ECLI:CZ:US:2014:2.US.2626.14.1
sp. zn. II. ÚS 2626/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Jana Kourka, zastoupeného Mgr. Janem Valihrachem, advokátem se sídlem Žižkova 1934/12, 586 01 Jihlava, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2014 sp. zn. 9 To 263/2014 a proti usnesení Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Hradec Králové ze dne 19. 5. 2014 č. j. OKFK-3262-777/TČ-2012-252301, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 4 odst. 1, čl. 8 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, byly výše citovaným usnesením policejního orgánu zajištěny blíže specifikované nemovitosti stěžovatele jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti (§79f trestního řádu). Stížnost proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Brně napadeným usnesením zamítl.
Stěžovatel proto podal ústavní stížnost. V ní předně namítá, že orgány činné v trestním řízení vůbec neuvedly, jaké dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že by stěžovatel měl z trestné činnosti výnos či prospěch, což je nezbytným předpokladem pro zajištění jakéhokoli majetku ve smyslu citovaného ustanovení trestního řádu. Možnost získání majetkového prospěchu či výnosu údajně nevyplývá ani z usnesení o zahájení trestního stíhání. Tomuto argumentu pak podle stěžovatele odpovídá i tvrzení krajského soudu, který potvrdil, že se orgánům činným v trestním řízení dosud nepodařilo výnos z trestné činnosti dohledat a zjistit. Stěžovatel považuje za absurdní, že bylo za této situace přistoupeno k tak zásadnímu opatření. Orgány činné v trestním řízení zasahují do stěžovatelova práva garantovaného čl. 11 Listiny, a to na základě pouhých spekulací, nikoli na základě konkrétních zjištění vyplývajících z dokazování.
Jejich postup je pak v rozporu i s právem stěžovatele na zachování zákonného postupu při vlastním vedení trestního řízení. Stěžovatel je toho názoru, že zajištění nemovitosti bylo zneužito ke zcela jinému účelu, než který je zákonem aprobován. V současnosti je tak vystaven nikoli pouze vlastnímu trestnímu stíhání, ale i opatření, jehož konečným důsledkem může být snaha o odejmutí vlastnického práva stěžovatele a jeho manželky k majetku, který byl nabyt zcela zákonným způsobem. Zajištěné nemovitosti totiž stěžovatel nabyl mnohem dříve, než se měl údajně uskutečnit trestný čin, z něhož je obviněn, pročež je zřejmé, že s údajnou trestnou činností nemají nic společného.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), do pravomoci obecných soudů je tedy v řízení o ústavní stížnosti oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocnými rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). Ústavní soud také ve své obsáhlé judikatuře neustále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, což se týká i rozhodování ve věci dočasného zajištění majetkových hodnot podle ustanovení §79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2017/14 ze dne 7. 8. 2014 či sp. zn. IV. ÚS 941/14 ze dne 4. 6. 2014).
Přes výše uvedené nicméně zajištění majetku představuje opatření zasahující do základního práva na jeho pokojné užívání, a jako takové musí být v souladu s principy legality, legitimity a proporcionality. Ve vztahu k §79a a násl. trestního řádu k tomu Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 konkrétně uvedl:
"Při přezkoumávání rozhodnutí o použití dočasných majetkových zajišťovacích institutů, v důsledku čehož je znemožněno či citelně omezeno dispoziční právo dotčeného subjektu, Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil požadavky, jež jsou na takováto rozhodnutí kladen[y] z pohledu ústavněprávního: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003). Jsou-li tyto požadavky dodrženy a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku obviněného za protiústavní zásah do jeho vlastnických práv (srov. usnesení [sp. zn.] I. ÚS 554/03 z 28. 7. 2004 či [sp. zn.] I. ÚS 369/03 ze 4. 11. 2003, a další)."
Podle názoru Ústavního soudu byly výše vytyčené požadavky v nyní projednávané věci splněny. Předně, možnost zajištění nemovitosti jako náhradní hodnoty je zakotvena v ustanovení §79f ve spojení s §79d trestního řádu. Jak přitom Ústavní soud již dříve uvedl, zajištění majetku je institutem, který napomáhá při stíhání závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená (legitimnímu) cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu případnou trestnou činností způsobenou (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1464/14 ze dne 12. 8. 2014). K zajištění nemovitostí tedy došlo na základě zákona a sledovalo legitimní cíl. Předmětné usnesení pak bylo vydáno k tomu oprávněným orgánem a v jeho odůvodnění Ústavní soud nespatřuje ani známky svévole. Pokud se týče požadavku přiměřenosti, nelze prvně pominout, že zajištění představuje zásah pouze dočasný, v době podání ústavní stížnosti trvající ani ne tři měsíce (stěžovatelova obava z budoucího úplného odejmutí vlastnického práva je poněkud předčasná). Navíc, ačkoli je stěžovatel omezen v možnosti s nemovitostmi disponovat, není mu znemožněno je dále užívat.
Pokud jde o konkrétní námitky, stěžovatel zejména zpochybňuje to, že by trestným činem, z něhož je obviněn, získal jakýkoli majetkový prospěch, respektive namítá, že orgány činné v trestním řízení vůbec nevysvětlily, na základě jakých skutečností požadují tuto podmínku za naplněnou. Jak ovšem stojí v napadeném usnesení policejního orgánu, obvinění měli způsobit škodu ve výši cca 15 milionů korun, přičemž z této sumy se společnost MONDRAGONE, s. r. o., měla neoprávněně obohatit o cca 8 400 000 Kč. Právě tato částka má představovat výnos z trestné činnosti, a to bez ohledu na to, jak měla být případně dále mezi obviněnými přerozdělena (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3150/10 ze dne 5. 10. 2011). V usnesení je navíc i vysvětleno, jak mělo ke škodě a neoprávněnému obohacení dojít a jaké skutečnosti tomu nasvědčují.
Na uvedeném nic nemění ani to, že výnos z trestné činnosti se doposud nepodařilo zajistit. Jak koneckonců z usnesení policejního orgánu vyplývá, existuje reálná obava, že osoby spojené s předmětnou trestnou činností majetek z dosahu orgánů činných v trestním řízení záměrně vyvádějí, což postup podle §79f trestního řádu tím spíše odůvodňuje.
Konečně, k tvrzení, že zajištěné nemovitosti nemají s údajnou trestnou činností nic společného, Ústavní soud podotýká, že právě z tohoto důvodu bylo postupováno podle (ústavně konformního) ustanovení §79f trestního řádu, které umožňuje zajištění náhradní hodnoty.
Pro úplnost Ústavní soud připomíná, že stěžovatel má právo kdykoli žádat o zrušení nebo omezení zajištění nemovitostí (§79f ve spojení s §79d odst. 8 trestního řádu).
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2014
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu