ECLI:CZ:US:2014:2.US.385.14.1
sp. zn. II. ÚS 385/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Mgr. Davida Kozla, zastoupeného JUDr. Evou Janíkovou, advokátkou, se sídlem Farní 19, Frýdek-Místek, proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 10 Co 523/2013-42 ze dne 30. 9. 2013, a výroku III. usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně č. j. 54 EXE 1234/2010-25 ze dne 25. 4. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 1. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení ve výrocích o náhradě nákladů řízení. Tvrdí, že uvedenými výroky bylo porušeno jeho základní právo vlastnit majetek garantované čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu spisu Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 54 EXE 1234/2010 se podává, že Okresní soud v Novém Jičíně nařídil usnesením č. j. 54 EXE 1234/2010-9 ze dne 21. 10. 2010 na základě pravomocného a vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Ostravě k uspokojení pohledávky stěžovatele ve výši 430 000 Kč, a pro náklady předcházejícího řízení 63 700 Kč a náklady exekuce, které budou stanoveny v průběhu řízení, exekuci na majetek povinného a provedením exekuce pověřil soudního exekutora Mgr. Jaroslava Kocince, LL.M. Dne 1. 1. 2013 vydal soudní exekutor exekuční příkaz srážkami ze mzdy manželky povinného. Podáním ze dne 27. 2. 2013 navrhla manželka povinného zastavení exekuce srážkami z její mzdy z důvodu nepřípustného způsobu exekuce vůči její osobě. Napadeným usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně byla exekuce postižením nároku manželky povinného na její mzdu zastavena (výrok I.), provedení exekuce bylo odloženo do doby právní moci usnesení o zastavení exekuce (výrok II.), a stěžovateli byla stanovena povinnost zaplatit manželce povinného náklady ve výši 6 776 Kč (výrok III.). O odvolání oprávněného podaného do výroku III. usnesení soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ostravě dalším napadeným usnesením, jímž toto usnesení ve výroku III. změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit manželce povinného na náhradě nákladů 12 850 Kč (výrok I.) a výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatel odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 923/10 a namítá, že z podstaty věci jej nelze zavázat k náhradě nákladů řízení manželky povinného, neboť nejde o jeho neúspěch ve věci. Neměl možnost ovlivnit činnost exekutora a vznik nákladů manželky povinného nezavinil. Poukaz soudu, že jako oprávněný nevyslovil souhlas s návrhem na částečné zastavení exekuce, považuje za alibismus, neboť předpokládal, že pokud soudní exekutor rozhodl o provedení exekuce srážkami ze mzdy manželky povinného, rozhodl tak po právu. Dle jeho názoru odvolací soud ani řádně neodůvodnil, na základě čeho se manželka povinného stala účastníkem řízení a proč nelze rozhodnout tak, že se jí náhrada nákladů řízení dle §150 o. s. ř. nepřiznává. V další části ústavní stížnosti stěžovatel v souvislosti s meritem věci poukazuje na ústavně nekonformní výklad přechodných ustanovení k zákonu č. 396/2012 Sb. a objektivně špatně provedenou zákonnou úpravu těchto ustanovení, přičemž upozorňuje, že tento stav byl novelizován ve prospěch stěžovatele tak, že by nyní musel soud dospět k závěru, že exekuce na srážky ze mzdy manželky povinného je vedena po právu.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že je dle své ustálené judikatury vázán petitem návrhu na zahájení řízení, který nemůže sám měnit či překročit. Stěžovatel směřoval ústavní stížnost toliko proti nákladovým výrokům napadených usnesení. Ústavní soud se proto nemohl zabývat meritem věci a v této souvislosti přezkoumávat důvody, které vedly soud prvního stupně k rozhodnutí o zastavení exekuce postižením nároku manželky povinného na její mzdu. Tuto otázku ostatně neřešil ani odvolací soud, neboť odvolání bylo podáno pouze do výroku o nákladech řízení.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu zásadně nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci těchto soudů, a to ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Může se tak stát, pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných právních norem ze strany obecného soudu je obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud rovněž opakovaně zdůrazňuje, že se ve své rozhodovací praxi staví k otázce nákladů řízení rezervovaně, neboť spor o náhradu nákladů řízení, i když se může některého z účastníků citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv a svobod účastníka řízení [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U /27 SbNU 307)]. Podle právního názoru, vysloveného např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 1531/07 ze dne 12. 11. 2007 (N/47 SbNU 461), otázka náhrady nákladů řízení dosahuje ústavněprávní dimenze zejména tehdy, jestliže postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele jako oprávněného s uložením povinnosti zaplatit manželce povinného její náklady spojené s částečným zastavením exekuce. Zatímco obecné soudy v souvislosti se zastavením exekuce přihlédly při rozhodování o nákladech účastníků k tomu, že manželka povinného byla se svým návrhem zcela úspěšná, přičemž stěžovatel byl o jejích návrzích informován a nevyjádřil s nimi souhlas, stěžovatel tvrdí, že jej nelze zavázat k náhradě nákladů řízení manželky povinného, neboť nejde o jeho neúspěch ve věci a činnost exekutora neměl možnost ovlivnit.
Není sporu o tom, že stěžovatel byl účastníkem řízení, v němž manželka povinného úspěšně navrhla zastavení exekuce postižením jejího nároku na mzdu z důvodu nepřípustnosti. Vydáním exekučního příkazu se manželka povinného stala účastnicí této fáze řízení a byla tak oprávněna ve věci činit návrhy a další procesní úkony, včetně požadavku na úhradu vzniklých nákladů řízení. Je sice pravdou, že provedení nepřípustné exekuce způsobil svým jednáním exekutor, který vydal exekuční příkaz na srážky ze mzdy manželky povinného, ten však není účastníkem řízení. Soudy proto postupovaly správným způsobem, pokud posuzovaly nárok na náhradu nákladů řízení manželky povinného vůči oprávněnému jako druhému účastníku. Jestliže odvolací soud při zvažování relevantních hledisek rozhodných pro přiznání nákladů řízení účastníků vyšel z toho, že manželka povinného byla se svým návrhem zcela úspěšná, a na druhé straně přihlédl ke skutečnosti zjištěné ze spisu, že stěžovatel byl o návrhu manželky povinného exekutorem informován a nenavrhl zastavení exekuce ani s návrhem nevyjádřil souhlas ve smyslu §55 exekučního řádu, nelze jeho závěru, že za dané situace je stěžovatel povinen manželce povinného nahradit její účelně vynaložené náklady, nic vytknout. Právě zohledněním konkrétních okolností případu, především postoje stěžovatele k návrhu manželky povinného, neboť je to právě oprávněný, komu je ve smyslu platné právní úpravy dána možnost, aby případný "hraniční přístup" pověřeného exekutora korigoval [viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/07 ze dne 9. 6. 2009 (N 133/53 SbNU 669], se nyní projednávaná věc liší od případu řešeného ve stěžovatelem poukazovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 923/10.
Záleží tedy v prvé řadě na posouzení obecných soudů, jak vyhodnotí okolnosti toho kterého případu a v závislosti na nich rozhodnou o povinnosti hradit vzniklé náklady. Jestliže svůj postup dostatečně odůvodní, jak se stalo v projednávaném případě, Ústavní soud se necítí povolán jejich závěry jakkoliv přehodnocovat. Nepříznivé majetkové dopady spojené s uloženou povinností, způsobené nesprávným postupem exekutora, však lze odvrátit cestou náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb. (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2377/09 ze dne 27. 1. 2010).
Z uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadenými usneseními došlo k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu