ECLI:CZ:US:2014:2.US.285.14.1
sp. zn. II. ÚS 285/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Zdenka Bilka, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 5. 2010 sp. zn. 43 C 570/2003, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2011 č. j. 18 Co 15/2011-271, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2012 č. j. 54 Co 46/2012-62 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012 č. j. 20 Cdo 3069/2012-223, ze dne 22. 2. 2013 sp. zn. 22 Nd 9/2013 a ze dne 22. 2. 2013 sp. zn. 22 Nd 55/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V podání doručeném Ústavnímu soudu dne 22. 1. 2014 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů a "vrácení k jednání o Otázce zásadního právního významu - místní nepříslušnost soudu ČR pro tento případ k jinému soudu než dnes již vyloučeným podvodným soudům OSP4, MSP (k jednání dle Prvního úkonu MSP z 10. 10. 08; Haagské úmluvy o použitém právu z 1956; ZMPS z 2012, Úmluvy ESLP)". Dále žádá "zaslání všech chybějících dokumentů (žaloba, všechna usnesení z 2003 - 2008, správně usnesení MSP 35 Ul 8/2012-7) dle platné Směrnice EU 1393/2007 o doručování soudních písemností v EU" a také se domáhá odškodnění ve výši 9 000 000 euro.
2. Stěžovatel tak činí, aniž by byl pro toto řízení zastoupen advokátem na základě kvalifikované plné moci (viz §29, §30 odst. 1 a §31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Z mnoha dalších řízení o návrzích, jež stěžovatel v minulosti podal, se podává, že tento postup, jímž ignoruje povinné zastoupení advokátem, volí, ačkoli byl o této podmínce řízení a postupu k jejímu splnění opakovaně poučen (viz věci ústavních stížností vedených pod sp. zn. IV. ÚS 1260/08, II. ÚS 1122/12, II. ÚS 2129/12 a I. ÚS 3520/12).
4. Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří.
5. Ústavní soud je však toho názoru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
6. V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatele advokátem se tudíž Ústavní soud uchýlil i zde k přiměřenému použití ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem stěžovatelův návrh bez jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2014
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj