ECLI:CZ:US:2014:2.US.2564.14.1
sp. zn. II. ÚS 2564/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky ENERGY INVESTMENT s. r. o., se sídlem Vodičkova 1935/38, Praha 1, zastoupené Mgr. Hynkem Peroutkou, advokátem, se sídlem Karlovo náměstí 671/24, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2014, č. j. 9 Afs 106/2013-62, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 10. 2013, č. j. 15 Af 166/2011-37, ze dne 18. 12.2013, č. j. 15 Af 357/2012-35, č. j. 15 Af 126/2013-40, č. j. 15 Af 397/2012-39 a č. j. 15 Af 10/2013-38, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 18. 11. 2011, č. j. 9764/11-1200-501918, ze dne 21. 9. 2012, č. j. 10408/12-1200-501918, ze dne 31. 7. 2012, č. j. 8638/12-1200-501918, ze dne 20. 11.2012, č. j. 12712/12-1200-501918, proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství v Brně ze dne 14. 6. 2013, č. j. 16242/13/5000-14203-706599, proti rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně ze dne 30. 5. 2011, č. j. 119491 / l 1/178913507259, ze dne 30. 5. 2011, č. j. 119494/11/178913507259, ze dne 14. 7. 2011, č. j. 133751/11/178913501506, ze dne 21. 10. 2011, č. j. 170571/11/178913501506, ze dne 10. 11. 2011, č. j. 180448/11/178913501506, ze dne 23. 1. 2012, č. j. 6955/12/178913501506, ze dne 2. 4. 2012 čj. 82328/12/178913507710, ze dne 10. 5. 2012, č. j. 123821/12/178913507710, ze dne 8. 8. 2012, č. j. 164999/12/178913507710, a ze dne 18. 10. 2012, č. j.184992/12/178913507710, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem, Odvolacího finančního ředitelství a Finančního úřadu v Děčíně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 8. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se správní soudy řádně nezabývaly v žalobě uplatněnou námitkou její hospodářské situace, resp. že Nejvyšší správní soud s poukazem na ustanovení §75 s. ř. s. dovodil, že tak učinit ani nemohly, jestliže námitku "rdousícího efektu" neuplatnila již dříve v daňovém řízení. Stěžovatelka tvrdí, že i kdyby tak již předtím v daňovém řízení učinila, nemohly by k ní, ani k jiným argumentům ohledně případné neústavnosti odvodu, daňové orgány přihlédnout, neboť jim nepřísluší rozhodovat o souladu či rozporu jakéhokoliv zákona s Listinou. Stěžovatelka zdůrazňuje, že rdousící efekt tvrdila a dokládala v řízení před krajským soudem, a to jak v podané žalobě, tak v jejím doplnění ze dne 19. 11. 2013, krajský soud však k této její argumentaci nepřihlédl a navržené důkazy neprovedl. Podle stěžovatelky by v dané věci nemělo být aplikováno ustanovení §75 s. ř. s., resp. by nemělo být vykládáno v neprospěch daňového subjektu, jestliže tato "argumentace kruhem, kdy daňové i soudní orgány odmítají posoudit individuální situaci stěžovatelky s odvoláváním se na různá ustanovení platných zákonů, je v dané situaci příliš formalistická a v rozporu s dobrými mravy". Stejně tak stěžovatelka odmítá názor Nejvyššího správního soudu o tom, že nejpřiléhavějším prostředkem k zohlednění individuálních účinků solárního odvodu je institut prominutí daně. Podle stěžovatelky se jedná pouze o hypotetickou možnost, která však bez změny právní úpravy či rozhodnutí ministra financí není realizovatelná. Stěžovatelka závěrem předkládá konkrétní údaje o nákladech na pořízení a provoz své fotovoltaické elektrárny a dovozuje likvidační dopad odvodu a v důsledku toho i protiústavnost příslušných rozhodnutí daňových orgánů.
3. Z obsahu spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 106/2013, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutími Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 18. 11. 2011, č. j. 9764/11-1200-501918, ze dne 31. 7. 2012, č. j. 8638/12-1200-501918, ze dne 21. 9. 2012, č. j. 10408/12-1200-501918, ze dne 20. 11. 2012, č. j. 12712/12-1200-501918, a rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství v Brně ze dne 14. 6. 2013, č. j. 16242/13/5000-14203-706599, byla zamítnuta odvolání a potvrzena rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně o stížnostech na postup plátce daně společnosti ČEZ Distribuce, a. s., při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů). Citovaná rozhodnutí odvolacího správního orgánu napadla stěžovatelka správními žalobami, které byly rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 10. 2013, č. j. 15 Af 166/2011-37, a ze dne 18. 12. 2013, č. j. 15 Af 357/2012-35, č. j. 15 Af 126/2013-40, č. j. 15 Af 397/2012-39 a č. j. 15 Af 10/2013-38, zamítnuty. Proti těmto rozsudkům podala stěžovatelka kasační stížnost, o které Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl tak, že věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 9 Afs 106/2013, 9 Afs 153/2013, 9 Afs 154/2013, 9 Afs 155/2013 a 9 Afs 156/2013 spojil ke společnému projednání s tím, že nadále budou vedeny pod sp. zn. 9 Afs 106/2013, a kasační stížnost zamítnul.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem, Odvolacího finančního ředitelství ani Finančního úřadu v Děčíně nedošlo.
5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129, str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.
6. Ústavní soud předesílá, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak především vymezením stížnostních námitek, v rozhodném smyslu identifikuje s námitkami obsaženými v ústavních stížnostech, které Ústavní soud již dříve odmítl jako zjevně neopodstatněné ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Například v usnesení ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 1273/14 Ústavní soud konstatoval, že "má ve shodě s Nejvyšším správním soudem za to, že v předmětném řízení, ve kterém se přezkoumává zákonnost postupu plátce daně při odvodu z elektřiny ze slunečního záření, není dán prostor pro posouzení tvrzených likvidačních dopadů ("rdousícího efektu") aplikovaných zákonných ustanovení na poplatníka, neboť tato otázka může být posouzena v rámci řízení o žádosti poplatníka o prominutí daně. Stěžovatelkou taktéž tvrzené porušení zákazu odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) přitom není případné, neboť z ustanovení §260 ve spojení s ustanovením §259 daňového řádu není možno dovodit, že by stěžovatelka nemohla takové řízení iniciovat (viz dikce ustanovení §259 odst. 1 daňového řádu; srov. Lichnovský, O., Ondrýsek, R. a kolektiv: Daňový řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 495)". Shodným způsobem postupoval Ústavní soud také při projednávání obdobných ústavních stížností, a to např. v usnesení ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 1275/14.
7. Závěry citovaných rozhodnutí se přitom s ohledem na obdobný obsah ústavních stížností uplatní i v nyní projednávané věci. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté. Tak je tomu i v případě stěžovatelkou napadených rozhodnutí.
8. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. 10. 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu