ECLI:CZ:US:2014:2.US.301.14.1
sp. zn. II. ÚS 301/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Žůrka, zastoupeného Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem, se sídlem Bělohorská 163/185, 169 00 Praha 6, směřující proti výroku II. a III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2013, č. j. 23 Co 476/2013-415, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení výroků o náhradě nákladů řízení v záhlaví uvedeném rozhodnutí.
2. Výrokem II. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2013, č. j. 23 Co 476/2013-415, byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 20. prosince 2012, č. j. 21 C 76/2011-384, tak, že žalovanému (stěžovateli) se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně. Výrokem III. bylo rozhodnuto tak, že se žalovanému nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i zásah do práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. Pochybení odvolacího soudu spatřuje v tom, že mu nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V ústavní stížnosti dále uvedl, že současně s ústavní stížností podal dovolání, které však dle jeho názoru bude posouzeno jako nepřípustné, neboť se týká výroků o náhradě nákladů řízení.
4. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jím může zabývat také věcně. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Z materiální dimenze tohoto principu plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci.
5. Ústavní stížnost lze tedy podat pouze tehdy, když byly před jejím podáním vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Takovým prostředkem se podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. V opačném případě je třeba ústavní stížnost posoudit jako nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (sp. zn. II. ÚS 207/05, U 12/37 SbNU 747).
6. K tomu je konečně možné dodat, že i dovolání v civilním řízení je efektivním prostředkem nápravy porušení základních práv a svobod, a proto každý důvod k podání ústavní stížnosti je zároveň důvodem k dovolání. To je dáno tím, že základní práva a svobody jsou dle čl. 4 Ústavy České republiky pod ochranou soudní moci jako celku (sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32 SbNU 405; sp. zn. II. ÚS 304/04, N 117/41 SbNU 469; sp. zn. III. ÚS 715/06, N 78/45 SbNU 203; IV. ÚS 128/05, N 100/37 SbNU 355; aj.).
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že podal souběžně s ústavní stížností dovolání, jímž brojí proti výrokům o náhradě nákladů řízení, avšak není si jist jeho přípustností. Ústavní soud z databáze Ministerstva spravedlnosti (http://infosoud.justice.cz/), jakož i dotazem u Okresního soudu v Kladně tuto skutečnost ověřil. Posledním prostředkem k ochraně práva je zde tedy v důsledku volby procesního postupu stěžovatele podané dovolání. Ústavní soud se nebude vyjadřovat k otázce přípustnosti dovolání v této konkrétní věci, neboť takové posouzení mu v žádném případě nenáleží. Pouze obecně lze uvést, že Nejvyšší soud v souvislosti se změnou občanského soudního řádu účinnou od 1. ledna 2013 dovolání i v otázce náhrady nákladů řízení s přihlédnutím k omezením dle §238 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") připustil (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). V dané věci není známa výše náhrady nákladů řízení, a proto je předčasné dovozovat, jak bude dovolání stěžovatele s ohledem na omezení vyplývající z §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. posouzeno. Každopádně platí, že stěžovatel svého práva podat dovolání využil a v tuto chvíli není v kompetenci Ústavního soudu, aby do řízení před Nejvyšším soudem zasahoval. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, protože pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
8. Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 3. dubna 2014
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj