ECLI:CZ:US:2014:2.US.3637.13.1
sp. zn. II. ÚS 3637/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Plecháče, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Rychtářem, advokátem se sídlem Sudoměřská 1038/39, 130 00 Praha 3 - Žižkov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2013 č. j. 35 Co 166,167/2013-204 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. prosince 2012 č. j. 22 C 265/2006-176, ve znění doplňujícího usnesení tohoto soudu bez data č. j. 22 C 265/2006-183, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. prosince 2013, se stěžovatel domáhal zrušení výroku pod bodem V. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. prosince 2012 č. j. 22 C 265/2006-176 ve znění doplňujícího usnesení tohoto soudu bez data č. j. 22 C 265/2006-183, jakož i části výroku pod bodem I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2013 č. j. 35 Co 166,167/2013-204, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") nahradit České republice náklady řízení, a výroku pod bodem IV. tohoto rozsudku, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí (resp. jejich výroků výše uvedených).
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. prosince 2012 č. j. 22 C 265/2006-176 ve znění doplňujícího usnesení tohoto soudu bez data č. j. 22 C 265/2006-183 byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 14.321,- Kč (výrok pod bodem I.), dále byla uvedeným rozsudkem zamítnuta žaloba na zaplacení příslušenství z částky 14.321,- Kč od 29. srpna 2006 do zaplacení (výrok pod bodem II.) a zamítnuta byla rovněž žaloba ohledně zaplacení částky 150.367,- Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem III.). Žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 29.680,- Kč (výrok pod bodem IV.) a na nákladech řízení státu částku 14.038,- Kč (výrok pod bodem V.), žalované byla uložena povinnost zaplatit na náhradu nákladů řízení státu částku 1.560,- Kč (výrok pod bodem VI.). Uvedený rozsudek napadl žalobce odvoláním.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2013 č. j. 35 Co 166,167/2013-204 byl rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení v napadeném zamítavém výroku o věci samé co do částky 110.767,- Kč a ve výroku o povinnosti žalobce nahradit České republice náklady řízení potvrzen (výrok pod bodem I.). Ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 27.104,- Kč a ve výroku o povinnosti žalované nahradit České republice náklady řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že tato povinnost se žalované neukládá (výrok pod bodem II.). Ve výroku pod bodem III. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve výroku pod bodem IV. byla žalobci uložena povinnost zaplatit soudní poplatek z odvolání ve výši 5.540,- Kč.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že ústavní stížnost směřuje proti části výroku pod bodem I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2013 č. j. 35 Co 166,167/2013 - 204, kterým byl potvrzen výrok pod bodem V. rozsudku soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení o povinnosti stěžovatele nahradit České republice náklady řízení ve výši 14.038,- Kč a dále proti výroku pod bodem IV. o povinnosti stěžovatele zaplatit soudní poplatek z odvolání ve výši 5.540,- Kč a dále proti výroku pod bodem V. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. prosince 2012 č. j. 22 C 265/2006-176 ve znění doplňujícího usnesení tohoto soudu bez data č. j. 22 C 265/2006-183.
Nesprávnost rozsudku Městského soudu v Praze spatřuje stěžovatel v tom, že soud za situace, kdy byl stěžovatel jako žalobce úspěšný v soudním řízení o náhradu za nucené omezení vlastnického práva co do právního základu věci a za situace, kdy byla stěžovateli správně přiznána náhrada nákladů soudního řízení vůči žalované České republice - Ministerstvu financí, nesprávně aplikoval jednak ustanovení §148 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") týkající se náhrady nákladů řízení státu a jednak ustanovení §2 odst. 1 písm. a), ustanovení §11 odst. 1 a odst. 2 a položky 1 písm. b) sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou zcela výjimečné (např. sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000).
V souzené věci obecné soudy aplikovaly ustanovení §148 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §142 odst. 2 o. s. ř., týkající se náhrady nákladů řízení státu, a dále ustanovení §2 odst. 1 písm. a), ustanovení §11 odst. 1 a odst. 2, jakož i položku 1 písm. b) sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, týkající se placení soudních poplatků, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily, proč uvedená ustanovení dopadají na řešenou věc.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy svá rozhodnutí o nákladech řízení dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnily a Ústavní soud proto neshledal důvod k zásahu do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhal toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí (resp. jejich výroků výše uvedených), je třeba uvést, že takový postup by byl možný (ust. §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 209/94, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, U 2/3 SbNU 313); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2014
Stanislav Balík
předseda senátu