ECLI:CZ:US:2014:2.US.3198.13.1
sp. zn. II. ÚS 3198/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Jelínka, zastoupeného JUDr. Radkou Procházkovou, advokátkou se sídlem Masarykova 43, Ústí nad Labem, směřující proti příkazu k domovní prohlídce vydanému Okresním soudem v Ústí nad Labem dne 15. 8. 2013, sp. zn. 40 Nt 1450/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 21. 10. 2013, směřuje proti příkazu k domovní prohlídce vydanému Okresním soudem v Ústí nad Labem dne 15. 8. 2013, sp. zn. 40 Nt 1450/2013.
Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl dne 15. 8. 2013 ve věci vedené u policejního orgánu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, pod sp.zn. KRPU-99905/TČ-2013-040082-PL, na návrh státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pod č.j. 1 ZN 3777/2013-6, na vydání příkazu k domovní prohlídce a prostor přináležejících, tak, že podle §83 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), nařídil domovní prohlídku domu a přilehlých pozemků ve vlastnictví stěžovatele.
Na základě tohoto příkazu byla domovní prohlídka provedena dne 21. 8. 2013, kdy byl stěžovateli doručen příkaz k domovní prohlídce a policejním orgánem pořízen protokol o domovní prohlídce, čj. KRPU-99905/TČ-2013-040082. V průběhu domovní prohlídky nebyly ze strany policejního orgánu odňaty žádné věci.
Stěžovatel tvrdí, že shora uvedeným příkazem Okresního soudu v Ústí nad Labem bylo porušeno jeho právo na domovní svobodu, zaručené mu čl. 4 odst. 5, čl. 7 odst. 1, čl. 10 a čl. 12 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel je toho názoru, že domovní prohlídka v daném případě u něj byla provedena jen proto, že na něj podala trestní oznámení třetí osoba a že institut trestního oznámení tak byl zneužit policejním orgánem, kdy jen na základě tohoto trestního oznámení byl stěžovatel označen bez dalšího jako osoba podezřelá. Podle stěžovatele pak také nad postupem policejního orgánu nebyl řádně vykonáván dozor příslušného státního zástupce. Předmětný příkaz k domovní prohlídce dle stěžovatele s největší pravděpodobností splňuje všechny formální podmínky, nicméně zároveň je však toho názoru, že nelze akceptovat skutečnost, že je možno narušit právo občana na nedotknutelnost jeho obydlí jen v případě splnění formálních podmínek. Stěžovatel namítá, že nebyla šetřena jeho práva chráněná Listinou základních práv a svobod, když soud podle něj přistoupil k vydání příkazu ryze formálně, aniž by se zabýval všemi skutečnostmi rozhodnými pro to, zda povolí domovní prohlídku či nikoliv.
II.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
III.
Podle judikatury Ústavního soudu (z novějších např. nález sp. zn. II. ÚS 362/06 ze dne 1. 11. 2006 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 1725/13 ze dne 11. 10. 2013, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz) domovní svoboda svou povahou a významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jehož individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec, je nutno respektovat a důsledně chránit; zcela právem proto spadá pod ochranu ústavní, neboť - posuzováno jen z poněkud jiného hlediska - jde o výraz úcty k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy).
Jestliže ústavní pořádek České republiky připouští průlom této ochrany, děje se tak toliko a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných (srov. článek 12 odst. 3 Listiny základních práv a svobod); sem spadá zajisté i nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustnost domovní prohlídky v obydlí (a jiných prostorách) pachatele nebo důvodně podezřelého (§82 a násl. trestního řádu) je však třeba chápat jako výjimku, která nadto vyžaduje přísnější interpretaci zákonem stanovených podmínek její přípustnosti, zejména z hlediska její proporcionality. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, jaké náležitosti musí splňovat příkaz soudu k jejímu provedení a vlastní průběh prohlídky, aby uvedené podmínky byly splněny.
IV.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k následujícím závěrům:
Příkaz k domovní prohlídce byl zdůvodněn vedením trestního řízení ve věci podezření ze spáchání zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), kterého se mohl dopustit stěžovatel tím, že vystavil a podepsal směnku bez vědomí a souhlasu osoby žalovaného a následně podal žalobu na vydání směnečného platebního rozkazu na žalovaného, na jejímž základě byl vydán směnečný platební rozkaz. Stěžejním pro posouzení věci bylo proto zajištění originálu směnky, která mohla být předmětem padělání, případně pozměnění. Na výzvy policejního orgánu (§8 odst. 1 trestního řádu, §78 odst. 1 a 3 trestního řádu) však ani stěžovatel, ani jeho právní zástupkyně, originál směnky nepředložili, přestože ze sdělení Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo zřejmé, že originál byl po doručení směnečného platebního rozkazu fyzicky předán právě právní zástupkyni stěžovatele.
Existoval tedy důvodný předpoklad, že se v předmětném domě, který je obývaný stěžovatelem a kde je také sídlo jeho společnosti, případně na přilehlých pozemcích, mohou nacházet věci důležité pro trestní řízení, a to zejména originál předmětné směnky, kdy tento originál směnky byl právě pro osud věci nezastupitelný z důvodů jeho následného znaleckého zkoumání, jehož cílem by bylo ověřit (nebo naopak vyvrátit) pravost směnky. Dále se zde mohly nacházet související věci a listiny, tj. matrice či jiné doklady související s možnou trestnou činností naplňující skutkovou podstatu zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 trestního zákoníku, tj. věci důležité pro trestní řízení. Bylo tedy dáno důvodné podezření, že se v místě prohlídky nachází věci k trestné činnosti sloužící či z trestné činnosti pocházející a tyto byly rovněž v příkazu v rámci dostatečných kategorií specifikovány. Účel domovní prohlídky tak byl z příkazu k domovní prohlídce také patrný.
V příkazu k prohlídce je dále spolu s odůvodněním uvedeno, že se jedná o úkon neodkladný (což je uvedeno a odůvodněno také v protokolu o provedení prohlídky).
Z napadeného příkazu k prohlídce je zřejmé, že obecný soud zkoumal, zda jsou pro nařízení prohlídky splněny nezbytné předpoklady a své rozhodovací důvody dostatečně a zřetelně vyložil.
V.
Ve vztahu k námitce stěžovatele, že předmětný příkaz k domovní prohlídce byl vydán jen na základě trestního oznámení třetí osoby a došlo tak ke zneužití institutu trestního řízení je zapotřebí uvést, že je povinností orgánů činných v trestním řízení v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací (§2 odst. 4 a 5 trestního řádu) prověřovat skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, a to tak, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Policejní orgán je povinen na základě vlastních poznatků, trestních oznámení i podnětů jiných osob a orgánů, na jejichž základě lze učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu, učinit všechna potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a směřující ke zjištění jeho pachatele (§158 odst. 1 trestního řádu).
Policejní orgán v intencích takto stanovených povinností postupoval i v případě stěžovatele, když na základě trestního oznámení žalovaného, kdy zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že mohl být spáchán trestný čin, zahájil úkony trestního řízení k objasnění a prověření všech okolností této věci. Za účelem prověření uvedeného podezření bylo před nařízením domovní prohlídky přistoupeno k zapůjčení souvisejícího spisového materiálu civilního soudu, byl proveden výslech oznamovatele (záznam o podaném vysvětlení, č.l. 17) i stěžovatele (záznam o podaném vysvětlení, č.l. 20), který byl také opakovaně vyzván (stejně jako jeho právní zástupkyně), aby dle §78 odst. 1 trestního řádu předložil předmětnou směnku coby věc důležitou pro trestní řízení (č.l. 25 a 26).
Pakliže se stěžovatel rozhodl neposkytnout orgánům činným v trestním řízení potřebnou součinnost, využily tyto svého oprávnění, které jim svěřuje §82 trestního řádu a jelikož existovalo důvodné podezření, že se v bytě nebo jiných prostorách nachází věci důležité pro trestní řízení, byl při dodržení zákonných podmínek vydán příkaz k domovní prohlídce. K vydání příkazu k domovní prohlídce tedy došlo v souladu se zásadou subsidiarity domovní prohlídky, a nikoliv pouze na základě trestního oznámení třetí osoby.
VI.
Pokud jde o námitky stěžovatele týkající se dozoru státního zástupce, je třeba vycházet z §174 trestního řádu, který toliko rámcově vymezuje obsah dozoru státního zástupce. Stručně řečeno, jedná se o souhrn práv a povinností, s cílem dosáhnout zákonného a ústavně konformního účelu trestního řízení (§1 trestního řádu). Volba prostředků v konkrétním případě je však zcela ponechána na úvaze příslušného státního zástupce. Vztahy mezi státními zastupitelstvími navzájem jsou řešeny především ustanovením §12c a §12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dohled). Také zde se prostředky dohledu uplatňují individuálně.
To se v plném rozsahu týká i volby policejního orgánu, který bude věc ve stádiu prověřování zpracovávat. Má-li stěžovatel pochybnosti o správnosti postupu státního zastupitelství prvního stupně, může využít dohledového oprávnění státního zastupitelství vyššího stupně. Pokud není spokojen ani s postupem dohledového státního zastupitelství, tedy například proto, že dohled fakticky vykonán nebyl, jako tomu je v tomto konkrétním případě, kdy věc byla vrácena nižšímu státnímu zastupitelství k vyřízení, je oprávněn se obrátit na další stupeň státního zastupitelství (Vrchní státní zastupitelství v Praze). Toho zatím stěžovatel nevyužil.
O příkazu k domovní prohlídce, proti kterému ústavní stížnost stěžovatele směřuje, však rozhodovala soudkyně Okresního soudu v Ústí nad Labem, když k takovému úkonu není státní zástupce oprávněn.
Z pohledu ústavnosti tedy Ústavní soud prověřil, zda policejní orgán předložil státnímu zástupci řádně odůvodněný podnět k návrhu na vydání příkazu k domovní prohlídce (č.l. 33 spisu). Státní zástupce akceptoval tento podnět a předložil rovněž řádně zdůvodněný návrh na vydání příkazu k domovní prohlídce příslušnému soudu (č.l. 46 spisu). Ten pak rozhodl na podkladě tohoto návrhu kladně a domovní prohlídku nařídil. Již z toho plyne, že státní zástupce vykonával dozor nad přípravným řízením požadovaným způsobem, se znalostí věci. To ostatně vyplývá také ze sdělení Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 21. 10. 2013 (č.l. 66), které postupem podle §157a trestního řádu přezkoumalo spisový materiál a zjistilo, že ve věci policejní orgán nepochybil a bylo postupováno v souladu s trestním řádem.
Pokud pak stěžovatel namítá, že neměl možnost zjistit, co bylo podkladem pro rozhodnutí soudu o nařízení domovní prohlídky a neví, které listiny jsou součástí spisu, zde musí Ústavní soud uvést, že právo nahlížet do dozorového spisu státního zástupce stěžovateli nepřísluší a toto nahlížení mu nemohlo být umožněno, vzhledem k tomu, že se jedná o interní spis státního zastupitelství. Stěžovatel však měl možnost zjistit, co bylo podkladem pro rozhodnutí soudu o nařízení domovní prohlídky, když mu podle §65 odst. 1 trestního řádu policejním orgánem bylo opakovaně (27. 5. 2013 - č.l. 24, 6. 12. 2013 - č.l. 78) umožněno nahlížet do spisu policejního orgánu a pořizovat si potřebné kopie. Ustanovení §65 odst. 1 trestního řádu má na mysli nahlížení do spisů, které jsou pořizovány policejním orgánem v trestním řízení a na jejichž základě se trestní řízení přímo vede, nikoliv však tzv. dozorový spis státního zástupce, který součástí tohoto spisu není a jehož obsah nemůže být použit v řízení před soudem (obdobně např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1954/11 ze dne 20. 9. 2011).
VII.
Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem obecného soudu a napadeným příkazem k domovní prohlídce došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práva.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2014
Stanislav Balík v. r.
předseda senátu