ECLI:CZ:US:2014:2.US.3530.11.1
sp. zn. II. ÚS 3530/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti T. P. N., zastoupeného Mgr. Václavem Kotkem, advokátem se sídlem třída Kpt. Jaroše 10, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. března 2012 č. j. 7 Tdo 96/2012-42, odsuzující části výroku II rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. srpna 2011 č. j. 3 To 532/2011-476 a odsuzující části rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 28. února 2011 č. j. 11 T 118/2008-422, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 25. listopadu 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele, jíž se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Má za to, že jimi byla zasažena jeho práva garantovaná čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) a d), čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 2 odst. 3 písm. a), čl. 9 odst. 1, čl. 14 odst. 1, odst. 3 písm. d) a e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 11 odst. 11 Všeobecné deklarace lidských práv.
I.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Stěžovatel byl odsuzujícím výrokem napadeného rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále též "nalézací soud") ze dne 28. února 2011 č. j. 11 T 118/2008-422 uznán vinným ze spáchání čtyř ve výroku popsaných skutků, jimiž se dopustil trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen "trestní zákon"), za nějž mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře 10 měsíců, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu 2 roků, a dále mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozenému částku 68 771 Kč. Se zbylým nárokem jej soud odkázal na občanskoprávní řízení. Jednalo se o již v pořadí třetí rozhodnutí nalézacího soudu, když předchozí dvě rozhodnutí, kterými byl stěžovatel dvakrát zproštěn obžaloby ve všech bodech, byla opakovaně zrušena Krajským soudem v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud").
3. Odvolací soud tento rozsudek zrušil v celé odsuzující části a v celém výroku o náhradě škody a sám znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání dvou ve výroku popsaných skutků, jimiž se dopustil přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Obžaloby pro zbylé skutky jej zprostil. Za to jej odsoudil k trestu odnětí svobody ve výměře 6 měsíců, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu 18 měsíců, a dále mu uložil povinnost zaplatit na náhradu škody poškozenému částku 28 771 Kč. Se zbylým nárokem odkázal poškozeného na občanskoprávní řízení.
4. Odvolací soud konstatoval, že v řízení bylo dostatečně prokázané, že stěžovatel převzal od poškozeného finanční obnos, který měl sloužit k úhradě za služby autoservisu, avšak při vyzvednutí automobilu v prvním případě požadovanou částku vůbec nezaplatil a peníze si ponechal a ve druhém případě sice za opravu zaplatil, ale zbylou částku již nevrátil. Tím poškozenému způsobil škodu ve výši 28 771 Kč. Při dovození viny stěžovatele vycházel především z tvrzení poškozeného, která byla ohledně předmětných dvou skutků po celou dobu řízení v podstatných náležitostech nerozporná a podpořena výpověďmi dalších svědků (zaměstnanců poškozeného, pracovníků autoservisu), pročež neměl zapotřebí zpochybňovat tuto část skutkových zjištění nalézacího soudu. Obhajoba stěžovatele, která byla založena především na tvrzení, že se v relevantní době ve městě, v němž mělo dojít ke spáchání trestného činu, nenacházel, soud nepřesvědčila, neboť z většiny důkazů vyplynul opak. Ve zbývající části odsuzujícího výroku byl stěžovatel odvolacím soudem zproštěn obžaloby.
5. Obě rozhodnutí napadl stěžovatel dovoláním u Nejvyššího soudu, které však bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
6. Podrobnější obsah odůvodnění soudních rozhodnutí netřeba blíže rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i obecným soudům dobře známa.
7. Ústavní soud dále zjistil, že usnesením Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 21. ledna 2013 č. j. 11 T 118/2008-553 bylo rozhodnuto o tom, že stěžovatel je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. ledna 2013 a promíjí se mu trest odnětí svobody, který mu byl uložen ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích. Na dotaz Ústavního soudu stěžovatel přípisem doručeným dne 30. října 2013 oznámil, že i přes účast na amnestii trvá na projednání ústavní stížnosti, neboť amnestie se nijak nedotkla adhezního výroku rozsudku odvolacího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že mu bylo upřeno právo na spravedlivý (řádný) proces. Zejména rozporuje způsob vypořádání se s jeho návrhem důkazu grafologického znaleckého posudku v oboru písmoznalectví, kterým chtěl prokázat nepravost svých podpisů na důkazních listinách a v důsledku toho svou nevinu. V souvislosti s tím stěžovatel namítá porušení zásady "in dubio pro reo", kdy mu nebylo řádně umožněno vyvrácení obžaloby.
9. Dále tvrdí, že se obecné soudy nikterak nevypořádaly se svědectvím Dao Van Dunga a Nguyen Huu Hunga, kteří svědčili v jeho prospěch. Dle jeho mínění se obecné soudy dostatečně nezabývaly ani jeho návrhem na výslech paní Hguyen Thi Hue. Až v třetím odůvodnění odvolacího soudu bylo uvedeno, že tento výslech není potřebný, neboť soud nepovažuje obhajobu stěžovatele za věrohodnou.
10. V závěru stěžovatel spatřuje pochybení soudů v tom, že se během důkazního řízení nevypořádaly se všemi provedenými a navrženými důkazy a řádně neodůvodnily svůj úvahový postup při jejich hodnocení. Stěžovatel má za to, že se jedná o případ tzv. opomenutých důkazů, kdy jím navržené důkazy byly bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnuty a z tohoto důvodu soudy ani nemohly nabýt praktické jistoty, že neexistují důvodné pochybnosti ohledně jeho viny.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Po prostudování ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu z hlediska námitek stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Úvodem je třeba připomenout, že Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy), a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodovací činnosti trestních soudů jako další revizní článek jejich soustavy. Nepřísluší mu tedy přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, a ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. V úvahu takové přezkoumání a přehodnocení dokazování přichází pouze v případě, zjistí-li libovůli v jejich postupu, tj. pokud jsou obecnými soudy vyvozená skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé. Ústavní soud je tedy oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyla takovým vybočením porušena stěžovatelova základní práva a svobody.
13. Z výše uvedeného je patrné, že stěžovatel namítá především skutečnost, že řízení bylo zatíženou vadou tzv. opomenutých důkazů, v důsledku čehož mělo dojít k porušení zásady in dubio pro reo. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na zobecněné závěry, které ve vztahu k procesnímu postupu v rámci dokazování ustáleně judikuje. O opomenuté důkazy se jedná v případě, kdy v řízení jednotlivé strany navrhly jejich opatření či provedení a orgán provádějící dokazování o nich nerozhodl nebo se jimi bez náležitého odůvodnění odmítl (podle zásady volného hodnocení důkazů) zabývat [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 802/02 ze dne 21. 4. 2004 (N 58/33 SbNU 89) nebo nález sp. zn. II. ÚS 262/04 ze dne 8. 11. 2006 (N 208/43 SbNU 323) či nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)]. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze odůvodnit mimo jiné nadbytečností důkazu, k níž dochází tehdy, bylo-li již určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno [nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239)].
14. V projednávaném případě se jednotlivé obecné soudy se stěžovatelovými důkazními návrhy řádně vypořádaly a jejich odmítnutí ve všech případech akceptovatelným způsobem odůvodnily, a to s poukazem na jejich nadbytečnost, když měly za to, že stěžovatelem navrhovaný výslech svědkyně a vypracování grafologického posudku by dosavadní skutková zjištění nebyl s to nijak zvrátit (k návrhu na provedení grafologického znaleckého posudku viz zejména usnesení Nejvyššího soudu na str. 7-8, k návrhu na provedení výslechu paní Hguyen Thi Hue viz rozsudek odvolacího soudu na str. 7). Neobstojí ani námitka stěžovatele, že se obecné soudy nikterak nevypořádaly se svědeckými výpověďmi Dao Van Dunga a Nguyen Huu Hunga (srov. usnesení Nejvyššího soudu na str. 6).
15. Ústavní soud v dané věci neshledal ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěnými, respektive, že by následně vyvozené právní závěry a posouzení věci neodpovídaly těmto zjištěním. Důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá a skutkové závěry z nich dovozené tvoří naopak logicky uzavřený celek, a proto zde Ústavní soud nevidí prostor pro svůj zásah.
16. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež mu nezbylo, než jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1998 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2014
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu