ECLI:CZ:US:2014:2.US.2688.13.1
sp. zn. II. ÚS 2688/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Jana Skoupila, t. č. Vazební věznice Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Janem Medkem, advokátem, AK se sídlem V Kopečku 163/19, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 16. 8. 2013 sp. zn. 31 Nt 4102/2013, usnesení Policie ČR, Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje, Územní odbor Sokolov, oddělení hospodářské kriminality ze dne 22. 7. 2013, č. j. KRPK-7784-692/TČ- 2011-190981 a usnesení Policie ČR, Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje, Územní odbor Sokolov, oddělení hospodářské kriminality ze dne 22. 7. 2013, č. j. KRPK-7784-693/TČ-2011-190981, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doplněnou podáními ze dne 8. 10. 2013, 27. 1. 2014 a 3. 4. 2014 se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 36, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 3 Ústavy domáhal zrušení shora označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jimiž bylo rozhodnuto o zajištění peněžitých pohledávek za dlužníky Jiřinu a Petra Leopoldovými a Jaroslavem Typlem podle ustanovení §79e odst. 1 tr. řádu.
Z napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel je stíhán pro zločin křivého obvinění a přečinů vydírání, zpronevěry, neoprávněného podnikání, podvodu, maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání a pokračujícího přečinu poškození věřitele ve stadiu pokusu spáchaného ve spolupachatelství, kterých se měl dopustit mimo jiné jednáním podrobně popsaným policejním komisařem v usneseních o zajištění peněžitých pohledávek obviněného. Policejní orgán v usnesení č. j. KRPK-7784-692/TČ-2011-190981 podrobně rozvedl, jaké zjištěné skutečnosti nasvědčovaly důvodnému podezření, že pohledávku za manžely Leopoldovými, uznanou v insolvenčním řízení až do výše 273 204,11 Kč, získal obviněný od původní věřitelky Markéty Mikulové podvodným jednáním a že pohledávka a její postupné uspokojování plněním oddlužení v rámci insolvenčního řízení lze považovat za výnos z trestné činnosti. Taktéž z usnesení č. j. KRPK-7784-693/TČ-2011-190981 je zřejmé, na základě jakých zjištěných skutečností existuje důvodné podezření, že pohledávka obviněného za Jaroslavem Typlem, založená na fiktivní smlouvě o půjčce, byla získána trestnou činností obviněného a že její postupné uspokojování plněním oddlužení v rámci insolvenčního řízení lze považovat za výnos z trestné činnosti.
Rozhodnutí policejního orgánu stěžovatel napadl stížností, kterou Okresní soud v Sokolově ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. Uvedl, že z podrobné a přesvědčivé výpovědi Markéty Mikulové lze mít za to, že pohledávku za manžely Leopoldovými převedla na stěžovatele na základě jeho jednání, kterým ji uváděl v omyl. Ve vztahu k pohledávce ve výši 593 889,04 Kč okresní soud poukázal na výpověď Jaroslava Typla, ze které vyplynulo, že peněžní prostředky mu ve skutečnosti poskytla jiná, jemu neznámá osoba, odlišná od stěžovatele a že stěžovatel v jiném řízení opakovaně tvrdil a dokladoval svoji nemajetnost a nebylo ani zjištěno, že by osoby jemu blízké disponovaly větší finanční hotovostí či jinými majetkovými hodnotami. Okresní soud v Sokolově shodně s policejním orgánem uzavřel, že zjištěné skutečnosti z dosud opatřených důkazů nasvědčují tomu, že peněžité pohledávky, které byly zajištěny, jsou výnosem z trestné činnosti, u nichž přichází do úvahy postup podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
V ústavní stížnosti stěžovatel popřel, že by pohledávky za dlužníky získal trestnou činností, zjištění označená policejním orgánem označil za nekonkrétní, zpochybnil odkazy na výpovědi svědků Mikulové a Typla a tvrdil, že orgány činné v trestním řízení nevzaly v úvahu majetek celé jeho rodiny. Okresnímu soudu v Sokolově stěžovatel vytknul, že pouze převzal jednostranná zjištění policejního orgánu, čímž zcela rezignoval na svoji přezkumnou povinnost. Stěžovatel označil napadená rozhodnutí za projev libovůle orgánů činných v trestním řízení, neboť je považuje za nezákonná a hodnověrně nepodložená. Napadená rozhodnutí vycházející z toho, že stěžovatel nemohl nabýt majetek jinak než trestnou činností, porušují ve svých důsledcích presumpci neviny, omezují ho v nakládání s vlastním majetkem, porušují zásadu nullum crimen sine lege, neboť zajištění pohledávek představuje fakticky trest a omezením dispozičního oprávnění s pohledávkami mu znemožňují realizovat v plném rozsahu svoji obhajobu.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel svoje námitky zopakoval a k podpoře svého tvrzení, že pohledávku (za manžely Leopoldovými) nabyl v souladu se zákonem a řádně se přihlásil jako oprávněný věřitel do insolvenčního řízení, připojil kopie šesti směnek vystavených paní Markétou Mikulovou pro případ, že by ze strany dlužníků Leopoldových nebylo nic uhrazeno. Stěžovatel dále upozornil na přiložené vyjádření jmenované, ve kterém prohlašuje, že na ni stěžovatel nečinil žádný nátlak. Z doplnění ústavní stížnosti vyplývá, že tyto listiny jsou součástí vyšetřovacího spisu a vyšetřovatel o nich musel vědět. V podání z dubna 2014 stěžovatel upozornil na blížící se předběžné projednání obžaloby a na fakt, že veškerá tvrzení byla učiněna v rámci podání vysvětlení a jako důkazy jsou před soudem nepoužitelné.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých je následně vybudováno meritorní rozhodnutí. Co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu. Ústavní soud proto, jak již mnohokrát vyslovil ve své rozhodovací praxi, ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zhola nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004, U 4/32 SbNU 467, usnesení sp. zn. IV. ÚS 213/03 ze dne 21. 11. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 262/03 ze dne 30. 6. 2003 dostupná, jakož i dále citovaná rozhodnutí, v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem a svoje opodstatnění nalézá pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, již nikterak odstranit (srov. nález sp. zn. I. ÚS 661/05 ze dne 21. 2. 2006, N 40/40 SbNU 331, nález sp. zn. II. ÚS 655/11 ze dne 30. 8. 2011, N 144/62 SbNU 225 a další).
Maximální zdrženlivost zachovává Ústavní soud i při přezkumu rozhodnutí obecných soudů o dočasném zajištění majetkových hodnot, které sice představuje zásah do základního práva na pokojné užívání majetku, jedná se ovšem o zajištění dočasné, svou povahou zatímní, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 331/04 ze dne 14. 12. 2004, usnesení sp. zn. I. ÚS 155/06 ze dne 24. 1. 2008, usnesení sp. zn. II. ÚS 2475/08 ze dne 28. 11. 2008, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1935/09 ze dne 17. 9. 2009). Ústavní soud při svém rozhodování sleduje závěry plynoucí z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, který nepovažuje instituty plnící obdobnou funkci jako zajištění majetku za rozporné s čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a při zdůraznění přiměřeného vztahu mezi použitými prostředky a sledovaným cílem přiznává státům širokou míru uvážení, pokud jde o způsob uplatnění prostředků zasahování, tak i o posouzení, zda jsou jejich důsledky ospravedlněné v obecném zájmu snahou o dosažení záměru příslušného zákona (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 424/99 ze dne 30. 5. 2000, odkazující na věc Handyside proti Spojenému království, 1976, A-24, §62 či usnesení sp. zn. I. ÚS 554/03 ze dne 28. 7. 2004).
Požadavky, jež Ústavní soud klade na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot, formuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Ústavní soud zároveň zdůraznil, že v rámci řízení o ústavní stížnosti nemůže přezkoumávat skutkový stav věci, tj. posuzovat podmínky pro vydání rozhodnutí o zajištění, neboť by tím fakticky předjímal meritorní rozhodnutí v trestním řízení (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03 ze dne 15. 4. 2004, U 18/33 SbNU 401, nález sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008, N 25/48 SbNU 291, nález sp. zn. III. ÚS 1396/07 ze dne 19. 3. 2009, N 62/52 SbNU 609 a další).
Po posouzení projednávané věci pod zorným úhlem závěrů shora vyložených, Ústavní soud ověřil, že napadená rozhodnutí o zajištění pohledávek obviněného byla vydána v rámci trestního stíhání stěžovatele a že policejní orgán dostatečným a přiměřeným způsobem odůvodnil, na základě jakých zjištěných skutečností dospěl k důvodnému podezření, že pohledávky byly získány trestnou činností, resp. že jsou výnosem z trestné činnosti. Ústavní soud nepřisvědčil námitce stěžovatele o tom, že Okresní soud v Sokolově rezignoval na svoji přezkumnou povinnost, neboť jeho rozhodnutí, byť stručně, nicméně dostatečně odůvodněné, takovému pochybení nenasvědčovalo. Ústavní soud má naopak za to, že napadená rozhodnutí, mající charakter dočasného opatření, jehož trvání může být k návrhu zrušeno, požadavkům testu ústavnosti v rozsahu, jak shora uvedeno, dostála a dodává, že pro závěry o existenci konkrétních okolností, odůvodňujících zajištění majetkových hodnot obviněného lze z podstaty věci požadovat toliko určitý vyšší stupeň pravděpodobnosti, nikoli nepochybnost ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 věty první tr. řádu, požadovanou pro rozhodování o vině.
Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (viz rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu