ECLI:CZ:US:2014:2.US.4386.12.1
sp. zn. II. ÚS 4386/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, Územní pracoviště České Budějovice, Prokišova 1202/5, České Budějovice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. srpna 2012, č. j. 64 Co 304/2011-264, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. dubna 2011, č. j. 16 C 457/2005-218, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podána řádně a včas, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno její ústavně zaručené právo ochrany majetku ve smyslu č. 11 Listiny základních práv a svobod, právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva vyplývající z čl. 90 Ústavy České republiky.
Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 14. dubna 2011, č. j. 16 C 457/2005-218, byla stěžovatelce stanovena povinnost zaplatit žalobcům z důvodu bezdůvodného obohacení na straně stěžovatelky částku 625 495 Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 579 944 Kč a uhradit navíc původním žalobcům (později vedlejším účastníkům na straně žalobců) náklady řízení ve výši 78 432 Kč. K bezdůvodnému obohacení mělo jednáním stěžovatelky dojít tak, že jako prodávající uzavřela kupní smlouvu, jejímž předmětem byla nemovitost, k níž však stěžovatelka postrádala vlastnické právo, neboť k zápisu stěžovatelčina vlastnického práva k předmětné nemovitosti došlo dne 18. dubna 2001 toliko na základě oznámení Okresního úřadu v Táboře, tedy protizákonně. Na základě rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 13. prosince 2005, č. j. 4 C 109/2005-43, byli jako vlastníci nemovitosti určeni žalobci, čímž se stala neplatnou kupní smlouva uzavřená dne 10. července 2003 mezi stěžovatelkou a původními žalobci, jejímž předmětem byla sporná nemovitost. K námitkám stěžovatelky obvodní soud konstatoval, že z její strany nemohlo k nabytí vlastnického práva dojít ani vydržením, ani v důsledku neuplatnění restitučních nároků ze strany žalobců, neboť původní vlastnické právo Idy Pickové, která v roce 1939 uprchla z Československa, bylo, byť zatíženo národní správou, v katastru nemovitostí uvedeno ještě v roce 2001, a tudíž její právní nástupci nemohli uplatňovat svůj restituční nárok. Obvodní soud tedy uzavírá, že stěžovatelka nikdy nenabyla vlastnické právo k předmětné nemovitosti, a tudíž se bezdůvodně obohatila přijetím částky z jejího prodeje.
O stěžovatelkou podaném odvolání následně rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 16. srpna 2012, č. j. 64 Co 304/2011-264, kterým rozsudek obvodního soudu potvrdil. Odvolací soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, který v případě stěžovatelky již v minulosti rozsudek městského soudu zrušil, se ztotožnil se všemi právními závěry učiněnými soudem I. stupně, jemuž přisvědčil, že stěžovatelka vlastnické právo k předmětné nemovitosti nikdy zákonným způsobem nenabyla.
Stěžovatelka napadla obě rozhodnutí obecných soudů ústavní stížností, neboť jim především vytýká, že aplikovaly podústavní právo způsobem, který je v extrémním rozporu s požadavky rozumného rozhodování a obecně přijímanými zásadami spravedlnosti. Odvolací soud rozhodl zcela překvapivě a nepředvídatelně vzhledem ke svým předchozím rozhodnutím a jím vedenému dokazování, když obě strany sporu vyzval k předložení důkazů nasvědčujících, že došlo ke vzniku vlastnictví stěžovatelky uplynutím restitučních lhůt. Přesto následně městský soud rozhodnutí v neprospěch stěžovatelky potvrdil. Soud rovněž chybně a především v rozporu se závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 26. dubna 2005, sp. zn. II. ÚS 515/04, odmítl závěr o zřejmém záměru původní vlastnice nemovitost opustit. V neprospěch napadeného rozhodnutí hovoří i judikatura Nejvyššího soudu ve věci převzetí majetku bez právního důvodu ve smyslu restitučních předpisů. Podle závěrů této rozhodovací činnosti nemusí dojít k zapsání vlastnického práva, ale může dojít toliko k převzetí neoprávněné držby, což se v případě předmětné nemovitosti stalo, a tím pádem měl soud na posuzovanou situaci aplikovat restituční předpisy, podle nichž žalobci zmeškali lhůtu k uplatnění svého restitučního nároku. Obecné soudy tak porušily legitimní očekávání stěžovatelky na ochranu majetku ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Soudy navíc nevzaly v potaz, že původní vlastnice se o nemovitost nestarala, čímž v mnoha ohledech (provádění oprav, placení domovní daně, atd.) porušila povinnost danou Listinou základních práv a svobod slovy "vlastnictví zavazuje". Na základě výše řečeného tedy stěžovatelky požaduje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace a aplikace norem jednoduchého práva, které se jeví v daných souvislostech svévolnými [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická, stojící v rozporu s obecně přijímanými zásadami spravedlnosti či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými závěry. Nejedná se tudíž o rozhodnutí, které by vybočovalo z rámců daných ústavními předpisy.
Obsah ústavní stížnosti z převážné části představuje pouze pokračující polemiku se závěry obecných soudů v rovině hodnocení provedených důkazů a výkladu podústavního práva, kterážto argumentace není bez dalšího způsobilá úspěšně zpochybnit ústavní konformitu rozporovaných rozhodnutí.
Obecné soudy se řádně vypořádaly se všemi uplatněnými námitkami ve věci možného vzniku stěžovatelčina vlastnického práva (str. 5 - 6 rozsudku obvodního soudu a str. 5 - 6 rozsudku městského soudu), v otázce posouzení záměru původní majitelky věc opustit (str. 5 - 6 rozsudku obvodního soudu), v otázce možnosti aplikace restitučních předpisů (str. 6 rozhodnutí obvodního soudu a str. 5 - 6 rozhodnutí městského soudu), jakož i v posouzení ztráty vlastnických práv v důsledku neplnění povinností vlastníka (str. 4 rozsudku obvodního soudu). Toliko na okraj Ústavní soud poznamenává, že se se všemi závěry obecných soudů v nastíněných otázkách ztotožňuje.
Stran námitek překvapivého rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k provedenému dokazování Ústavní soud konstatuje, že takový rozpor mezi důkazním řízením a obsahem napadeného rozhodnutí městského soudu neshledal. Všechny odvolacím soudem provedené důkazy představují logickou oporu znění výroku rozsudku městského soudu. Stěžovatelka navíc v ústavní stížnosti nijak nespecifikuje, jakým způsobem byly jí nebo žalobci předložené důkazy překvapivě a nepředvídatelně vyhodnoceny. Vzhledem k délce řízení a častému posuzování případu několika soudními orgány (včetně kasačního zásahu Nejvyššího soudu) pak nelze ani vzhledem k jeho předchozím rozhodnutím v dané věci hodnotit výrok městského soudu jako překvapivý.
Lze tak shrnout, že podstata ústavní stížnosti brojí výhradně proti neúspěchu v předchozím řízení a nikoliv proti jeho protiústavnosti, což je nutno chápat jako důvod její zjevné neopodstatněnosti (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. února 2002, sp. zn. II. ÚS 51/99; text rozhodnutí je dostupný z: http://nalus.usoud.cz/). Za dané situace tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu