ECLI:CZ:US:2014:2.US.2792.14.1
sp. zn. II. ÚS 2792/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Cao Son Long, t. č. Vazební věznice Plzeň, zastoupeného Mgr. Veronikou Klimtovou, advokátkou se sídlem Bezručova 33, Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. července 2014 sp. zn. 12 To 74/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 8. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž mělo být porušeno jeho právo na soudní a jinou ochranu. Současně žádá o přednostní projednání ústavní stížnosti.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel je spolu s dalšími obviněnými stíhán pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit jednáním spočívajícím v podstatě v tom, že v průběhu roku 2012 v součinnosti s dalšími spoluobviněnými měl pod krytím své obchodní firmy zajišťovat dovoz široké škály agrotechnických prostředků s úmyslem dále je použít k nelegálnímu pěstování rostliny konopí s vysokým obsahem THC, tyto prostředky následně uskladňovat a zajišťovat jejich dodání nejméně do pěti objektů sloužících jako pěstírny konopí, to vše s vědomím, k jakému účelu budou prostředky užity. Stěžovatel byl usnesením Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 24. 1. 2013 vzat do vazby z důvodů §67 písm. a), b) a c) tr. ř. V průběhu přípravného řízení u něj odpadl důvod koluzní vazby. Dne 10. 1. 2014 podala státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni na stěžovatele obžalobu a věc se nyní nachází ve stadiu řízení před soudem. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2014 sp. zn. 34 T 1/2014 bylo podle §72 odst. 1, 3 tr. ř. rozhodnuto o ponechání stěžovatele i nadále ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř. a současně byla podle §71a tr. ř. zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu, současně nebyl přijat jeho písemný slib podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. ani návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka podle §73 odst. 1 písm. c) tr. ř. Stížnost stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že jeho zajištění vazbou je nezákonné díky nepřiměřenému protahování řízení v podobě nezajištění překladu obžaloby do jeho rodného jazyka. Poukazuje na ustanovení §28 odst. 1, 2 tr. ř. ve spojení s §196 odst. 3 tr. ř., z něhož plyne, že obžalovanému musí být ještě před konáním hlavního líčení doručena obžaloba v rodném jazyce. Hlavní líčení nařízené na období od 18. 4. 2014 do 30. 5. 2014 však muselo být odvoláno, neboť před jeho konáním nebyla stěžovateli obžaloba v překladu do vietnamštiny doručena. Díky naplánovanému hlavnímu líčení v době od 22. 5. 2014 do 25. 6. 2014 pak i o stížnosti o ponechání stěžovatele ve vazbě mohlo být rozhodováno až po měsíci od vyhlášení usnesení soudu prvního stupně, neboť dříve nebylo možné spis postoupit stížnostnímu soudu. Stěžovatel má za to, že pokud státní zástupkyně do odůvodnění obžaloby považovala za nutné přepsat i několikastránkové přepisy telefonních a prostorových odposlechů, měla překlad obžaloby zajistit s dostatečným předstihem tak, aby nedocházelo k průtahům v řízení. Za stěžejní považuje i skutečnost, že státní zástupkyně po přečtení obžaloby při hlavním líčení sdělila z pohledu obžaloby alarmující informaci, že byla tlumočnicí upozorněna na to, že v překladu odposlechů z přípravného řízení je celá řada chyb a bude opatřen revizní překlad. Pokud je tento jediný důkaz svědčící o možném podezření ze spáchání trestné činnosti stižen takto zásadní vadou, dle názoru stěžovatele je tím zpochybněno jeho vazební stíhání.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu ve věci vydaných rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že je především věcí obecných soudů, aby při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v konkrétní věci svědomitě posoudily, zda je omezení osobní svobody vazbou opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Obecně platí, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v ustanovení §67 tr. ř. Ústavní soud se cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145), nález sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235), nález sp. zn. III. ÚS 121/02 ze dne 6. 6. 2002 (N 68/26 SbNU 203), nález sp. zn. I. ÚS 585/02 ze dne 7. 4. 2005 (N 77/37 SbNU 83) a další].
Pochybení obdobného charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, v projednávané věci shledáno nebylo a stěžovatel je ostatně ani netvrdí, neboť jeho námitky směřují především proti průtahům vzniklým v důsledku opožděně pořízeného překladu obžaloby. Soudy obou stupňů shledaly uvedenou námitku opodstatněnou, neboť zjistily, že k prodlevě v souvislosti s vyhotovením překladu obžaloby do vietnamštiny fakticky v trvání jednoho měsíce skutečně došlo. Dospěly však k závěru, že tato prodleva není natolik výrazná, aby byla sama o sobě důvodem k propuštění stěžovatele z vazby. Přestože obecně platí, že dojde-li výraznou měrou k neodůvodněným průtahům trestního řízení, může to mít za následek propuštění obviněného z vazby na svobodu, a to i při možném trvání vazebních důvodů, nelze soudům důvodně vytýkat, že tak v případě stěžovatele, vzhledem k menší intenzitě zjištěné prodlevy, neučinily.
Pokud stěžovatel dále vyslovuje názor, že měl být z vazby propuštěn z důvodu chybného překladu odposlechů, kterým je zpochybněn jediný usvědčující důkaz v jeho věci, z usnesení Krajského soudu v Plzni, s jehož závěry se stížnostní soud plně ztotožnil, je zřejmé, že oporou pro závěr, že doposud zjištěné skutečnosti odůvodňují podezření, že trestná činnost, pro kterou je stěžovatel stíhán, byla spáchána, jsou odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, záznamy o sledování osob a věcí, jejichž součástí jsou i prostorové odposlechy na adrese, kde provozovala činnost firma stěžovatele, a opakované výpovědi spoluobžalovaného Hoang Son. I kdyby tedy bylo nutné provést revizi překladu odposlechů pořízených v přípravném řízení, jak tvrdí stěžovatel, podezření, že se dopustil trestné činnosti, pro niž je stíhán, se nezakládá výhradně na těchto odposleších, ale je opřeno o další v usnesení vyjmenované důkazní prostředky. Nelze proto dospět k závěru, že by samotným vadným překladem odposlechů bylo zpochybněno vazební stíhání stěžovatele.
Případné vady, jimiž dle stěžovatelova názoru některé důkazy obžaloby i samotná obžaloba trpí, lze uplatnit přímo v řízení před soudem prvního stupně, popř. cestou opravných prostředků. Ústavní soud je oprávněn je přezkoumávat s ohledem na princip subsidiarity řízení před Ústavním soudem zásadně až po vyčerpání všech ostatních procesních prostředků, které trestní řád stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje.
K argumentaci stěžovatele ohledně práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud uvádí, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s příslušnými právními normami i principy spravedlivého procesu aplikovanými ve vazebním řízení, z čehož lze uzavřít, že osobní svoboda stěžovatele nebyla omezena neústavním způsobem.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
O žádosti na přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud již (výslovně) nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu