ECLI:CZ:US:2014:2.US.2319.14.1
sp. zn. II. ÚS 2319/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Radovana Suchánka a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti společnosti OPZ PLUS a. s., sídlem Praha 1, Hradební 3, zastoupené Mgr. Bc. Petrem Machem, advokátem se sídlem Praha 2, Ladova 2045/1, proti postupu Krajského soudu v Plzni v řízení o návrhu na zápis společnosti Správa nemovitostí a.s. do obchodního rejstříku, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ústavní stížností žádá Ústavní soud o vydání rozhodnutí, kterým uloží Krajskému soudu v Plzni, aby nepokračoval v průtazích a neprodleně rozhodl o jejím návrhu ze dne 17. 1. 1995 na zápis založené společnosti Správa nemovitostí a. s. do obchodního rejstříku; svými průtahy v řízení totiž krajský soud dle názoru stěžovatelky porušuje její základní práva garantovaná ustanoveními čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka založila dne 6. 12. 1994 notářským zápisem společnost Správa nemovitostí a.s. a následně podala u příslušného rejstříkového soudu dne 17. 1. 1995 návrh na zápis této společnosti do obchodního rejstříku, přičemž do dne podání ústavní stížnosti tento soud nevydal žádné meritorní rozhodnutí, neboť tuto společnost do obchodního rejstříku ani nezapsal, ani předmětný návrh nezamítl. Krajský soud tedy zjevně porušuje stěžovatelčino právo, aby bylo o věci rozhodnuto v přiměřené lhůtě (v této souvislosti stěžovatelka odkazuje na závěry nálezů ve věcech sp. zn. IV. ÚS 114/96 a III. ÚS 2979/09, veškerá judikatura ÚS je dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Jelikož Krajský soud v Plzni v reakci na stěžovatelčin návrh na určení procesní lhůty ve smyslu ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, uvedl, že na základě stěžovatelčina návrhu (ze dne 17. 1. 1995) byla do obchodního rejstříku zapsána společnost C-majetkový fond a.s., stěžovatelka namítá, že neexistuje zakladatelská listina společnosti C-majetkový fond a.s., jež by prokazovala její vůli tuto společnost založit. Stěžovatelka zdůrazňuje, že jí nikdy žádná společnost pod uvedenou obchodní firmou nebyla založena, a proto tato společnost ani nemohla být tímto způsobem zapsána do obchodního rejstříku. Nadto stěžovatelka v této souvislosti připomíná, že přejmenování společnosti, která dosud nevznikla, obchodní zákoník v rozhodném znění nepřipouštěl, pročež nelze brát v úvahu ani možné pozdější změny v obchodní firmě společnosti, které by předcházely zápisu společnosti Správa nemovitostí a.s. do obchodního rejstříku pod jinou obchodní firmou.
Ústavnímu soudu byla Ústavou České republiky svěřena role orgánu ochrany ústavnosti, jehož úkolem není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li přitom v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod daného stěžovatele, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
V projednávané věci se musel Ústavní soud nejprve zabývat otázkou, zda ústavní stížnost, brojící proti tvrzeným průtahům v řízení o návrhu na zápis společnosti do obchodního rejstříku, splňuje zákonné formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; jelikož je namístě považovat ústavní stížnost za přípustnou (neboť se stěžovatelka před jejím podáním uchýlila k návrhu na určení procesní lhůty ve smyslu ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích) a podanou oprávněnou osobou, zbývá věnovat se otázce, zda byla podána v zákonné lhůtě.
Ústavní soud v nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 599/02 dospěl k závěru, že lhůta k podání ústavní stížnosti proti trvajícímu zásahu nemůže uplynout, dokud tento zásah trvá. Na tomto právním názoru setrval Ústavní soud i po novelizaci zákona o Ústavním soudu provedené zákonem č. 83/2004 Sb., jímž byla do ustanovení §72 odst. 5 vložena subjektivní lhůta pro podání ústavní stížnosti v případě tvrzeného "jiného zásahu" orgánu veřejné moci (viz nálezy ve věcech sp. zn. II. ÚS 507/05 a I. ÚS 111/12).
Vázán odkazovanými nálezy dospěl Ústavní soud k závěru, že projednávaná ústavní stížnost byla podána v zákonné lhůtě, neboť v případě (tvrzeného) trvajícího zásahu orgánu veřejné moci (v daném případě tvrzených průtahů v řízení) nemůže tato lhůta uplynout, pokud (tvrzený) zásah dosud trvá (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2013 ve věci sp. zn. 6 Aps 1/2013).
Ústavní soud se nicméně zároveň domnívá, že při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti je nutné zohlednit rovněž časové okolnosti jejího podání (byť formálně vzato samy o sobě nevedou k její věcné neprojednatelnosti); navíc je třeba reflektovat i skutečnost, že ačkoliv se v projednávané věci nejedná o tzv. jednorázový zásah s trvajícími důsledky (viz mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2013 ve věci sp. zn. 4 Aps 1/2013), pročež byla shledána ústavní stížnost za včas podanou, nelze současně přehlížet, že právě v souvislosti s procesními okolnostmi aplikace ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích stěžovatelkou tvrzené průtahy v řízení jistou podobnost s jednorázovým zásahem s trvajícími účinky vykazuje, a to i přes to, že stěžovatelka zjevně nebrojí proti způsobu vyřízení jejího návrhu na určení procesní lhůty, nýbrž právě proti (tvrzeným) průtahům. Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti tak není možné ztrácet ze zřetele ani skutečnost, že stěžovatelka podala ústavní stížnost až po téměř dvanácti měsících po doručení přípisu, kterým místopředsedkyně Krajského soudu v Plzni stěžovatelku informovala o tom, že v daném řízení žádné průtahy neshledala, neboť toto řízení již bylo ukončeno.
Stejně tak není možno přehlížet skutečnost, že se stěžovatelka (patrně) začala o stav řízení aktivně zajímat až po osmnácti letech (sic!) od jeho zahájení. Obecně přitom platí, že smyslem a účelem žalobních lhůt je garance právní jistoty a ochrana potenciálního žalovaného před uplatňováním dávných nároků, jimž už by s velkým časovým odstupem bylo obtížné účinně se bránit (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Stubbings a ostatní proti Spojenému království, stížnosti č. 22083/93 a 22095/93; srov. rovněž nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 33/97). Přestože v předmětné věci žádný žalovaný nefiguruje (byť v řízení o ústavní stížnosti jím je ve své podstatě příslušný orgán veřejné moci), není možno ztrácet ze zřetele, že stěžovatelka sama nevyvíjela v dané věci po pozoruhodně dlouhou dobu žádnou procesní aktivitu; i když tato skutečnost nezakládá opožděnost její ústavní stížnosti, značně snižuje případnou intenzitu tvrzeného zásahu do základních práv, jejichž ochrany se podáním k Ústavnímu soudu dovolává.
Prizmatem výše uvedených okolností (odlišujících projednávanou věc od stěžovatelkou dovolávaného nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 2979/09) se jeví možnost efektivního zásahu do stěžovatelčiných základních práv jako velmi nepravděpodobná (pro úplnost je pak možno dodat, že taktéž odkazovaný nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 114/96 vycházel ze zcela specifických, a navíc historicky podmíněných okolností, pročež jeho závěry do posuzované věci přímo nedopadají). Ústavní soud se proto na tomto místě omezí na následující konstatování.
Z výpisu z obchodního rejstříku vyplývá, že dne 21. 2. 1995 byla zapsána (a tím vznikla) společnost C-majetkový fond a.s.; veškeré rozhodné skutečnosti (s výjimkou obchodní firmy, resp. obchodního jména) zapsané ke dni vzniku této společnosti (sídlo společnosti, členové představenstva i dozorčí rady, počet, forma a jmenovitá hodnota akcií, výše základního kapitálu) přitom odpovídají údajům uvedeným v předmětném notářském zápisu, jímž byla založena společnost Správa nemovitostí a.s. Za pozornost stojí i to, že na kopii návrhu na zápis této společnosti do obchodního rejstříku ze dne 17. 1. 1995, přiložené k ústavní stížnosti, bylo rukou připsáno "IČO: 626 21 386" a spisová značka "B 459" - oba tyto údaje přitom odpovídají zapsaným údajům společnosti C-majetkový fond a.s. Jedinou "nesrovnalost" tedy v projednávané věci představuje otázka změny obchodní firmy, ke které muselo dojít ještě před zápisem společnosti do obchodního rejstříku (neboť společnost již byla zapsána pod jiným názvem); tato skutečnost však bez dalšího nezakládá - nota bene ve výše pojednaném časovém kontextu - protiústavnost postupu rejstříkového soudu. Pokud by přitom stěžovatelka brojila toliko proti skutečnosti, že jí založená společnost byla zapsána do obchodního rejstříku pod jinou obchodní firmou, jednalo by se patrně o takový typ zásahu (jednorázový s trvajícími důsledky - viz výše), při kterém by bylo třeba aplikovat jednoroční objektivní lhůtu stanovenou v ustanovení §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu, v rozhodném znění.
Pro úplnost je vhodné ještě připomenout, že společnost C-majetkový fond a.s. již zanikla, neboť byla z obchodního rejstříku vymazána dne 1. 9. 2003. Prizmatem pouze této skutečnosti by bylo namístě odmítnout ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť tvrzený zásah by již nemohl být aktuální; Ústavní soud však vzhledem ke značně netypickým okolnostem projednávané věci při hodnocení formálních náležitostí ústavní stížnosti vycházel jen a pouze z tvrzení stěžovatelky obsažených v jejím podání, pročež shledal ústavní stížnost jak včasnou, tak přípustnou.
Z uvedených důvodů přikročil Ústavní soud k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; pro úplnost je možno připomenout, že se v této fázi jedná o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl; z podstaty věci odmítl taktéž stěžovatelčin návrh, aby jí Krajský soud v Plzni uhradil náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem ve výši 6 800,- Kč.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že nepřehlédl skutečnost, že na majetek stěžovatelky byl prohlášen konkurz, podání ústavní stížnosti nicméně nepředstavuje dispoziční oprávnění, jež by ve smyslu ustanovení §246 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, přešlo ze statutárního orgánu společnosti na insolvenčního správce, pročež shledal formálně bezvadnou speciální plnou moc vystavenou (v souladu se zápisem v obchodním rejstříku pouze) předsedou představenstva této obchodní společnosti; tímto postupem však současně není bez dalšího dotčeno ustanovení §246 odst. 2 insolvenčního zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Jiří Zemánek
předseda senátu