci důležité pro trestní řízení, tak tito nikterak nebyli omezeni na osobních svobodách. Zároveň odmítá, že domovní prohlídku bylo nezbytné provést jako neodkladný a neopakovatelný úkon a postrádá náležité odůvodnění této neodkladnosti a neopakovatelnosti. Zde zdůrazňuje, že skutečnost, že policejní orgán vyčerpal všechny možnosti pro získání dalších důkazů, není sama o sobě důvodem pro nařízení domovní prohlídky.
4. Obšírně pak stěžovatel napadá z jeho pohledu nepřiměřený postup orgánů činných v trestním řízení při samotném provádění prohlídky. Dle stěžovatele byla jeho domovní svoboda narušena i přes poskytnutí okamžité součinnosti a vydání všech požadovaných věcí, vyjma těch, které se z povahy věci nemohly v jeho bytě nacházet. Nadto zasahující policejní orgán vůbec neodůvodnil, proč považoval součinnost stěžovatele za nedostatečnou. Zároveň zdůrazňuje, že za absenci součinnosti nelze považovat skutečnost, že některé listiny označil za listiny podléhající povinnosti mlčenlivosti advokáta, neboť on je advokátním koncipientem a manželka advokátkou. Stěžovatel tedy soudí, že vyhověl výzvám a požadavkům policejního orgánu, který tak dle §84 trestního řádu nebyl oprávněn dále domovní prohlídku provést. Za nepřiměřený a zastrašovací postup pak stěžovatel pokládá též vybavení zasahujících policistů, kteří byli oblečeni v neprůstřelných vestách a byli ozbrojeni automatickými zbraněmi, ačkoli byl pouze osobou vyzvanou k součinnosti. Vzhledem k výše vyřčeným důvodům soudí, že vydaný příkaz k domovní prohlídce i způsob jejího provedení porušil jeho základní práva a svobody.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí (resp. tzv. jiného zásahu - zde: způsob provedení domovní prohlídky) z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí, postupem orgánů činných v trestním řízení a obsahem vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud považuje za nutné v prvé řadě připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zcela zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: www.nalus.usoud.cz).
8. Otázkami domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků se Ústavní soud v minulosti zabýval již mnohokrát. Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 287/96 ze dne 22. 5. 1997 (N 62/8 SbNU 119) a dále např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 201/01 ze dne 10. 10. 2001 (N 147/24 SbNU 59) Ústavní soud poukázal na charakter domovní svobody jako ústavně zaručeného práva plynoucího z čl. 12 Listiny, jež významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť ,,spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jeho individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec". Jestliže proto ústavní pořádek České republiky připouští průlom do ochrany tohoto práva, děje se tak toliko a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustnost domovní prohlídky, resp. prohlídky jiných prostor a pozemků, je proto "třeba chápat jako výjimku, která nadto vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem stanovených podmínek její přípustnosti."
9. V této souvislosti Ústavní soud vyzdvihuje, že rozhodující obecný soud musí před vydáním příslušného příkazu nejen bedlivě zkoumat, zda v té které věci jsou pro nařízení prohlídky splněny všechny zákonné podmínky, nýbrž musí také v odůvodnění příkazu dostatečně a zřetelně vyložit své rozhodovací důvody. Ústavnímu požadavku na odůvodnění písemného příkazu přitom nelze rozumět tak, že postačí pouhý odkaz na příslušná zákonná ustanovení (příp. jejich citace), aniž by bylo současně dostatečně zřejmé, z jakých skutkových (a případně i jiných) okolností tento příkaz jako rozhodnutí orgánu veřejné moci vychází, případně čím - a v čem - soud pokládá zákonem stanovené podmínky za splněné [srov. nález sp. zn. I. ÚS 536/06 ze dne 28. 4. 2009 (N 100/53 SbNU 263)].
10. S přihlédnutím ke shora citovaným zásadám Ústavní soud nicméně dospěl v nyní projednávaném případě k závěru, že příkaz domovní prohlídce byl vydán v souladu se zákonem a byl též řádně odůvodněn. Obecný soud totiž s odkazem na stav věci předestřený státním zastupitelstvím v návrhu na vydání příkazu shledal, že zajištění předmětných věcí je nezbytné pro účely trestního řízení, především pro objasnění trestné činnosti a zjištění jejích pachatelů, a zároveň shledal důvodné podezření, že se předmětné věci nachází v bytě stěžovatele. Proto dospěl k závěru, že jsou splněny zákonné podmínky pro vydání příkazu k domovní prohlídce. Ačkoli lze odůvodnění rozhodnutí okresního soudu považovat za poměrně obecné, v základu naplňuje požadavky vyřčené výše citovanou judikaturou na rozhodnutí o nařízení domovní prohlídky a s ohledem na výše vyřčené (především vstříc principu minimalizace zásahů do přípravné fáze trestního řízení ze strany Ústavního soudu) obstojí při přezkumu ústavnosti provedení zásahu do domovní (a potažmo i osobní) svobody.
11. Obsahuje totiž základní vylíčení okolností svědčících důvodnosti zajištění předmětných důkazů, jejich důležitosti a také skutečnosti, že se nacházejí v místě, v němž má být domovní prohlídka provedena. Ostatně již dříve v této souvislosti Ústavní soud uvedl, že právě orgány činné v trestním řízení (zejména pak obecné soudy) mají nejlepší předpoklad pro apriorní posouzení přiměřenosti prováděného úkonu a Ústavnímu soudu pak zásadně nepřísluší ex post posuzovat oprávněnost jejich úvah a závěrů, a to i v případě, že by se s nimi neztotožňoval. Jak vyplývá již z trestního řádu, uvažuje rozhodující obecný soud při nařizování úkonů zasahujících základní práva v přípravném řízení vždy toliko v rovině pravděpodobností a vyvažování ohrožených zájmů. Ústavní soud by v tomto směru mohl na ochranu základních práv prohlídkou dotčené osoby zasáhnout toliko v případě zjevného excesu v odůvodnění předmětného příkazu, který však v nyní projednávaném případě neshledal, neboť z odůvodnění příkazu nevyplývá, že by se rozhodující orgán činný v trestním řízení nezabýval věcí dostatečně, či že by byl v posuzované věci institut domovní prohlídky dokonce zneužit. Takto nemůže Ústavní soud přisvědčit ani námitce o nedůvodnosti nařízení domovní prohlídky na byt stěžovatele a nikoli pouze na místa, v níž provozuje podnikatelskou činnost, neboť z návrhu státního zastupitelství na provedení dotčené domovní prohlídky i z rozhodnutí soudu plyne přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, že důkazy důležité pro trestní řízení se mohly nacházet též v bytě stěžovatele (a ostatně zde také některé důkazy byly zajištěny).
12. Za této situace postupovaly orgány činné v trestním řízení dle zásady vyřčené v ustanovení §1 odst. 1 trestního řádu, dle něhož je jejich úkolem zjištění trestné činnosti a jejích pachatelů, a Ústavní soud nemůže postup těchto orgánů jakkoli přehodnocovat. Celkově lze tedy napadený příkaz k domovní prohlídce považovat za - z ústavněprávního hlediska nazíráno - odůvodněný zásah do domovní svobody stěžovatele, neboť byl vydán v souladu s požadavky kladenými na omezení domovní svobody trestním řádem i judikaturou Ústavního soudu.
13. Pokud stěžovatel namítá, že provedená domovní prohlídka nemohla být pojímána za neodkladný úkon, připomíná Ústavní soud svoji ustálenou judikaturu, dle níž neodkladnost tohoto úkonu musí být z jeho odůvodnění, byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu, především seznatelná [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1780/07 ze dne 25. 8. 2008 (N 147/50 SbNU 297)]. Ústavní soud již ostatně v minulosti dovodil, že pokud ještě nebylo zahájeno trestní stíhání konkrétní osoby, jak je tomu i v nyní projednávaném případě, musí být příkaz k provedení domovní prohlídky vydán vždy s odůvodněním toho, že jde o úkon neodkladný nebo neopakovatelný [nález sp. zn. II. ÚS 3073/10 ze dne 10. 3. 2011 (N 41/60 SbNU 483)]. V odůvodnění napadeného rozhodnutí okresní soud nicméně uvedl, z jakého důvodu považuje tyto úkony za neodkladné, když akcentoval především nebezpečí manipulace, ukrytí, odstranění nebo zničení dalších důkazů svědčících o prošetřované trestné činnosti a zapojení jednotlivých osob do ní. Takto tedy vzal v potaz především okolnosti, které dle ustanovení §160 odst. 4 trestního řádu naplňují charakter neodkladnosti úkonu: "neodkladným úkonem je takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání."
14. Pakliže stěžovatel namítá, že důvodem pro neodkladnost a neopakovatelnost prováděného úkonu nemůže být skutečnost, že policejní orgán vyčerpal všechny možnosti pro získání dalších důkazů, musí mu dát Ústavní soud za pravdu, že tento důvod by samostatně při přezkumu ústavnosti nařízené domovní prohlídky neobstál. Zároveň je však nutno vyzdvihnout, že tento argument je klíčový především z hlediska důvodnosti nařízení domovní prohlídky, poněvadž svědčí o pojetí domovní prohlídky jako o krajním instrumentu zasahujícím do základních práv a svobod, který je možno využít až po vyčerpání všech jiných možností k dosažení sledovaného cíle, tj. zajištění důkazů důležitých pro trestní řízení. Ve spojení s dalšími argumenty (především těmi souvisejícími s neodkladností úkonu definovaných v ustanovení §160 odst. 4 trestního řádu) zároveň může v určitých případech svědčit o nutnosti nařízení domovní prohlídky jako neodkladného a neopakovatelného úkonu, například s ohledem na riziko ztráty dotčeného důkazu. V nyní projednávané věci však tento důvod nebyl jediným argumentem svědčícím o neodkladnosti úkonu, poněvadž obecný soud v inkriminovaném rozhodnutí vylíčil i další důvody dokládající nutnost provedení domovní prohlídky jako nedokladného úkonu. Napadený příkaz tedy netrpí neústavností, neboť jeho odůvodnění naplňuje i přes poměrnou obecnost požadavky vyřčené výše citovanou judikaturou Ústavního soudu. V této souvislosti Ústavní soud navíc připomíná nedávno vyřčené závěry, dle nichž za situace, kdy je neodkladnost, resp. neopakovatelnost, provedené domovní prohlídky zřejmá ze spisového materiálu a z okolností případu a je tak v daném případě možné dovodit věcné důvody pro takový postup, není absence výslovného označení daného úkonu za neodkladný nebo neopakovatelný pochybením, dosahujícím ústavněprávní intenzity [nález sp. zn. Pl. ÚS 47/13 ze dne 7. 5. 2014]. Takto tedy Ústavní soud ve věci nařízené domovní prohlídky i její neodkladnosti může odkázat též na podrobné vyjádření státního zastupitelství v návrhu na vydání příkazu k domovní prohlídce, v němž jsou obsáhle uvedeny mnohé skutečnosti svědčící o nutnosti jejího provedení již v této fázi trestního řízení. Dochází zde k naplnění i stěžovatelem citované zásady, že ke kontrole oprávněnosti zásahu do práva na nedotknutelnost obydlí musí docházet v hierarchické třístupňové podobě: policejní orgán - státní zástupce - soud, což v nyní projednávané věci nastalo, neboť na obsáhlý návrh státního zastupitelství na vydání příkazu k domovní prohlídce navázalo rozhodnutí obecného soudu, v němž se soud ztotožnil s argumenty vyřčenými v tomto návrhu a shledal důvodnost vydání napadeného příkazu.
15. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti obsáhle brojí proti samotnému způsobu provedení dotčené domovní prohlídky, která prý nešetřila jeho základní práva a svobody a především veřejné orgány ji provádějící nikterak nereflektovaly, že byl ochoten s nimi plně spolupracovat a požadované věci vydat.
16. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že z koncepce materiálního právního státu vyplývá povinnost orgánu veřejné moci při výkonu svých pravomocí a kompetencí co nejvíce respektovat subjektivní právo jednotlivce mj. na domovní svobodu, což se projeví i v případech, kdy je zásah do domovní svobody umožněn pravomocným rozhodnutím soudu. Orgány provádějící domovní prohlídku tak musí nadále šetřit podstatu a smysl práva na nedotknutelnost obydlí a narušit ji mohou jen v míře nezbytně nutné (viz také ustanovení §2 odst. 4 trestního řádu, dle něhož orgány činné v trestním řízení trestní věci projednávají s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána a při provádění úkonů trestního řízení lze do těchto práv zasahovat jen v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení). Zároveň i v těchto případech však je především na orgánech činných v trestním řízení, aby posoudily důvodnost a opodstatněnost provedení zásahu, a ingerence Ústavního soudu do jejich činnosti by přicházela do úvahy pouze v případech extrémního porušení základních práv a svobod, což se dle názoru Ústavního soudu v nyní projednávaném případě nenastalo. Stěžovatel sice poskytl orgánům činným v trestním řízení značnou součinnost, bylo však na jejich uvážení, zda považují tuto součinnost za dostatečnou, přičemž bylo na těchto orgánech, aby zhodnotily, zda stěžovatel vydal na výzvu všechny věci potřebné k naplnění účelu domovní prohlídku. Pakliže došly k závěru, že tomu tak nebylo, mohly přistoupit k domovní prohlídce v souladu s příkazem k jejímu provedení; v opačném případě by nemusely být zajištěny veškeré důkazy potřebné pro náležité objasnění prošetřované trestné činnosti a ve své podstatě by dříve vydaný příkaz k domovní prohlídce ztrácel smysl. Navíc, z protokolu o provedené domovní prohlídce plyne, že i během jejího provádění byly odňaty i další věci důležité pro trestní řízení, což může svědčit o důvodnosti jejího provedení. O průběhu domovní prohlídky byl zároveň vyhotoven řádný protokol, z jehož obsahu nevyplývá, že by byl dotčený úkon prováděn nepřiměřeným způsobem (ostatně též manželka stěžovatele, která byla domovní prohlídce přítomna, do protokolu uvedla, že proti průběhu úkonu nemá žádné námitky; právní zástupce stěžovatele nesouhlasil pouze s přítomností policistů ze zásahové jednotky).
17. Pokud stěžovatel namítá masivnost zásahu a nepřiměřené využití ochranných prostředků ze strany příslušníků Policie České republiky provádějících domovní prohlídku, musí Ústavní soud konstatovat, že ačkoli je povolán k ochraně základních práv a svobod proti zásahům orgánů veřejné moci, mezi nimiž zaujímá výhradní místo ochrana osobní svobody jako nedílná součást soukromé sféry každého jednotlivce, v zásadě není nadán pravomocí v prvé instanci přezkoumávat přiměřenost, natož pak vhodnost využití různých prostředků při zajištění výkonu veřejné správy. Pokud stěžovatel soudí, že policisté provádějící domovní prohlídku postupovali nevhodně či protizákonně, může žádat o přezkoumání jejich postupu dle ustanovení §157a trestního řádu, a pokud by shledal, že se přítomní policisté svým jednáním dopustili až trestného činu, může dát podnět Generální inspekci bezpečnostních sborů o tom, že byl spáchán trestný čin (srov. ustanovení §8 ve spojení s §38 zákona č. 341/2011 Sb., o Generální inspekci bezpečnostních sborů). Navíc jak plyne z ústavní stížnosti i z protokolu o provedené domovní prohlídce, přítomnost zásahové jednotky stěžovatel posléze namítal a touto námitkou se policejní orgán následně zabýval. Pokud s vyřízením této námitky nebyl stěžovatel spokojen, mohl postupovat dle příslušných ustanovení právního řádu České republiky, avšak pokud proti tomuto zásahu ihned brojí ústavní stížností, nepřísluší Ústavnímu soudu se jí blíže zabývat, neboť není jeho úkolem v zásadě hodnotit způsob provedení zásahu ze strany policejního orgánu.
18. Jako nepřípadnou musí Ústavní soud odmítnout též námitku stěžovatele, že domovní prohlídka byla prováděna pouze vůči němu a nikoliv též vůči dalším obchodním společnostem, které jsou podezřelé ze spáchání inkriminované trestné činnosti, či jejich statutárním orgánům. Ústavnímu soudu totiž nepřísluší hodnotit a sledovat taktiku orgánů činných v trestním řízení vedoucí k objasnění trestné činnosti, nýbrž jeho úkolem je pouze garantovat ochranu základních práv a svobod. Takto tedy přezkoumává, zda příkaz k provedení domovní prohlídky naplňuje požadavky kladené na tento druh rozhodnutí zákony a taktéž citovanou judikaturou Ústavního soudu, případně zda-li způsob provedené prohlídky v extrémní míře nenarušil práva a svobody stěžovatelů, nehodnotí však, zdali měla být domovní prohlídka nařízena i vůči dalším osobám, případně zdali byla v zásadě účelná pro naplnění cíle sledovaného orgány činnými v trestním řízení. Taktika vyšetřování trestné činnosti je v plně v kompetenci dotčených orgánů veřejné moci a Ústavní soud v zásadě není nadán pravomocí jejich postupy jakkoli přehodnocovat.
19. Lze tedy souhrnně konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu obecného soudu při vydání příkazu k dotčené domovní prohlídce, jakož i v navazujícím postupu orgánů činných v trestním řízení, žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny.
20. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud tak posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu