ECLI:CZ:US:2014:2.US.423.14.1
sp. zn. II. ÚS 423/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Diamonds International Corporation-D.I.C., a. s., se sídlem Široká 124/15, Praha 1, IČ 263 99 946, zastoupené JUDr. Martinem Alešem, advokátem, se sídlem Houškova 524/30, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3381/2013-101 ze dne 26. 11. 2013, a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 127/2013-87 ze dne 27. 6. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 2. 2014, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, jimiž mělo být zasaženo do jejího práva na soudní ochranu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 42 C 300/2010-56 ze dne 21. 12. 2012 bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru, daná stěžovatelkou žalobci dne 20. 7. 2010, je neplatná (výrok I.), a že i výpověď z pracovního poměru, daná stěžovatelkou žalobci dopisem z 30. 7. 2010, je neplatná (výrok II.), a žalobci nebyla přiznána náhrada nákladů řízení (výrok III.) s odkazem na §150 o. s. ř. Žalobce podal proti výroku o nákladech řízení odvolání, na základě něhož Městský soud v Praze napadeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 37 051 Kč (výrok I.), a výrokem II. jí uložil povinnost zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení 3 533 Kč. Své měnící rozhodnutí odůvodnil nepochybným úspěchem žalobce ve sporu, přičemž nepřisvědčil soudu prvního stupně v názoru, že řízení bylo vedeno zbytečně a že výsledná situace sporu (shodná jako kdyby žalobce přistoupil na dohodu o rozvázání pracovního poměru) je okolností, která odůvodňuje aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Uvedl, že účastníka řízení nelze "trestat" odnětím práva na náhradu nákladů řízení za to, že se legitimním způsobem domáhal v soudním řízení ochrany svých práv a zájmů. Nesouhlasil-li žalobce s výpověďmi z pracovního poměru, bylo jeho nezadatelným právem podat podle §72 zákoníku práce žalobu o určení jejich neplatnosti, byť v případě určení neplatnosti výpovědí netrval na dalším zaměstnávání a nastala fikce skončení pracovního poměru podle §69 odst. 2 zákoníku práce. Stěžovatelka podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. s odkazem na svou judikaturu odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč.
Stěžovatelka nesouhlasí s názorem dovolacího soudu, podle něhož dovolání není v této věci přípustné, přičemž poukazuje na to, že jde o spor pracovně právní, ohledně něhož zákon v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [v usnesení Nejvyššího soudu je prý nesprávně uvedeno písmeno d) uvedeného odstavce] výslovně zakotvuje výjimku z omezení dovolání v bagatelních věcech. Dle jejího názoru není rozumného důvodu k tomu, aby pohledávka na náhradu nákladů řízení byla vyloučena z režimu výjimky, pokud má základ v pracovně právním sporu.
K podstatě věci stěžovatelka uvádí, že soud prvního stupně na rozdíl od soudu odvolacího rozhodl správně, pokud ve věci nákladů řízení aplikoval ustanovení §150 o. s. ř. a úspěšnému žalobci nepřiznal jejich náhradu. Žalobce totiž svým prohlášením, že netrvá na dalším zaměstnávání u stěžovatelky, uzavřel cestu k uplatnění nároku na náhradu mzdy v případě vítězství ve sporu o neplatnost skončení pracovního poměru a muselo mu být jasné, že vyvolání sporu je zcela zbytečné. Stěžovatelka má naopak za to, že v dané věci byly naplněny podmínky pro to, aby jí bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, neboť považuje za zjevné, že žalobce porušil svoji pracovní kázeň, stěžovatelka přesto ještě před započetím sporu vyjádřila ochotu uzavřít s ním dohodu o skončení pracovního poměru, která by vedla ke stejnému výsledku jako pro žalobce příznivé rozhodnutí, tedy k fikci ukončení pracovního poměru dohodou.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu připojených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost proti odmítavému usnesení dovolacího soudu je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě Ústavní soud uvádí, že dovolací soud na věc aplikoval správné ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. 6. 2013, takže v dovolacím řízení bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013, který spornou problematiku upravoval pod písmenem d) ustanovení §238 odst. 1, nikoli pod písmenem c) uvedeného ustanovení.
Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřuje v odmítnutí dovolání podaného proti usnesení, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení ve sporu o určení neplatnosti výpovědí z pracovního poměru, neboť je přesvědčena, že jde o výjimku z případů, kdy nelze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu napadnout dovoláním. Ve svých argumentech ovšem pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy), jehož úkolem není posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů a zvláště pak soudu Nejvyššího ke konkrétním zákonným ustanovením. Především Nejvyšší soud je povolán k tomu, aby sjednocoval soudní judikaturu (viz §14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů). Nahrazovat tuto roli Nejvyššího soudu Ústavnímu soudu přísluší pouze tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
V reakci na námitky stěžovatelky proto Ústavní soud neposuzoval, zda a do jaké míry je napadený výklad příslušného ustanovení "optimální", nýbrž pouze to, zda se nejedná o interpretaci svévolnou. Takové pochybení ovšem neshledal.
Nejvyšší soud neshledal dovolání proti nákladům řízení přípustným s odkazem na ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., přičemž poukázal na svou judikaturu, která přijala názor, že peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu nebo z věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř., a to ani v případě, kdy je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem rozhodnutí, jež se (co do merita) takového vztahu nebo takové věci týkalo (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1217/2013 ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3164/2013 ze dne 31. 10. 2013). Uvedený právní názor má racionální základ, neboť ve výroku o nákladech řízení se zvláštní povaha těchto vztahů a věcí, dovolující prolomení stanoveného limitu pro podání dovolání, nijak neprojevuje, a v obecné rovině jej nelze považovat za svévolný či vybočující z mezí přípustné interpretace. Odmítnutí dovolání proti těmto nákladovým výrokům, nedosahujícím výše peněžitého plnění ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., tak samo o sobě nepředstavuje porušení základního práva na soudní ochranu.
Ve vztahu k napadenému usnesení Městského soudu v Praze je ústavní stížnost podána po lhůtě stanovené v §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka odvíjí lhůtu od doručení usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání. V dané věci však nešlo o dovolání, které bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu. Proto nebylo možné aplikovat ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, které stanoví počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti na den doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (o dovolání). Lhůta k podání ústavní stížnosti tak počala běžet doručením usnesení Městského soudu v Praze a nelze ji prodlužovat podáváním nepřípustných mimořádných opravných prostředků. Stěžovatelka byla ostatně odvolacím soudem řádně poučena o tom, že proti jeho rozhodnutí dovolání přípustné není.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. b) zákona o ústavním soudu odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh podaný po stanovené lhůtě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu