ECLI:CZ:US:2014:2.US.2756.14.1
sp. zn. II. ÚS 2756/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky AZYS Trading, a. s., sídlem Na výsluní 201/13, 102 00 Praha 10, zastoupené Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem se sídlem tř. Míru 70, 530 02 Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2014, č. j. 6 As 48/2014-95, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2014, č. j. 5 A 10/2014-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení jejích ústavním pořádkem garantovaných práv, zakotvených čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 a čl. 90 Ústavy, a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Shora uvedená základní práva byla podle stěžovatelky porušena v důsledku pokračující korupční legalizace výnosů z trestné činnosti, bezdůvodného obohacení organizovaného zločinu, justiční (konkurzní) mafie, na úkor právního předchůdce stěžovatelky. V této souvislosti stěžovatelka ve své ústavní stížnosti obšírně přednáší důvody, pro které shledává v postupu místopředsedkyně Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") kárné provinění.
Stěžovatelka uvádí, že při ztrátě důvěry v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů, kterou je soudce povinován vytvořit svým jednáním, a kdy nesplnění této povinnosti je kárným proviněním, musí existovat právo na účinné opravné prostředky. Toho se marně domáhala u předsedy obvodního soudu, který ji přípisem ze dne 18. prosince 2013, sp. zn. 40 Spr 1065/2013 (dále jen "přípis předsedy obvodního soudu"), sdělil, že na základě oznámení stěžovatelky o kárném provinění místopředsedkyně obvodního soudu neshledal důvody pro podání návrhu na zahájení kárného řízení.
V záhlaví uvedeným usnesením Městského soudu v Praze byla odmítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala zrušení přípisu předsedy obvodního soudu. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Oba správní soudy svá rozhodnutí odůvodnily tak, že stěžovatelka neměla právní nárok na to, aby předseda obvodního soudu podal návrh na zahájení kárného řízení, a proto výsledek vyřízení stížnosti nemohl mít na její právní sféru žádný vliv. Žalobou napadený přípis předsedy obvodního soudu tak nenaplňuje materiální znaky rozhodnutí ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, neboť nezakládá, nemění ani neruší stěžovatelčina práva či povinnosti, ani závazně neurčuje, že určitá práva stěžovatelka má či nemá, čímž je takový úkon vyloučen ze soudního přezkumu podle §70 písm. a) soudního řádu správního.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatelka svými námitkami, obsaženými v ústavní stížnosti, otevírá spor o výklad ustanovení §65 soudního řádu správního, přičemž ústavní stížností stěžovatelka toliko pokračuje v polemice se správními soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním totožných námitek, jež jim adresovala již dříve.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud se zcela relevantním způsobem vypořádal s námitkami stěžovatelky a uplatněné právní názory - v rozhodném směru - adekvátně, na racionální a logické základně, odůvodnil. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že ačkoliv si je vědom toho, že jakékoliv kompetenční výluky ve správním soudnictví je třeba posuzovat restriktivně a v případě pochybností je nutno se přiklonit k výkladu ve prospěch soudního přezkumu, ztotožnil se s právním názorem Městského soudu v Praze a dospěl tak k závěru, že vzhledem ke skutečnosti, že přípisem předsedy obvodního soudu nedošlo k jakémukoliv zásahu do právní sféry stěžovatelky, nemohlo postupem městského soudu dojít k odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae), neboť zde nebylo před čím soudní ochranu poskytovat. Na zbylé odůvodnění Nejvyššího správního soudu lze uspokojivě odkázat.
Ústavní soud přitom poukazuje na svoji předchozí judikaturu, podle které je kárné provinění koncipováno jako zaviněné porušení povinností soudce, jehož vinu je třeba prokazovat, a to včetně všech znaků kárného provinění. Svým charakterem je tak kárné řízení analogické řízení trestnímu (viz i §25 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů, podle nějž nestanoví-li tento zákon jinak, použije se v kárném řízení přiměřeně ustanovení trestního řádu). Tak jako neexistuje individuální subjektivní právo na trestní stíhání jiného (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 921/06, II. ÚS 349/06, III. ÚS 221/08, sp. zn. II. ÚS 361/96, I. ÚS 445/05, III. ÚS 585/07, III. ÚS 264/08 dostupná na http://nalus.usoud.cz), nelze ani dovodit, že by do základních práv stěžovatele mohl předseda soudu zasáhnout tím, že se nerozhodne podat návrh na zahájení řízení o kárné odpovědnosti soudce, proti jehož postupu stěžovatelka podala stížnost (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3034/07, ze dne 12. 6. 2008).
S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu